Největší nervy jsem zažil ve Wimbledonu. Na večeři šampionů jsem se dostal jako doprovod, říká fotograf Lebeda

Jak vnímáte tenis?
Myslím, že jde o fotogenický sport, i když na focení je krásný každý sport. Zároveň v něm můžou být delší zápasy. Člověk není zvyklý sedět pět nebo šest hodin na místě, když fotí třeba kolektivní sporty, které jsou časově omezeny. Během takového tenisového zápasu s nadsázkou můžu odejít klidně i na hodinu pryč, ale pak se něco stane a přijdu o nejdůležitější moment zápasu. Takže to vlastně nejde.

Vzpomenete si na nejdelší zápas, který jste fotil?
Jasně, byla to daviscupová čtyřhra ve Švýcarsku, která trvala sedm hodin a jednu minutu. Tehdy jsem si myslel, že když ve 13 hodin začíná zápas, tak se ještě večer stihnu podívat do města, do Ženevy. To ale nevyšlo.

Jak jste se k focení sportu vlastně dostal?
Na střední škole jsem si půjčil tátův foťák, pak se naučil vyvolávat filmy a zvětšovat fotky. Od mala jsem hrál házenou. Kamarádi, co ji se mnou hrávali, vystudovali novinařinu. Když jsem se rozmýšlel, co bych chtěl v životě dělat, tak jsem díky nim publikoval první sportovní fotky v novinách.

Přemýšlel jste o tom, že budete fotit něco jiného než sport?
Na začátku mě lákalo fotit muziku. Ale tím, že jsem sám dělal sport a ke sportovnímu prostředí jsem měl blíž, tak jsem skončil právě u něj.

Fotíte různé sporty…
Ano, nemám žádnou specializaci. Na začátku jsem pár let fotil převážně fotbal. K tenisu jsem se dostal přibližně v roce 2006. Fotil jsem dva turnaje v Česku. V roce 2007 jsem začal pravidelně fotit Davis Cup a o rok později i Fed Cup.

Mezi tenisovými fotkami, včetně těch vašich, jsou typické třeba záběry nohou při servisu…
Taky třeba ruka držící raketu. Myslím, že to jsou spíš fotky ilustrační a neutrální. Když se třeba potřebuje vyjádřit obecně sport. V tomto případě, že jde o tenis.

Co hra světla a stínu, typická pro Austrálii?
To je pravda, v Austrálii se to fotí skoro samo. Dělají to všichni, je to pěkné, ale už trochu překonané. Já se snažím fotit hlavně tak, aby byl klient, který si mě najme, spokojený a mohl použít mé snímky pro účel, kvůli kterému si mě najal. Řekl bych, že dělám užitnou sportovní fotografii.

Kdybych vám ukázal deset různých tenisových fotek starých několik let, poznal byste mezi nimi tu svoji?
Asi bych ji poznal. Myslím, že na to mám paměť. Nevím, čím to je. Dokonce bych snad poznal i fotky starší.

Jaký máte program během Fed Cupu?
Zpravidla jsem členem týmu. Sejdeme se týden předtím nebo v pondělí. Musím jít na trénink všech členů, vyfotit to, co potřebujeme pro partnery a sponzory, pořídit fotky k použití na sociálních sítích nebo na podpisové karty. Dále absolvuji všechny doprovodné akce, los a samozřejmě zápasy.

Za tolik let jste určitě zažil i nevšední momenty. Jednou jste prý uvízl na střeše arény…
Ano, to se stalo zrovna tady v Ostravě. Fotil jsem společnou fotku týmu Fed Cupu z lávky u stropu haly. Když jsem se vracel, zasekl se výtah. Neměl jsem s sebou telefon, abych mohl zavolat o pomoc, ale nakonec se to vyřešilo a našli mě. Nicméně můj nejhorší zážitek pochází z Wimbledonu 2014.

Povídejte…
Tehdy jsem letěl na semifinále, v němž hrály Lucka Šafářová a Petra Kvitová. Byl jsem s nimi speciálně domluvený, že před zápasem uděláme fotku u sítě, což se většinou děje až ve finále.

Holky začínaly v jednu odpoledne. Já jsem letěl z Prahy, co nejdříve to šlo. Přesto jsem přiletěl do Londýna až v 10:45 a než jsem se dostal na potřebnou zastávku metra, tak už bylo asi 12:35. Cesta od metra trvá běžnou chůzí přes 20 minut. S celou výbavou – tj. kufrem a fotobatohem na zádech – jsem k areálu doběhl za deset minut. Dorazil jsem tam a nefungovala mi akreditace. Nakonec se to vyřešilo a po pěti minutách mě pustili.

Problém ale neskončil. Na kontrole mi řekli, že mám velký kufr a že musím přes rentgen, který je na druhém konci areálu. Věděl jsem, že to nestihnu. Kufr jsem nechal u vchodu. Prošel jsem kontrolou už jenom s foťákem a běžel jsem na centrální kurt. Snad za minutu holky nastoupily a nechaly se vyfotit, i když Lucka na to skoro zapomněla.

Byly to největší nervy, které jsem zažil. Letěl jsem do Londýna hlavně pro tu fotku a nedovedl si představit, že bych ji nepřivezl. Podle mě to byla dost výjimečná situace, dvě české holky v semifinále Wimbledonu, navíc obě ze stejného tenisového klubu.

Když jsem fotku pořídil, běžel jsem si zpět pro věci. Mezitím je ale pořadatelé odnesli na kontrolu. Kufr byl otevřený a očichával ho pes, jestli tam není nějaká výbušnina. Pak mi ho dali a já jsem šel fotit druhý set zápasu.

Jaké jste měl pocity, když Petra Kvitová vyhrála své wimbledonské tituly?
První finále (v roce 2011; pozn. red.) byl pro mě blesk z čistého nebe. Byl to první grandslam, který jsem fotil. Když jsem po prvním týdnu turnaje odlétal zpět do České republiky, tak jsem Petře a jejímu týmu z legrace říkal, že se vrátím na finále. A stalo se. V roce 2014, když došla do finále, už jsem věděl, že vyhraje.

To jste svou grandslamovou premiéru trefil skvěle…
Na začátku toho roku jsem ani nepřemýšlel, že bych si akreditaci na Wimbledon zařizoval, není to úplně lehká záležitost. Nakonec se ukázalo, že je jedna akreditace pro Český tenisový svaz volná, a tak jsem o ni požádal. Na grandslamech jsou přísná pravidla, novým novinářům a fotografům akreditaci časově omezí. Proto jsem odjížděl po prvním týdnu turnaje domů a pak jsem se do Londýna vracel na finále.

S Petrou Kvitovou jste ve Wimbledonu i bydlel…
Ano, třikrát. Jednou náhodou a pak dvakrát plánovaně. Petra si v Londýně pronajímá domek pro celý tým a já jsem tam měl také jednu místnost. V roce 2011 jsem letěl do Anglie na sobotní finále a omylem jsem si zarezervoval ubytování z pátku na sobotu. Až v sobotu ráno na letišti jsem zjistil, že vlastně nemám kde bydlet. Nakonec jsem přespal v domku právě u Petry Kvitové.

Zúčastnil jsem se i závěrečné večeře šampionů, kam mají časově omezený přístup jen fotografové z hlavních zpravodajských agentur a oficiální fotograf Wimbledonu. Jako Češi jsme měli díky výhře Petry nárok na jeden lístek pro fotografa, o který si požádal kolega. Tenkrát jsem vůbec nevěděl, že to takhle funguje.

Nakonec jsem šel s týmem jako doprovod Petry Kvitové, během nedělního odpoledne jsem si vypůjčil boty a smoking. Celé jsem to díky tomu zažil z pohledu hráče a týmu. Bylo to opravdu zajímavé.

Vyšlo vám to opravdu dobře.
Povedlo se mi být ve správný čas na správném místě. Byla to nádhera. Když to člověk bere takhle zpětně, tak to vypadá jako pohádka.

Máte nějaký srovnatelný zážitek?
Rok 2011 byl celkově hodně zajímavý, holky vyhrály i Fed Cup. Pak následoval super rok 2012, vítězná finále Fed Cupu i Davis Cupu byla v Praze. Kluci obhájili vítězství i následující rok v Srbsku.

Každý triumf ve Fed Cupu přinesl řadu krásných momentů. Přesto myslím, že se roku 2011 jen tak něco nevyrovná. Podle mě by se to dalo srovnat se zážitky fotografů, kteří byli na olympijských hrách v Naganu.

Pavel Lebeda (*1968) je český sportovní fotograf. Založil fotobanku www.sport-pics.cz. Studoval učitelství (čeština, dějepis) na Karlově univerzitě v Praze, školu nedokončil. Pracoval pro týdeník Gól, časopis Fotbal-Sport a Deník Sport. Ve volném čase sleduje filmy, poslouchá hudbu, věnuje se cyklistice a paddleboardingu. Dříve hrál házenou.