Myšlenkám na stovku se nemůžu vyhnout, ale konec světa nenastane, líčí šampion Kopřiva

Vítku, jak moc si ceníte vítězství na štědře dotovaném challengeru v Neapoli?
Titul je to pro mě jeden z nejcennějších. Je to pro mě druhá vyhraná stopětadvacítka v životě. Ve Štětíně to bylo ještě překvapivější a otáčel jsem tam daleko těžší zápasy než tady. Tady to mělo trošičku lehčí průběh, ale snadné to samozřejmě nebylo. Před turnajem bych takový výsledek určitě nečekal.

Pomalu, ale jistě se blížíte hranici 100. místa na světě. Aktuálně vám k němu chybí 17 bodů. Máte tu stovku v hlavě? Obhajujete až do Wimbledonu poměrně málo bodů…
Člověk má žebříček samozřejmě v hlavě. Každý mi to předhazuje. Dobře vím, jaká je aktuálně situace. Po jednotlivých zápasech jsem vůbec nesledoval, kam se na žebříčku posunu, ale teď po turnaji jsem se už podíval. Stovka pro mě cíl určitě je a myslím, že je to cíl pro každého profesionálního tenistu. Musím se soustředit sám na sebe a jít zápas od zápasu. Nějaké body v příštích týdnech přece jenom ztratím a pořád je to do stovky ještě kus cesty, ale udělám pro to maximum.

Na co víc myslíte? Na postup do světové stovky, nebo třeba na to, abyste se dostal do hlavní soutěže Roland Garros? Nebo si tyhle úvahy zakazujete?
Zakazovat si je můžu, ale samozřejmě tam někde trochu jsou. Nedá se tomu úplně ubránit. Ty věci půjdou trochu ruku v ruce. Kdyby se mi teď podařilo postoupit do stovky, povede se i Roland Garros. I kdyby se to nepovedlo, nenastane konec světa. Pořád je to jen tenis.

Jak vám podmínky v Neapoli vyhovovaly? Cítil jste se lépe než v Zadaru, kde jste hrál o týden dříve první letošní antukový turnaj?
Hned od prvního tréninku jsem cítil, že mi to tu sedí daleko více než v Zadaru, kde to vůbec neletělo. Potvrdilo se to pak i v zápasech, sedlo mi to od A do Z. Podmínky byly v podstatě na míru a dokonale jsem jich využil.

Už v prvním kole jste hrál s druhým nasazeným Belgičanem Raphaelem Collignonem, 92. hráčem na světě, to asi nebyl úplně ideální los… Navíc soupeř krátce před tímto turnajem, byť na betonu, jeden challenger vyhrál a na dalším postoupil do finále. Nakonec jste zvítězil 6:4, 6:3…
Samozřejmě jsem věděl, že je to náročný los. Taky jsem ale věděl, že je to pro něj první zápas na antuce po delší době. Nedá se říct, že by Collignon byl čistý betonář, protože i na antuce nějaké challengery vyhrál. Měl jsem ze zápasu velký respekt, ale hrál jsem dobře a soupeř byl naštěstí dost nervózní a moc mu to nesedělo. Dělal hodně dvojchyb, čímž mi strašně pomáhal. Když jsem vyhrál první kolo, uklidnil jsem se. Dost mi to pomohlo.

Následně jste poměrně hladce zdolal Francouze Calvina Hemeryho 6:1, 6:3. To byl váš nejdominantnější výkon na turnaji…
Cítil jsem se hodně dobře. V prvním setu jsem hrál vynikající tenis. Returnoval jsem mu každý servis. Vedl jsem 6:1, 3:0, pak už to bylo vyrovnanější, ale udržel jsem si podání až do konce a byl to pro mě jeden z těch lepších zápasů na turnaji.

I proti Italu Federicu Arnaboldimu ve čtvrtfinále se ze začátku zdálo, že jste jasně lepší. Přesto to nakonec bylo velké drama až do konce. Zápas navíc přerušil déšť. Jak jste viděl tohle utkání, které skončilo výsledkem 6:3, 4:6 a 6:3?
Byl jsem asi lepším hráčem, ale vím, že on má zápasy hodně nahoru dolů. Kolikrát mu to tam ze začátku nepadá a pak se rozehraje. To se mu přihodilo i se mnou. Já jsem vyhrál úvodní sadu a na začátku druhého setu jsem pak nevyužil nějaké šance, zahrál jsem špatně a najednou jsme se dostali do stavu 2:4 a začalo pršet. Dost se to zkomplikovalo, už jsem to otočit nedokázal a muselo se jít do třetího setu. Tam hrál Federico opravdu dobrý tenis a byla to velká bitva o každý balon. Byl to strašně náročný zápas i na psychiku. V posledním gemu jsem vedl 40:15, ale dva mečboly jsem nevyužil, a naopak soupeř si vypracoval brejkbol. Naštěstí jsem ho odvrátil a nakonec duel dohrál. Bylo to opravdu hodně ubojované, soupeř se ještě mohl vrátit do zápasu.

Celou sobotu pršelo a nakonec vás čekaly v neděli dva zápasy. Jak tahle skutečnost měnila podmínky? Hrálo to ve váš prospěch, nebo ne?
Každé přerušení zápasu je nepříjemné, ale ve čtvrtfinále mi asi pomohlo. Za stavu 2:4 ve druhém setu jsme šli do šatny a měl jsem šanci se uklidnit, říct si něco s trenérem, protože jsem v tom utkání nebyl stoprocentně hlavou. Byl jsem na sebe hodně naštvaný. Tady mi to asi trochu pomohlo. Vlastně celý týden se na turnaji hlásilo, že by mohlo pršet, ale každý den sprchlo naštěstí jen tak na hodinku denně, až v tu sobotu se celý den nehrálo. Tam to bylo náročné na hlavu a na čekání. Když to pak vypadalo beznadějně, začal jsem se už připravovat na neděli.

V neděli vás hned ráno čekal v semifinále domácí Ital Andrea Pellegrino. Zdálo se, že ho máte ve své moci…
První set rozhodly jen nějaké maličkosti na returnu. Jak se v sobotu celý den nehrálo, tak kurty byly hodně mokré a podmínky byly složité. Oběma nám to hodně klouzalo a jakýkoliv úder do protipohybu často znamenal winner, protože ten druhý podklouzl. Bylo to hodně vyrovnané, na konci se mi podařilo ho brejknout a pak už jsem ve druhém setu byl trošičku lepším hráčem. Svedli jsme spolu hodně vyrovnaných bitev, dvakrát mě už porazil, takže jsem věděl, že si musím dávat pozor až do konce. Snažil jsem se poctivě servírovat, ale i tak jsem si jedno podání prohrál. Přesto jsem nakonec utkání dotáhl do vítězného konce.

Nevyhrál jste úplně hladce, ale pořád jste uspěl ve dvou setech poměrem 7:5 a 6:3. Myslel jste na to, že vás ten den čeká v případě vítězství ještě finále? Snažil jste se mít na paměti, aby tento zápas nebyl moc dlouhý?
Samozřejmě jsem věděl, že mě v případě úspěchu čeká ještě ten den finále. Vyhrát ve dvou setech se snažím vždycky, ale teď mi bylo jasné, že jsem pošetřil nějaké síly a následně mi to ve finále dost pomohlo, protože Darderi měl proti Dalíkovi (Daliboru Svrčinovi, pozn. red.) daleko těžší semifinále, které rozhodl až v koncovce třetího setu.

Ve finále vás čekal další domácí hráč, Luciano Darderi, který je 57. na světě a má vynikající podání. To je na antuce velká výhoda. Jak jste finále viděl?
S Darderim se znám dobře. Už jsem s ním hrál třikrát a měl jsem s ním pozitivní bilanci. Věděl jsem, co by na něj teoreticky mělo platit, ale samozřejmě se za poslední dobu hodně posunul. Dostal se až někam ke třicátému nebo čtyřicátému místu na světě, teď o něco klesl, ale je to pořád vynikající hráč. Věděl jsem, že mě nečeká nic jednoduchého a překvapil mě, jak výborně servíroval. Set a půl jsem se nedostal skoro k ničemu na returnu, pak jsem si trochu ustoupil a zvolil trochu jiné pojetí returnu. Podařilo se mi ho brejknout a pak se to trochu začalo otáčet, když jsem měl i v dalších gemech na returnu své šance, což se do té doby nedělo. Byť jsem ho už ve třetím setu nebrejkl, pořád jsem mu bral síly při jeho servisu. A to bylo nakonec rozhodující.

Darderi v semifinále porazil Dalibora Svrčinu až 7:5 ve třetím setu. Čech měl v závěru zápasu tři brejkboly a při jednom zachránilo Itala neskutečné prasátko. Trochu vám ho unavil…
Určitě ano. Dalíkovi jsem poděkoval a on mě přišel i se svým trenérem Markem Jaloviecem podpořit na finále. Cítil jsem, že Darderimu trochu docházejí síly, ale síly docházely i mně. Nebylo se čemu divit, vždyť finále trvalo dvě a půl hodiny. Ital je velmi dobře fyzicky připravený a kdykoliv přijedete někam na turnaj, vidíte ho na kurtu. Běhal až do konce, ale s Dalíkem jsem se po jeho zápase bavil, dal mi nějaké tipy a nakonec jsem zvítězil.

S Daliborem jste hráli v Neapoli i debla. Vypadli jste v prvním kole s nasazenými jedničkami Erlerem a Frantzenem. Jak moc vás ta porážka mrzela?
Ani nás moc nemrzela. Určitě jsme sem oba přijeli hlavně kvůli dvouhře a čtyřhra pro nás byl doplněk. Potrénovali jsme voleje. Kdoví, jak bychom pak na tom byli se silami, kdybychom postupovali i v deblu. Soupeři pak vyhráli celý turnaj a byli fakt silní, takhle to bereme.

Nyní jste zpět ve výborné formě, ale po Australian Open jste vyrazil do Indie a vaše tamní účinkování skončilo poněkud neslavně. Měl jste žaludeční obtíže, a dokonce jste se musel z jednoho turnaje odhlásit. Jste už z cest do Indie vyléčený, nebo jí dáte ještě šanci a vyrazíte vstříc dalšímu dobrodružství?
Nerad na to vzpomínám. Přiletěl jsem do Nového Dillí, kde jsem odehrál docela slušný turnaj, byť jsem tam nebyl úplně dokonale připravený. Měl jsem totiž před turnajem také nějaké zdravotní patálie, když jsem odhlašoval turnaj v Čennaí, který se konal o týden dříve. Nakonec z toho bylo semifinále, což považuji za solidní výsledek. Pak jsem přiletěl do Puné, kam jsem se moc těšil, protože když jsem tam hrál naposledy, uhrál jsem z kvalifikace kolo na turnaji ATP (tehdy se v Puné konal turnaj ATP, nyní už se tam hraje jen challenger, pozn. red.). Cítil jsem, že by mně tam podmínky mohly sedět, ale bohužel hned od prvního dne jsem cítil střevní potíže.

Jak jste se s problémy nakonec vypořádal?
Trvalo to tam pět až šest dní a musel jsem se odhlásit ze singlu i deblu. Pak se to trochu zlepšilo díky práškům, které jsem dostal od Dalibora. Dal jsem se trošku do kupy a snažil se odehrát další turnaj, ale proti Hynkovi Bartoňovi jsem neměl vůbec sílu. Pak trvalo další dva až tři týdny, než jsem se dostal zpátky do kondice. Asi se mi už do Indie nebude chtít, ale uvidíme za rok. Pokud budou nějaké jiné možnosti, kde hrát, asi pojedu jinam.

Antukovou sezonu jste odstartoval na challengeru v chorvatském Zadaru. Už jste byl po zdravotní stránce v pořádku? Ve třech setech jste prohrál se Španělem Sánchezem Joverem, ale byl to vynikající zápas…
Soupeř hrál opravdu dobře. Pro mě to byl první antukový zápas sezony. Fyzicky jsem byl už v pořádku, ale samozřejmě ten výpadek byl trochu znát. Potřeboval jsem to utkání na antuce odehrát, protože to je něco úplně jiného než trénink. Do toho hrál soupeř opravdu výborně a podmínky mi úplně neseděly. Soupeři ano, je hodně běhavý, šikovný a hrál hrozně moc kraťasů. Kurty byly špatné, míček nevyskakoval. V prvním setu jsem nebyl úplně koncentrovaný, pak jsem sice srovnal, ale nakonec jsem prohrál.

Teď jedete na turnaj ATP do Marrákeše. Budete mít na něj dost sil? A jak moc v hlavě máte jméno Réda Bennání, který vás předloni v šestnácti letech jako držitel divoké karty v kvalifikaci porazil? Pro Maročana to tehdy byla životní výhra…
Samozřejmě si to vybavuju, ale bylo to tehdy složité. Hrál jsem v sobotu semifinále v Itálii na stopětadvacítce. Hned po zápase jsem musel cestovat autem do Turína, odkud jsem letěl do Marrákeše, přiletěl tam někdy ve čtyři ráno a hned ráno jsem šel na kurt na zápas. Takže se nedá úplně říci, že bych měl z toho zápasu nějak těžkou hlavu. Ještě jsem tehdy z cestování chytil pásový opar. Ale to mě neomlouvá, měl jsem ten zápas vyhrát. Byla to pro mě facka. Bylo to náročné období, nehrál jsem tehdy moc dobře.

Naopak v roce 2022 jste v Marrákeši postoupil z kvalifikace až do osmifinále…
Odehrál jsem tehdy dobrý turnaj, když jsem dvakrát za sebou porazil Zapatu Mirallese. Nejprve v kvalifikaci a pak i v hlavní soutěži. Poté jsem sice prohrál s Boticem van de Zandschulpem, ale nyní se pokusím navázat spíše na ten první turnaj, který jsem tam odehrál. Cestování je vždycky náročné, ale věřím, že budu mít dost sil. Zatím to vypadá, že bych mohl dostat středeční start, takže bych mohl mít o den více na to, abych se připravil.

Jak vypadá aktuálně váš trenérský tým?
Když jsem v Prostějově, trénuju pod vedením Jaroslava Pospíšila. Zvládli jsme spolu i všechny přípravné bloky. Akorát teď se mnou nejezdil na turnaje. Některé turnaje jsem objel sám, na jiných byl se mnou Lukáš Soukup, se kterým jsem spolupracoval v juniorském věku.

Jak jste na tom po zdravotní stránce a jaký bude váš další turnajový program?
Nějaké bolístky mám, ale odehrál jsem turnaj naprosto bez problémů, takže klepu tady na dřevo, že se celkem zdravotně držím. Letím teď do Marrákeše, pak mám přihlášený challenger v italské Monze a následně uvidíme, jak se mi bude dařit. Zvažuji účast v kvalifikaci na turnaj ATP v Mnichově nebo Barceloně. Pak pojedu určitě na kvalifikaci turnaje do Madridu. Chtěl bych kombinovat turnaje ATP s challengery.