Djokoviče k titulu dovedla terapie horami. Se smíchem prozradil trik, kterým oblafl argentinské fanoušky

Po tom všem, čím jste si za poslední rok prošel, dá se říct, že si titulu z letošního US Open a ve Wimbledonu ceníte víc než těch předchozích?
Řekl jsem si, že se nebudu porovnávat se sebou v minulosti. Nebylo by to fér, jelikož se mi v posledních letech otočil život několikrát vzhůru nohama. Stal se ze mě dvakrát otec, pak jsem chyběl na okruhu celých šest měsíců, pak ta operace a další... Kdybyste mi v únoru řekli, že vyhraji US Open, Wimbledon a Cincinnati, jen těžko bych vám věřil. Nevěřil bych vám ani přes to, že jsem vždy věřil, že se dovedu vrátit hodně rychle. Nakonec mi návrat zabral tři, čtyři měsíce. Naučil jsem se během té doby být trpělivější.

Co pro vás znamená dorovnat v počtu grandslamů Peta Samprase?
Pete Sampras je jednou z největších legend tohoto sportu. Už od mala to byl můj idol. Poprvé jsem dokonce tenis viděl v televizi, když vyhrál Wimbledon. Tato chvíle mě inspirovala k tomu, abych sám začal hrát. Že jsem teď v historických tabulkách vedle něj, to pro mě znamená hodně. Když jsem vyrůstal, toužil jsem být jako on a dosáhnout toho co on. To, že se mi to skutečně povedlo, je jako splněný sen.

Pokaždé, když jste vyhrál US Open, přišel ještě před tím triumf ve Wimbledonu. Je to jen shoda náhod, nebo to má nějaké opodstatnění?
Kdyby to tak chodilo každý rok, asi bych se nezlobil. (úsměv) Výhra na jakémkoliv grandslamu vám dodá obrovské množství sebevědomí. Na jednu stranu je nevýhoda, že jsou French Open, Wimbledon i US Open těsně za sebou. Na druhou stranu, pokud vyhrajete v Paříži nebo Londýně, můžete si to získané sebevědomí přenést do dalších grandslamů. Možná i to je důvod, proč se mi v New Yorku po londýnských triumfech vždy tak dařilo.

Na začátku sezony jste ale asi moc sebevědomí neměl. To jste z prvních dvanácti zápasů šest prohrál. Co se pak změnilo?
Po porážce od Cecchinata na Roland Garros jsem si uvědomil hodně věcí. Už jsem po turnaji v Římě cítil, že jsem na správné cestě, pak jsem ale nezvládl tento zápas. Pokusil jsem se od toho všeho oprostit. Vyrazili jsme s manželkou na pět dní do francouzských hor. Na chvíli jsme se odřízli od všech těch věcí kolem. Začal jsem se na tenis dívat zcela jinak. Od té chvíle jsem hrál finále v londýnském Queen's Clubu, vyhrál Wimbledon, Cincinnati i US Open. Když se nad tím zamyslím, asi bych měl do hor zase vyrazit. (směje se)

Tam jste asi měl dost času na přemýšlení. Co se vám těch pět dní honilo hlavou?
Pamatuji si konkrétně jeden moment, když jsme vylezli na vrchol. Bylo to hodně vysoko, dostali jsme se tam asi po třech hodinách. Musím smeknout před manželkou, že to dokázala. To jsem možná ani nečekal. Nahoře jsme si sedli a prostě se jen dívali na svět z té výšky. Přemýšlel jsem nad tenisem, nad emocemi, co ve mně probouzí. Nabral jsem tam druhý dech pro pokračování na kurtu.

Co to bylo za horu?
Hora Svaté Viktorie. Byla inspirací i pro hodně známých renesančních malířů. Můžu vám jen doporučit, abyste se tam vydali. Pak vás čekají v životě dobré věci. (směje se)

Zpět k finálovému zápasu. Fanoušci často pokřiky podporovali Del Potra. Co jste dělal pro to, aby vás to nevyvedlo z koncentrace?
Možná vám to bude připadat vtipné... Moje přezdívka je Nole, to asi víte. Pořád skandovali: Olé, Olé, Olé... Já jsem v hlavě ale slyšel Nole, Nole, Nole. Tak trochu jsem si navodil pocit toho, že fandí mně. Musím ale uznat, že ke mně byli ohleduplní. Vytvořili skvělou atmosféru, někdy to bylo skutečně elektrizující. Já tam měl taky svůj sektor fanoušků, což bylo super. Střecha byla zavřená, takže to bylo opravdu hlasité.