Strašné rány, ulevila si Martincová po skalpu bývalé dvacítky. Má recept na průnik do první stovky

Terezo, jaký to byl zápas proti bývalé hráčce elitní světové dvacítky?
Bylo to hodně těžké, má svoje kvality. I když teď chvíli nehrála, tak ví, jak hrát tenis. V zápase šlo hodně o servis, o první balon. Dlouho jsem nehrála s holkou, která by opravdu střílela do každého míče na sto procent. Výborně servíruje, je neskutečně těžké returnovat. Je jedno, kam zahrajete, ale hned chodí do winnerů. Mi šlo hlavně o to, abych dostala míč do kurtu, a když se hrálo, což byly asi tak tři výměny, tak ji dostat do pohybu. Má o dost lepší bekhend, dělá chyby z forhendu. Chtěla jsem ji rozběhat.

V prvním setu jste musela dotahovat ze stavu 2:4 a nakonec rozhodoval tiebreak. Asi bylo hodně důležité, že jste jeho závěr zvládla.
To bylo. Snažila jsem se soustředit na každý balon a dobře servírovat. V zápase byl na mě na servisu tlak. Kdybych si ho nepodržela, tak nemám skoro šanci. Ona se snaží jít i z returnů rovnou do vítězných úderů. Má výborný jak první, tak i druhý servis. Dává z něj esa, výborně ho umisťuje. Jsou to strašné rány.

Druhý set rozhodl brejk z úvodu…
Tam mi právě přišlo, že se jí nesešel první servis. Vedla jsem 40:0. Já dobře zareturnovala, dobře toho využila a pak si říkala – hlavně ten brejk neztratit. V ženském tenise to není žádné překvapení. Musela jsem hodně přemýšlet nad tím, kam servírovat, aby mi míče nezabíjela.

Jaká byla vaše prvotní reakce, když jste se dozvěděla, že budete hrát právě proti Konjuhové?
(smích) Musím ji brát jako každou jinou holku. Samozřejmě ji znám, takže jsem věděla, že je to hráčka z TOP 20. Jinak jsem se ale těšila, hraji ráda proti dobrým soupeřkám. Je to však úsměvné, když hrajete první kolo na pětadvacítce s takovouto hráčkou.

V Trnavě jste odehrála několik venkovních turnajů, nyní startujete poprvé v hale. Jak jste zde spokojena?
Mám to tady ráda. V létě se mi zde docela dařilo. I hala mi přijde fajn. V Trnavě je celkově hezké zázemí, takže se sem ráda vracím.

Když se ještě vrátíme k zápasu s Konjuhovou, váš první vzájemný duel jste v roce 2016 v Rusku zabalila po čtyřech gemech. Vzpomněla jste si na to utkání?
Jo, věděla jsem, že jsem s ní hrála. V Rusku jsem tehdy měla zánět zápěstí. Šla jsem to jen zkusit, zda mě bude bolet. To jsem neměla, navíc proti takovéto hráčce. Je to pro mě zkušenost – proti takovým hráčkám nemůžete nastoupit, pokud nejste stoprocentně fit. Takže vím, že jsem s ní odehrála pár gemů, ale vůbec jsem nebyla ready.

V Rusku jste hrála i svůj poslední turnaj před Trnavou. V Petrohradu jste se skrze kvalifikaci prodrala až do osmifinále hlavní soutěže. Jak akci s odstupem času hodnotíte?
Odehrála jsem tam hodně kvalitních zápasů, jsem za to ráda. I když už nejsem nejmladší, tak cítím, že hra jde nahoru. Přijde mi, že hraji čím dál tím lépe. Jsem za ten turnaj moc ráda, i když jsem pak prohrála s Alexandrovovou. Ta hraje v halách výborně, to bylo těžké. Kdybychom spolu hrály dříve, bylo by to lepší. Cítila jsem, že jdu do toho posledního zápasu hlavně bojovat, fyzicky jsem na tom nebyla úplně stoprocentně dobře. Ale musím být. Pokud chci do stovky, musím umět zahrát sedm nebo osm kvalitních zápasů po sobě. Musím být na to více připravena.

Posléze jste se odhlásila z prvního trnavského turnaje. Jak na tom tedy jste aktuálně po fyzické stránce?
Teď už jsem v pořádku. Potřebovala jsem si odpočinout, potrénovat. Já tam dostala křeče a natáhla si zadní stehenní sval. To nejde, že si dá člověk dva dny volna a je zas ready. Hlavně nemám ráda, když přijedu na turnaj a jen zkouším. I když jsem cítila od lidí podporu, že teď hraji dobře, věděla jsem, že by to nebylo stoprocentní. Fyzioterapeut mi radil pět šest dnů nehrát, že se to musí zahojit. I celkově jsem se cítila unaveně. Jsem ráda, že jsem to takto udělala a přijela na druhý turnaj odpočatá.

Na sociálních sítích se vás jeden z fanoušků ptal na předzápasové rituály. Vy jste mu odpověděla, že by to bylo na samostatné video. Tak jaké tedy jsou?
(Smích) Je jich hodně, fakt dost. Ať už je to namotání rakety, písniček, oblečení, času spánku, jídla… Já tomu už neříkám ani rituály, jako spíše režim. Mám to ale zase tak, že když nějakou tu věc neudělám nebo zapomenu, neříkám si hned „ježišmarjá, já nemůžu vyhrát“. Mám ale ráda, když mám režim stejný. Zůstávám ráda u věcí, které mi vyhovují, a nerada pak zkouším nové. Je toho opravdu dost. Musela bych přemýšlet od večera po ráno, o snídani, rozcvičce před zápasem… Je to ale fakt pořád podobné.