Mými grandslamy jsou moje čtyři děti, říká uznávaný trenér David Kotyza

Co je teď pro vás v životě důležité?
Abych zůstal naživu, především (směje se). Abych byl přiměřeně zdravý. Abych měl zdravé děti a ženu, protože to je to, co mě drží nad vodou. A aby mě ještě bavila tahle práce.

Jak se změnil váš pohled na trénování od té doby, kdy jste v pětadvaceti letech začal trénovat Pavla Kudrnáče?
To už je přes třicet let. Změnil se velmi. Byl jsem o spoustě věcech skálopevně přesvědčený, a to tím víc, čím méně jsem o nich věděl. Po těch třiceti letech spoustu věcí pořád nevím. Vedle mladých se pořád trochu učím. Se stářím nepřichází žádný extra klid, spíše více pochyb. Neustálé přemítání, jak to dělat. A pořád to nevím.

Aktuálně pracujete s mladými tenisty. Dokážete odhadnout, ze kterého kluka či holky něco bude? Jak moc se to vůbec dá v juniorském věku odhadnout?
Nemusíme být atomoví inženýři, abychom s kolegy dokázali odhadnout nějaký potenciál. Ale jestli ho ti hráči naplní, to je jen na nich. A to se odhaduje blbě. Asi vím, s kým pracuji, ale kam to dotáhnou… To není o trenérovi. Světoví hráči v podstatě nežijí z toho, jakého mají trenéra. Trenéry si přibírají po cestě k vrcholu, který si uvnitř vytyčí. Naše role je pak spíše taková doprovázející a usměrňující. Hráči ve světové špičce jsou tak nějak k úspěchu předurčení, mají to v sobě.

Jsou mladí hráči tvárnější než dříve? Liší se hodně dnešní generace hráčů od doby, kdy jste začínal?
Nechci se zaplést do nějakých generačních hodnocení. V každé době přicházela generace, která se lišila od té předchozí. Říkal jsem si, že nebudu ten, kdo říká, jak jsme byli jiní, nedejbože lepší. Dnes je to obtížnější. U spousty kluků schází určitá úcta k autoritám a ke starším obecně. Myslí si, že toho ví hodně, a chybí jim schopnost naslouchat. Musím říct, že v současné juniorské kategorii vnímám rozdíly mezi kluky a holkami. Holky jsou tvrdší než kluci, mají to hodně nalajnované, spoustu toho vydrží a mají větší disciplínu. Kluci se naproti tomu někdy chovají jako děti. Když člověk trénuje jednoho hráče, musí se vcítit do charakteru toho člověka. Poznat trochu jeho rodinné zázemí, jeho historii a vymyslet, jak s ním má pracovat. Řešit bekhend nebo forhend, je vlastně jednoduchá věc, ale zmáčknout správný knoflík, abych z hráče vymáčkl maximum, to je teprve ta správná alchymie.

Musím vytvořit takový balanc, abych byl přínosem pro ty, se kterými na túře pracuji.

V čem se liší práce s mladými a s těmi top tenistkami? Setkáváte se s tím, že hráči mají hvězdné manýry?
Ti nejlepší je nemají. Manýry mají jenom ti, kteří si na hvězdy hrají, a to jsou spíše pseudohvězdy. Obecně platí, že s hotovými hráči řešíme detaily, s mladými řešíme vůbec přístup k práci. Leckdy donutit Maxe, aby tomu i v tréninku dal koncentraci a kvalitu, je mnohem obtížnější, než působit na někoho ve špičce, který ví, co ta práce obnáší.

Neunavuje vás to?
Vidíte, vlasy nemám (směje se). I vousy mám šedé… Unavuje mě to, samozřejmě. Je to ale zkušenost, i když leckdy bolavá.

Max je hodně svůj…
To jste řekl hezky. Říkám mu marťan. Speciální kluk, nezapadá zatím do žádné škatulky. Do žádného šuplíku, který jsem kdy měl. Když si někdy nějaký trenér představí, že si ho vysoustruhuje k obrazu svému, tak má smůlu. Tomu jsem také čelil v začátcích. Teď pomalu zjišťuji, jakým způsobem s ním lze pracovat. Na jedné straně je úplně geniální hráč, i když je mu teprve šestnáct. A v něčem je zase úplný amatér. Tu genialitu bych mu rád nechal. A byl bych rád, aby se z toho amatéra stal někdo, kdo přistupuje ke své práci zodpovědně. Nedovedu si představit, že by dělal něco jiného než tenis. Je vidět, že to má rád, ale zatím se to u něj nepotkalo s absolutní oddaností a profesionálním přístupem. Možná je to u šestnáctiletého kluka přirozené. Díky tomu, co mu někdo nadělil ze shora, mohl řešit věci v dětském tenise tak nějak instinktivně. A díky velkému talentu z toho leccos vyšmudlil. Teď ale ta doba končí, v chlapech mu nikdo neodpustí žádnou lehkovážnost. Ten jeho marťanský přístup.

V posledních letech jste trénoval etablované hráče, teď pracujete s Maxem a Lindou…
Dospěl jsem do určitého věku. Kromě dvou velkých dětí z prvního manželství mám dvě další malé a dívám se na to jinak. Už nejsem ochoten všechno obětovat životu s někým cizím. Trávit třicet týdnů na túře ve stoprocentním nasazení a doma nechat svoje dvě malé děti. Hledám rovnováhu mezi osobním a rodinným životem. Musím vytvořit takový balanc, abych byl přínosem pro ty, se kterými na túře pracuji. Pokud jde o práci s Maxem, v rámci prostějovského klubu ji řešíme tak, aby to tomu klukovi vyhovovalo a abychom se z toho nezbláznili.

Maxovým vzorem je Nick Kyrgios. Hráč, který na jednu stranu postoupil do finále grandslamu, na druhou ho provází spousta výstřelků…
Myslím, že Maxovi konvenuje, jak je Nick odlišný, vidí v něm jistou divokost a nespoutanost a myslí si, že určité vlastnosti mají podobné. Tohle mu asi nelze brát. Kdyby se ale s Kyrgiosem potkal, možná by se od něj leccos dozvěděl. Všechno není tak, jak to vypadá zvenku. Mám to sice jen zprostředkovaně, ale i Kyrgios dokázal hodně tvrdě dřít, jakkoliv se to na veřejnosti příliš neprezentuje. Kyrgios je ale v každém případě jen jeden. Nick je speciální i tím, jaké má atletické vlohy od přírody. Navíc podává při druhém podání skoro 200 km/h. To je pro Kyrgiose pilíř jeho hry a to Max prostě nemá a nejspíš mít nebude. Říkal jsem Maxovi, aby si našel svoji cestu. To, že bude rebel, Maxovi sedí. Je v pořádku, že se cítí výjimečný, ale pokud nepřijde na to, že to, co se počítá, je přístup k tenisu, bude strádat. Zvenku mu to lze chvilku říkat, ale důležité je, že to musí pochopit on sám zevnitř. Max si rád dělá věci po svém. Ve chvíli, kdy se vnitřně ztotožní s tím, že teď k tenisu bude muset opravdu přistupovat poctivým upřímným způsobem, a nikoli ve stylu halabala, pozná, že všechno, co může dělat pro to, aby se zlepšil, je daleko širší, než co dělá v současnosti. Je mu ale šestnáct, má nějaký svůj vývoj a není v mých silách ho úplně změnit. Myslím, že by to ani nikam nevedlo.

Máte spolu spory? Předpokládám, že je s Maxem úplně jiná komunikace, než jakou jste měl třeba s Petrou Kvitovou…
Obecně komunikace s kluky a s holkami se velmi liší. Já měl vždycky štěstí na dlouhodobé spolupráce třeba s Luckou Šafářovou nebo Petrou Kvitovou, které byly vycepované z domova. Jejich táta je vedl k velké disciplíně. Max má zase zázemí trochu jiné. Postupně přicházím na to, že lepší je dialog. U něj je zásadní, ať už s ním bude spolupracovat kdokoliv, aby svého trenéra respektoval. Když vycítí, že je na druhé straně někdo, koho v určitém směru nepovažuje za kompetentního, tak se po něm projede a normálně ho zmuchlá. Prostě ho nebude brát vážně. Teď potřebuje nějakou autoritu, aby fungoval. Nicméně záleží na něm samotném, jak si to sesumíruje v hlavě a zda ze sebe vymáčkne maximum. Možnosti má pořád obrovské.

V Melbourne jste doprovázel i patnáctiletou Julii Paštikovou, která postoupila do finále čtyřhry a do druhého kola dvouhry…
Julka se dostala na Australian Open do hlavní soutěže až na poslední chvíli. A tím, že jsou s Maxem oba z Prostějova, tenhle výlet je drahý a rodiny si ho hradí samy, tak jsme se v rámci prostějovského klubu rozhodli, že sdružíme Maxe a Julču dohromady a já se tu o ně postarám. Julie má svou trenérku Pavlínu Tichou, trénuje s tátou Ivem. S ním a s mamkou jsme si sedli a probrali, jak s ní pracovat a jak jí pomoci, aby na tomhle výletě hrála to svoje. Původně jsem přišel do prostějovského klubu, abych dohlédl spíše na holky, ale pak se shodou okolností někdy v průběhu února loňského roku Max ocitl bez trenéra, a tak se moje priority změnily. O Julce mám přehled, ale ne na dennodenní bázi. Ona je herní typ, její táta byl špičkový tenista a s ní je pohodová spolupráce.

V jednu chvíli jsem začal sbírat známky

Lucii Šafářovou a Petru Kvitovou jste dovedl z juniorských let až do první dvacítky ženského žebříčku. Spolupracoval jste úspěšně i s dalšími skvělými hráčkami. Teď trénujete mladé. Proč jste tuhle změnu udělal?
Dostal jsem se do určité životní etapy, kdy mám za sebou třicet let trénování a mám doma šestiletou Lily a desetiletého Vincenta. Už nejsem tenisu ochotný obětovat všechen svůj čas. Tu dobu, kterou trénování věnuji, se snažím využít naplno. Už to ale není třicet týdnů za rok na cestách. S Tomášem (pozn. red.: Krupou) mám domluvu na deset až dvanáct týdnů s Lindou Noskovou a do toho se musím postarat o Maxe, aby to dávalo smysl. Je ovšem ale potřeba najít kompromisní cestu, protože už nejsem ochotný ani schopný být půl roku mimo domov. Už mám jednak nějaký věk a jednak chci dávat energii také svojí rodině a svým dětem.

Chcete mít ze svých dětí tenisty?
Nechci a myslím, že z nich ani tenisté nebudou (směje se).

Chcete tedy trávit výrazně více času doma?
Už se to nedá vrátit zpátky, ale v mých letech se mi i víc stýská. Musím ten svůj život držet vyvážený a musí mi to dávat smysl. Když někam jedu, je potřeba, abych tam cítil zpětnou vazbu a nějaký efekt toho, že tam jsem. Jde o to, abych viděl určitou změnu v přístupu nebo v procesu, nemusí jít nutně o výkon nebo o výsledek.

Dělíte čas mezi víc svěřenců. Nevadí jim, že nevěnujete veškerý čas pouze jim samotným? Linda a Max mi navíc přijdou jako naprosto odlišné osobnosti…
Důležitý je pohled toho hráče. Nebavím se teď o nějakém dítěti, které funguje v klubu a je skoro jedno, kdo tam s ním pracuje. Pokud už jde o dospělého člověka, třeba Lindu, je samozřejmě na ní, aby si vyhodnotila, jestli má trenér pro ni přínos, i když pro ni nepracuje na plný úvazek a funguje jako její pomocník. Je to otázka konsensu celého týmu. Tomáš (pozn. red. Krupa) s tím přišel v zimě v roce 2022, když jsme hráli v prosinci extraligu. Pokud on má pocit, že to něco přináší, tak OK. Já jsem ztotožněn s tím, že tu práci musím nějak rozdělit. I kdybych byl jenom v klubu v Prostějově, taky se nebudu moci věnovat jenom jednomu člověku. I tak ale hráč může využít moje trenérské zkušenosti. Zredukoval jsem svoje další ambice s tím, abych vybalancoval svůj osobní a profesní život. 

Pomáháte Tomáši Krupovi s přípravou Lindy Noskové. Jaký s ním máte vztah?
Tomáš nepotřebuje, abych mu mazal med kolem huby, ale poprvé v kariéře jsem se dostal do takové role, kdy nepotřebuju mít hlavní slovo. Jsem vlastně kolega někoho, kdo je ten řídící prvek. A to je Tomáš, který má s Lindou nějakou historii. Začal s ní trénovat v době, kdy hrála ještě juniorku a podstoupil proces, kdy se Linda prakticky z nuly dostala na místo okolo stého místa na světovém žebříčku. A to se stalo předtím, než jsem do toho týmu připojil já. On je ten, kdo celý proces řídí a já tam „zacláním“ deset až dvanáct týdnů a trochu doplňuju mozaiku svým pohledem. Ve chvíli, kdy se bavíme o Lindě, každý z nás možná mluví trochu jiným jazykem, ale vidíme věci velice obdobně. Ať se bavíme o technice, taktickém vývoji, kondičním vývoji nebo čemkoliv. Ani jsem si nepředstavoval, když jsme spolupráci začínali, že naše pohledy budou tak konvenovat. Nejde jen o pohled, jak má hrát Linda forhend, nebo vnímání jiných tenisových prvků, spojují nás i další věci.

Co máte konkrétně na mysli?
To, čím jsem si já prošel s Péťou, on prošel s Berďou. Má za sebou období na tenisové túře, které ho zformovalo a dostalo ho do určité životní fáze. Podobně jako já si řekl, že tomu nechce dávat třicet týdnů na cestách. Já jsem o pár let starší, ale jsem v podobné fázi jako Tomáš. On byl zase navíc hráč a objel i jako tenista spoustu turnajů. Pořád ale chceme dělat svou práci s maximálním nasazením a zodpovědností, to nás spojuje. Lidsky i profesně mně to vyhovuje. Je to pro mě něco nového, protože jsem vždycky individuálně pracoval s jedním hráčem nebo hráčkou. Snažil jsem se vymýšlet každý trénink tak, aby co nejlépe splnil konkrétní účel pro daného hráče. Teď kooperuju s Tomášem a bavíme se, jak pracovat s Lindou, ale můj podíl na individuálním rozvoji hráče je menší, než byl v minulosti, a s tím jsem se musel trochu vnitřně srovnat. Člověk prostě nemůže mít všechno.

V době, kdy byla Linda Nosková v roce 2021 1045. na světě, o ní Tomáš Krupa řekl, že důvod, proč to s ní zkusí, je skutečnost, že Linda má na tenis hlavu. Řekl, že má nastavení hlavy takové, že se jí ani v nejdůležitějších chvílích neklepe ruka a půjde do toho s plnou vervou. Dokážete také podobnou věc rozpoznat? A dá se tahle vlastnost nějak naučit?
Tahle vlastnost, kterou popisujete u Lindy, je určitý dar. Považuji ho za jeden z nejdůležitějších aspektů, které rozhodují o šampionech, a zároveň za něco, co se nejblběji trénuje. Skoro je lepší někoho takového najít a zabývat se potom technikou, taktikou, kondicí a tak dále, než mít někoho, kdo má dokonalé údery, skvěle běhá, perfektně servíruje a když je to 5:5 a 30:40, tak dá dvojchybu. Linda dá eso. Můžete si stokrát lámat hlavu, jak to toho, co dá dvojchybu, naučit, a je to marný, je to marný, je to marný. Linda to má v sobě a to je drahokam mezi kamením.

Potvrzujete tedy slova Tomáše Krupy o Lindě v plném rozsahu?
Jasně! On to řekl a já k tomu opravdu nemám co dodat. Je to tak.

Měla stejnou vlastnost i Petra Kvitová, která pod vaším vedením dvakrát vyhrála Wimbledon?
Linda je dost introvertní, má svůj vnitřní svět, kam si moc lidí nepustí. Petra byla zase taková otevřená, optimistická a víc komunikovala. Tuhle vlastnost ale měly podobnou, byť v malinko jiné verzi. Linda je v takové chvíli klidná, Petra možná pociťovala strach, ale měla kuráž. Udělala taky věc, kterou měla. Ve finále Wimbledonu dala jediné eso a to bylo eso při mečbolu. Charakterově byla každá holka jiná, ale určitou paralelu bych tam našel. Když trenér takovou osobu potká, je to pro něj ohromné štěstí. Byť se on klepe v boxu, ví, že člověk, který o tom rozhoduje na kurtu, je v pohodě a udělá, co má.

Někdy si dávám úkol, že ujdu během turnaje sto kilometrů.

O Lindě jste říkal, že je introvert, navíc ráda dlouho spí. Jak takový den s Lindou probíhá? Čím se během dne zabavíte?
Mně nevadí být sám, já vydržím i sám se sebou. Vždycky jsem miloval čtení a dříve jsem vozil na turnaje hodně knížek. Teď už jich vozím možná trošku míň, ale čtu pořád. Čtu knihy nejrůznějších žánrů, v poslední době spíš beletrii než vzdělávací literaturu. Nečtu si moc o forhendu (usmívá se). V jednu chvíli jsem začal sbírat známky.

Jak se to stalo?
Četl jsem detektivku Zabiják od svého oblíbeného autora Lawrence Blocka. Ten měl také spoustu volného času, protože měl mezi zakázkami velké prodlevy. Vždycky mu někdo zavolal, koho je kde potřeba zabít. Trenér jezdí na turnaje a Zabiják jede do města vykonat zakázku. Mezitím, než naplánoval celou akci, měl Zabiják třeba týden na to, aby všechno vymyslel a připravil. Řešil, co s časem a co udělat s penězi za zakázku. Zadavatelka mu poradila, aby začal sbírat známky. A on opravdu začal.

Tak jste začal taky…
Sbíral známky z měst, kde byl, a mně to jednou proběhlo hlavou a začal jsem taky. Zrovna jsme byli v Melbourne s Petrou, byl jsem trochu vynervovaný a vyrazil jsem do Emirates House v Melbourne, kde byl obchod se známkami. Bylo v něm hodně lidí, vystál jsem frontu a pak říkám, že bych potřeboval poradit. A najednou se ozvalo: „Na mě můžete česky.“ Stál tam takový starší pán, jmenoval se Peter Strich a dali jsme se do řeči. Říkal mi: „O známkách nic nevíš. Tady máš katalog, prodám ti ho za půlku. Ty tady budeš ještě nějaké dny, zkus si to přes víkend nastudovat a přijď za mnou a schválně uvidíš, co se ti bude líbit.“ Ležel jsem pak dlouhé hodiny v katalogu a přemýšlel. Zajímala mě stará Anglie a z ní pak tzv. „seahorses“ známky z doby vlády Jiřího V. Pan Strich mě upozornil, abych si dával pozor na padělky a nasměroval mě na pana Burdu a jeho Burda Auction v Brně. Tak jsem začal sbírat známky. Teď přemýšlím, že to zase trochu oživím, protože jsem z různých důvodů trochu pauzíroval.

Při cestách na turnaje s Lindou k tomu máte dobrou příležitost…
Když jsem na turnaji s Lindou, a má svou spací formu, leckdy se s ní člověk potká až po obědě. Kromě čtení a sbírání známek taky hodně chodím. Někdy si dávám úkol, že ujdu během turnaje sto kilometrů. Občas chodím po městě a procházím si ho, abych úplně nezakrněl. Dřív jsem koukal pořád jenom na tenise, co kdo dělá. To, že pozoruju, jak kdo trénuje, považuju za součást své práce. Chodím hodně na tréninky kluků, abych viděl, co přesně dělají, ale mužský tenis je přece jen trochu jiný sport než u holek. Obecně to vnímám tak, že kluci jsou inspirací pro nejlepší holky.

Linda Nosková odehrála v Melbourne ve třetím kole speciální zápas, když porazila světovou jedničku Igu Šwiatekovou. Ještě speciálnější pro vás jistě byla dvě wimbledonská finále s Petrou Kvitovou nebo postup do semifinále v Austrálii s Karolínou Muchovou. Jak podobné chvíle prožíváte jako trenér?
Největší zápasy Lindy ještě přijdou, jakkoliv to její největší dosavadní zápas určitě byl. Ohledně Lindy je to otázka spíš na Tomáše, který je jejím hlavním koučem a byl to on, kdo ji na tenhle velký duel připravoval. S každou hráčkou to bylo trochu jiné. S Kájou to bylo hodně speciální, protože jsem dostal před odletem do Austrálie na Silvestra covid-19. Musel jsem zůstat doma a Kája odletěla narychlo s Bárou Štefkovou. Fyzioterapeut mi nahrával tréninky na FaceTime a já je sledoval na počítači. Byli jsme v neustálém kontaktu přes počítač a telefon.

A dva wimbledonské triumfy Petry Kvitové?
Ohledně Petry je třeba říci, že každý Wimbledon byl úplně jiný. V roce 2011 to trochu spadlo z nebe. Tam hrála holka, která to vůbec neřešila. Jak jsem už říkal, ve finále se Šarapovovou dala první eso v zápase na mečbol. Byla v bublině, kdy pomalu vůbec nevěděla, kdo tam proti ní stojí. Byla výhoda, že byla nepolíbená a s vlastnostmi, které má, hrála naprosto uvolněně a nevěděla, co ji pak bude čekat dál. O to víc byl vydupaný z popela titul v roce 2014, který jsem hodně prožíval. Jí se „nepovedl“ rok předtím, kdy ve čtvrtfinále prohrála s Kirsten Flipkensovou a pak ten turnaj vyhrála Marion Bartoliová. Věřil jsem, že ten rok může být úspěšná, ale nepovedlo se to. Připili jsme si tehdy po prohraném zápase a Petra tam prohlásila: „Příští rok to dám“. A ona to dala. A co tomu všechno předcházelo, je dlouhý příběh.

Vyprávějte…
Byl to vzácný okamžik, kdy jsme byli s Ríšou Šodkem před finále na kurtu na rozehrávce, a když jsme viděli to Petřino naladění, jen jsme na sebe koukli a tušili jsme, že by to mohlo být skvělé. Takových momentů jsem za kariéru s ní zažil hodně málo, třeba tři nebo čtyři za těch sedm let. Jen jsem si říkal, že snad nejsem idiot a nepletu se, protože jsem to ten den cítil neskutečně. Trefovala míče výborně a viděl jsem na jejích očích, že by to mohlo být dobré. To finále s Genie Bouchardovou bylo devastující. Petra vyhrála 6:3, 6:0. Období předtím bylo složité a dělali jsme hodně pro to, aby to dopadlo, ale ne vždycky věci jdou tak, jak si je naplánujete.

Druhý díl rozhovoru s Davidem Kotyzou naleznete ZDE.