Ivan Lendl slaví narozeniny. Přečtěte si mrazivě upřímné citáty české legendy

Ne, Lendl nebyl na kurtu žádný bezmyšlenkovitý stroj, jak mu kritici vyčítali. Možná jen spíš nestačili na jeho profesionální přístup, kterým rodák z Ostravy světový tenis nejspíš obohatil nejvíc.

A taky je asi štvala Lendlova mrazivá upřímnost – stejně jako i někoho doma v Československu. V roce 1982, kdy se ve svých 22 letech pomalu stával hvězdou, řekl pro časopis People toto:

„Hodně Čechů má velký talent. Umí spoustu věcí, ale jakmile se dostanou na určitou úroveň, tak jsou spokojení. Díky bohu, že nejsem takový.“

Celý Lendlův náhled na svět souvisel s těžkým dětstvím, kdy ho trénovala matka – taktéž tenistka. Bití nebylo ve výchově výjimkou, ale Lendl se právě díky tvrdé lekci od matky stal nejlepším tenistou světa, jak později vyjádřil v tomto citátu:

„Když se stanete nejlepším, pak můžete být šťastní. Ale když jste nejdřív šťastní, tak už je pak mnohem těžší být nejlepším.“

Jako tenista – dítě navíc Lendl trpěl tím, že nebyl jedním z nejnadanějších. Měl nemotorný pohyb a nešel mu bekhend, v exkluzivním rozhovoru pro Tenisový svět pak ale všechno shrnul v jedné větě:

„Ještě že mě podceňovali!“

Posměšky i náročnou výchovu matky totiž Lendl přeměnil v unikátní sílu vůle, kterou později využil k tomu, aby ve 14 letech dokázal na kurtu poprvé porazit samotnou matku Olgu a později i soupeře v mnohem větších zápasech.

„Věřím, že mozek je jako sval – jako každý jiný se může pořád zlepšovat.“

Mentální sílu spojil Lendl s naprostým profesionalismem, který dnes sice u nejlepších hráčů sledujeme se samozřejmostí, v 80. letech byl ale Lendl spíše průkopníkem. Úspěchu na kurtu prostě věnoval naprosto vše. I když možná byl jen mnohem efektivnější než většina soupeřů, jak naznačil:

„Lidi možná říkají, že jsem objevil železnou vůli. Ale skutečnost byla taková, že jsem měl prostě jen mnohem lepší fyzičku než ostatní. A ať už trénujete nebo chodíte do školy pět dní v týdnu, pořád máte dva dny na kamarády, kino nebo cokoliv, co máte rádi.“

I přes všechno se ale Lendlovi nikdy nepodařilo vyhrát Wimbledon – jako jediný grandslam. Dvakrát byl v Londýně ve finále, ale nikdy vítězné tažení nedokončil.

„Nehraju Wimbledon, protože jsem alergický na trávu.“

Toto řekl v roce 1982, když musel Wimbledon vynechat. Skutečně byl prý na trávu alergický, později se ale tato věta stala symbolem Lendlova marného snažení wimbledonský titul získat.

Po konci své aktivní kariéry se Lendl věnoval i trénování, vedl například Andyho Murrayho. Ani v tomto období neztratil nic ze své upřímnosti, když například takto charakterizoval své nové povolání:

„Spousta tenisových trenérů je ohebných. Protože potřebují práci víc, než hráč potřebuje je. A pokud tato situace opravdu nastane, tak trenér nikdy nemůže přinést efektivní změnu.“

To už byl z Lendla Američan – v roce 1992 totiž přijal americké občanství, všechny největší tituly kariéry ale získalo jako Čechoslovák. Postupem času se začal do rodné země navracet. Například v roce 2016 řekl pro ČTK při návštěvě České republiky tato slova:

„Podobně jako v Česku mají i američtí rodiče někdy přehnaná očekávání a chtějí vychovat šampiona. Už to, že je přivedli ke sportu, je správný krok, ale čekat hned světového hráče, to je přehnané. Spíš by se měli snažit, aby z toho měli jejich potomci radost, tím se budou víc a víc zlepšovat a může z nich něco být.“

Tak snad tyto myšlenky u nás inspirují některého z Lendlových následovníků. Český tenis by takovou osobnost potřeboval jako sůl.