Díl druhý: Mými grandslamy jsou moje čtyři děti, říká uznávaný trenér David Kotyza

První díl rozhovoru, který vyšel ve čtvrtek 8. února, naleznete ZDE.

V tenisu se hodně používají videa a videoanalýzy. Jaký vztah máte k videu vy? A říkáte si před zápasem s Lindou i úplné detaily? Třeba, že konkrétní hráč podává v důležitých momentech na téčko?
Video používám a sleduji hodně. Občas pošlu skoro až instruktážní nebo motivační video. Když třeba pracuji s Maxem na konkrétní dovednosti, tak mu pošlu, aby se podíval, jak to dělají někteří hráči, kteří jsou v dané věci dobří. Spíš proto, aby si sám vyčmuchal, co se z toho dá použít, než že by měl někoho kopírovat. Než jsem se připojil k Tomáši Krupovi, nechal jsem si od Jiřího Šlédra v jeho programu Break2win zanalyzovat pár zápasů, které Linda hrála na různých površích a nedopadly jednoznačně. Šlo mi o to, zda výsledky téhle statistiky budou korespondovat s tím, co si třeba o Lindě myslí Tomáš, a myslím, že to celkem fungovalo. Nicméně když mluvíte o konkrétní situaci v zápase, tak na to musí být naladěný i konkrétní hráč. Musí být schopný zpracovat informaci, že protihráč za stavu 4:4 a 30:40 bude vždycky servírovat ven. Ono to totiž tak vůbec nemusí být.

Jak nad tím tedy přemýšlíte vy?
Záleží na tom, jak jsou trenér a hráč spolu naladění a zda má hráč takový způsob myšlení, že tuhle informaci v klíčové chvíli dokáže zpracovat a použít, a nebo hráč jedná spíše intuitivně a postupem zápasu cítí jeho dynamiku a vnímá, jak se utkání vyvíjí. Spíš než si ťukat statistiky do tabletu, potřebuju vizuální kontakt a vnímat zápas „na place“ a eventuálně v nějaké chvíli říct: „Pojď křížem“ nebo „Odstup si dozadu“. To je u mě víc než nějaké číslo, které se mi objeví na obrazovce. Třeba vidím, že 70 procent servisů šlo do bekhendu, ale co když zrovna teď přijde servis jinam? Statistiky používám, ale spíše si data sesumíruju za nějaké delší období. V průběhu utkání se spoléhám spíše na intuici nebo na koncentrovanou zkušenost ze zápasů, které jsem viděl.

Zakládáte si na tom, že se všemi svými svěřenci máte i po skončení spolupráce dobrý vztah. Máte radost z toho, že se vám to daří?
Neřekl bych nutně, že si na tom zakládám, ale taková je realita. Tu si člověk vytvoří sám tím, jakým způsobem s hráčem pracuje. To, jak jsou nastaveny hranice spolupráce mezi trenérem a hráčem nebo hráčkou, záleží na obou stranách. Jedna věc je oboustranný respekt nebo autorita a druhá věc je vztah dvou lidí, který je prostě trochu schizofrenní. Hráč vás totiž platí za to, že mu říkáte i nepříjemné věci. Pravda leckdy bolí. Je na síle osobnosti hráče, aby tohle skousl, a zároveň na citu trenéra, ne aby věděl, co má říct, ale hlavně jak to říct. To platí zejména ve vztahu trenér a hráčka, protože holky jsou emotivnější a trochu jinak vnímají realitu. Je potřeba nad komunikací hodně přemýšlet. Musíte trochu vyčmuchat, co je holka za typ, aby ji člověk neurazil, ale zároveň se dozvěděla věci, které jsou nutné pro její další progres.

Vycházíte dobře i s ostatními českými hráčkami a jejich trenéry?
České trenéry v ranku, kde se s Tomášem Krupou pohybujeme, beru jako své kolegy, a ne jako konkurenty. Všichni víme, že jsme spolu v nějakém kolotoči a pořád se potkáváme. Někdy potřebujeme sparring s touhle hráčkou, s někým hrajete debla. Je to organismus, kdy si konkurujete na turnajích, ale zároveň žijete spolu celý rok v jednom cirkusu. Když někoho za zády pomlouváte, nepřináší to nic dobrého. Osobně nemám s trenéry jiných hráčů nebo hráček špatné zkušenosti a vztahy s nimi mám dobré.

Někteří čeští tenisté a tenistky často mění trenéry. Co na to říkáte?
Nemám právo hodnotit způsob, jakým si hráčky vybírají trenéry nebo jak ta spolupráce vypadá. Tohle je lajna, kterou nechci překročit, a nepřísluší mi to komentovat. Stejně jako je každý zodpovědný za to, koho si vybere do života, tak je zodpovědný za to, jakého si vybere trenéra. Naopak trenér je zodpovědný za to, že vstoupí na tenký led s hráčem nebo s hráčkou, o kterých ví, že dokážou kouče vyměnit během chvilky. Trenér informace má a musí si sám vyhodnotit, jestli mu to za to stojí nebo ne. Osobně mám radši delší perspektivu spolupráce, protože teprve v delším horizontu se může projevit efekt vaší práce. Když přijde někdo na měsíc nebo na dva, je to k ničemu.

Vnímám, že každý má právo si svůj privátní život tomuhle kolotoči uzpůsobit.

Bavíme se tady o vztazích mezi trenérem a hráči. Do života ale vstupují i další elementy, například partneři a partnerky tenistů. Jak moc oni ovlivňují tenisový výkon?
Tohle je téma na samostatný rozhovor a řekl bych, že navíc opět trochu kráčíme v intimním území. Jsou hranice, kdy končí váš pracovní úkol a vy máte právo akorát mlčet. Co si budeme povídat, tenista, který vyhrává, je na jednu stranu dobře materiálně ohodnocen. Tenis se hraje téměř po celé planetě a zejména u ženského sportu je finanční ocenění ve srovnání s ostatními sporty velmi nadstandardní. Na druhou stranu si 25. prosince sbalíte tašku a jedete na letiště. Začíná vám další rok na okruhu, který končí těm velmi úspěšným na přelomu října a listopadu nebo dokonce i o něco později. Jsou třicet týdnů v roce na cestách a žijou po hotelech. Vnímám, že každý má právo si svůj privátní život tomuhle kolotoči uzpůsobit. A trenér to musí respektovat. Je jen na citu kouče, aby vnímal, že se děje něco nezdravého, a vyhodnotil si, že už v tom třeba nemůže fungovat.

Jak to myslíte?
Nemůžete fungovat v situaci, kdy se ze spolupráce stane guláš. Například když nastane situace, kdy partner hráče začne všechno řídit, včetně trenéra. Je to velmi individuální a je součástí trenérského řemesla se vypořádat s tím, že jsou věci, které nemůžete ovlivnit a musíte je přijmout jako realitu. A v té realitě musíte fungovat. Můžete si načrtnout, jak byste to chtěl, že se má hráčka třeba soustředit jen na tenis, že nemá mít stálého partnera, aby se jí nestýskalo nebo něco jiného. Život ovšem přináší i věci, které nemůžete naplánovat a se kterými se musíte každodenně prát. Můžu říct holce, že myslím, že má zamotanou hlavu a že ani neví, která noha je pravá a která levá, a nevím, co za tím je. Může za tím být kluk, který je na ni ošklivý, a můžu ji požádat, aby si to zkusila nějak srovnat, protože ta práce, kterou spolu děláme, nestojí za nic. Tím to ale končí.

To je skoro práce pro psychologa...
Neměl jsem nikdy problém o těch věcech mluvit, ale postupem času člověk zjistí, že jsou nějaké hranice, které jsou nepřekročitelné. Sám jsem za ta léta zjistil, jak je život tenistky těžký, a nechtěl bych, aby mé děti tohle podstupovaly. Opravdu to není pro každého. Je to strašný nápor na psychiku. Vždycky jsem říkal, že nějaký sadista vymyslel pravidla tenisu pro bandu masochistů. Jeden den odvrátíte mečboly a druhý den jdete zase hrát a v podstatě pořád máte sbaleno. Zejména pro holky je to devastující. Když vnímáte, jak se cítí, vnímáte, že taky potřebují mít nějaký ventil, třeba v podobě partnerského vztahu. Holt prostě někdy nepodají ten nejlepší výkon a tečka.

Co říkáte na názor zkušeného trenéra Jana Kukala, že čeští trenéři jsou ze všech tenisově vyspělých zemí nejhůře placení?
Pana Kukala velmi respektuji. Vždycky jsem sledoval, jak pracuje, a pozorně jsem poslouchal, co kdy o tenisu řekl, a přemýšlel pak o tom. Je to mimořádně inteligentní člověk, který má něco, co se někdo nenaučí za celý život. Má čich na to, jak má tenis vypadat a jak se vyvíjí, byť vše sleduje zpovzdálí z Boldogu. Abych se ale vrátil k vaší otázce. Vaše cena je taková, kolik je ten druhý za vaše služby ochotný zaplatit. Bavit se o teoretických úvahách, zda by vaše cena neměla být vyšší, je zbytečné, Máte-li pocit, že berete málo, zkuste si říct o víc peněz. Uvidíte, jestli ty peníze dostanete nebo ne. V Česku funguje nějaký trh a byť ti hráči hrají ve světě, pořád platíme české ceny za auto, byt a podobně. Nemyslím si, že by čeští tenisté trenéry přepláceli, ale osobně si nestěžuji a nikdy jsem peníze nepovažoval za středobod mojí práce. Je obvyklé, že trenér hráče, který hraje na ATP či WTA, většinou mívá nějaký základní plat a potom je ohodnocen podle toho, jak se hráči daří. Je to velmi individuální, nechci říct přímo intimní, ale nemám úplně ambici hodnotit, jak je kdo placený.

O své pravdě už hráče přesvědčovat nepotřebuji

V klasickém zaměstnání si uděláte svou práci a po konci pracovní doby máte pokoj. U tenisového trenéra to asi tak úplně není. Jak jste se s tímhle vyrovnával a jak jste s tím srovnaný nyní?
Blbě. Nemám to vyřešené dodnes. Hodně mi na tom záleží, je mi často blbě od žaludku, nemůžu spát, ať se hodně daří nebo hodně nedaří. Rád bych se dostal do fáze, kdy se od toho dokážu oprostit ve chvíli, kdy dotrénuju. Když Linda porazila v Melbourne světovou jedničku Šwiatekovou, tak člověk prostě po takovém zápase nespí. Je to sice něco velmi příjemného, emoce jsou pozitivní, ale v člověku to pořád rezonuje tak, že nezabere. Neumím se s tím vypořádat a často se mi stává, že přijedu domů naprosto emocionálně vyčerpaný. Tam se na mě vrhnou děti a musím začít fungovat. Přepínání mi jde blbě, ale beru to jako součást mojí práce.

Co říkáte na smlouvy tenistů s různými agenturami, které hráče zastupují a podílejí se na jejich výdělcích? Spousta podobných agentur také vlastní tenisové turnaje a nabízí tam svým hráčům divoké karty. Doporučujete hráčům jít touto cestou?
Divoké karty jsou jednou z mála věcí, které agentury mohou svým svěřencům nabídnout. Neznám přesně kontrakty mezi hráči a agenturami, ale agentury si většinou neberou peníze z prize money, ale ze sponzorských smluv, které hráčům domluví. To považuji za úplně normální součást byznysu. Hráč si musí sám zhodnotit, nakolik se mu vyplatí podobné smlouvy podepisovat a zavazovat se na určité časové období. Tenis je drahý sport a pro řadu lidí z východní Evropy je tohle jeden z mála způsobů, jak na nějaký čas zabezpečit kariéru hráče. Já měl vždycky to štěstí, že Lucka i Petra měly smlouvu s M-Sport Service pana Černoška v Prostějově a v zahraničí spolupracovaly třeba se společností IMG, která se zabývala globálními kontrakty. Všechno bylo transparentní a neviděl jsem na tom nic špatného. Musím se ale přiznat, že v téhle oblasti se tolik neorientuju a ani nechci.

Vaše slavná svěřenkyně Petra Kvitová vůbec nehrála čtyřhru, a to ani na významných akcích jako olympiáda nebo Fed Cup. Lucie Šafářová nebo Barbora Strýcová naopak patřily v deblu k nejlepším na světě. Šikovná ve čtyřhře je i Karolína Muchová, i když ji moc nehraje. Pro Maxe Mrvu je čtyřhra společenská událost. Linda Nosková hraje čtyřhry na grandslamech. Jak se na čtyřhru díváte vy a máte nějakou univerzální radu pro své svěřence, jak k deblu přistupovat?
Univerzální radu nemám a ani, myslím, neexistuje. Někoho čtyřhra obohatí, jsou tam prvky hry, které potřebuje i do dvouhry, jako jsou servis, return nebo orientace v prostoru. Druhá věc je, jak zasadit čtyřhru do turnajového programu. Pro hráčku, která je zvyklá hodně hrát, je čtyřhra důležitá, aby měla odehrané hodiny. Pro Maxe je čtyřhra lepší než jít trénovat, protože to ho tolik nebaví. Čtyřhra je pro něj v podstatě exhibice, festival uvolněnosti. Někdy až moc. Pro jiného je to zase něco, co ho vyčerpá před nadcházející dvouhrou, protože ne vždycky lze program sladit tak, jak si to naplánujeme. V Miami a Indian Wells spousta hráčů a hráček hraje čtyřhru, aby si ochutnali povrch a míče a další den šli hrát dvouhru.

Ono to ale někdy takhle nevyjde. Petra hrála hodně intenzivní tenis a fyzička nebyla její úplná přednost, takže zrovna pro ni čtyřhra moc vhodná nebyla. Pro ni to byl v podstatě rušivý prvek, aby mohla být na turnaji úspěšná. Kdyby hrála ve Wimbledonu debla, tak by ho ve dvouhře nevyhrála. Člověk si musí dát na váhy všechny okolnosti a vědět, jak to vybalancovat ku prospěchu věci. Bára hrála debly ráda a fyzicky jí to nedělalo žádný problém, Kája třeba ne. Tu trápily zdravotní neduhy, takže jí nedávalo smysl, aby hrála dvouhru i čtyřhru.

Snažím se být otevřený a upřímný, ač to nemusí být vždycky příjemné.

Jak je pro vás důležité, abyste se ztotožnil s pohledem vašeho svěřence na svět? Je pro vás důležité, abyste měli stejné nebo podobné názory nebo je vám to jedno?
Už jsem toho dost zažil a co se týče tenisu, o své pravdě už hráče přesvědčovat nepotřebuji. Nebudu objíždět kruhový objezd desetkrát. Jednou ho objedu a když to nemá odezvu, nemá význam se tím zabývat. Jsou nějaké meze, které musím brát v úvahu. Musím brát v potaz, kolik je komu let a kdo má názory na svět už vytříbené. Když děláte s děcky, která ještě chodí do školy, není to úplně o tom, že by si trenér a jeho svěřenec měli rozumět v nějakých jasných životních postojích nebo v názorech na konkrétní události. To se v nich formuje v rodině a ve škole a nemůžu na ně klást nějaké přehnané nároky. Spíš je důležité, aby si pak ve volném čase hráč s trenérem nelezli na nervy a dokázali spolu vyjít.

Ptal jsem se dříve, jak se změnily v průběhu let generace vašich svěřenců. Jak jste se změnil vy od chvíle, kdy jste začal trénovat?
Svůj přístup jsem nezměnil. Snažím se být otevřený a upřímný, ač to nemusí být vždycky příjemné. Samozřejmě, pobyt mezi mladými je svým způsobem osvěžující, ale zároveň i unavující. Dneska už díky zkušenostem dokážu směrem ke dvacetiletému svěřenci určité věci přeskočit, vynechat a neříct. Tím je to teď v komunikaci spíše lehčí, než že bych si lámal hlavu, že už jsem moc starý, abych mladým rozuměl. Víc si teď uvědomuji, kolik jsem toho nevěděl před třiceti lety a zároveň jsem o tom byl skálopevně přesvědčený. A spoustu věcí nevím doteď.

Na co jste v životě nejvíc pyšný?
Nejvíc jsem pyšný na to, že jsem zplodil čtyři zdravé a skvělé děti. Jonáš, Matylda, Vincent a Lily, to jsou moje grandslamy.

První díl rozhovoru, který vyšel ve čtvrtek 8. února, naleznete ZDE.