Spokojený život Ivana Lendla: Trénuje Murrayho a fandí českým biatlonistům

I nejposlednější hlídač v dějišti Austalian Open ho tady zná. „Lendl? Je vevnitř s Andym,“ odpovídá chlapík střežící dveře do hráčských šaten. Co si ti dva právě povídají, to má skotského tenistu a světovou jedničku Andyho Murrayho dovést k dalšímu velkému triumfu. I tady, v dějišti Australian Open, má zafungovat “Lendl effect“.

Když Lendl konečně vychází z šatny, těžko ho přehlédnete. Mohutná postava a přísný obličej, kvůli kterému si v Americe vysloužil přezdívku „Terminátor“, napovídá, kde má nejlepší český tenista všech dob své kořeny. V Ostravě většina jeho spolužáků vzala v 80. letech zavděk prací v drsném prostředí místních hutí. Po desítkách let už Lendla a je spojuje asi jen to, že fandí stejnému hokejovému klubu – Vítkovicím.

„Já rozhovory během turnaje nedávám. Každý se mě pořád ptá na to, co děláme s Andym,“ vysvětluje nejdřív s omluvou Lendl. Po pár dnech už ale stojíme v chodbě uvnitř Arény Roda Lavera a Lendl vypráví – o tenise, o Češích nebo o milovaném golfu... Rozhovor přerušují jen pravidelné pozdravy známých. „Čau, kluci,“ směje se na kolemjdoucí.  „Good to see you,“ zase anglicky za chvíli.

Každý vás tady zná a není se co divit – na stěně tady visí vaše dvě vítězné fotografie z Australian Open. Když kolem toho každý den procházíte, co si pomyslíte?
Že bych jich radši měl víc. (směje se) Vždycky si člověk musí myslet, že může vyhrát víc.

Jakou máte odsud nejsilnější vzpomínku?
Vybaví se mi, jak jsme hráli ještě na trávě a že to pro mě bylo hrozně složité. Potom jsme se s Tonym Rochem (tehdejší trenér, pozn.) hodně snažili o to, abych to konečně vyhrál. Už mi bylo 29 a čas ubýval, nakonec se to povedlo dvakrát a hlavně to první vítězství bylo hrozně silné. Ale já chtěl vždycky víc.

Byl to základ vaší profesionality – chtít pořád víc?
Základ u všech sportů je to, že to člověk dělá rád. Když začíná hrát, tak ho k tomu někdo většinou dovede, ale pak se to musí tomu děcku zalíbit. Nejdřív začne hrát kvůli rodičům, ale pak musí pokračovat kvůli sobě. Čím dříve, tím lépe. Tím, že jsem tenis hrál rád, tak jsem to nebral jako těžkou práci, ale jako koníček. Pak chcete pořád zkoušet něco nového a dál se zlepšovat.

Zkoušet něco nového – myslíte si, že jste přinesl něco nového i do tenisu?
Je těžké hrát zase úplně jinak než ostatní. Já jsem se těmihle myšlenkami tolik nezabýval. Pořád jsem se snažil zlepšovat a pracovat na slabinách. Když mě někdo něčím porážel, tak jsem se snažil zlepšit to tak, aby se to nestávalo. (úsměv)

Vy jste jednou řekl, že jakmile jste jednou v něčem dobrý, pak je mnohem lehčí být šťastný. Ale jakmile jste nejdříve šťastný, je pak mnohem těžší být v něčem dobrý. Jak jste to myslel?
Spíše je to tak, že když něčeho dosáhnete později, tak si toho více vážíte. Když toho dosáhne hodně rychle a lehce... To se nám podařilo třeba s Davis Cupem v roce 1980. Vyhráli jsme a mysleli jsme si, že za dalších pět let vyhrajeme třeba tři další tituly. Ale ukázalo se, že to bude trvat dalších třicet jedna let. Honza Kodeš si uvědomoval, že to nebude tak lehké, ale já ne, mně bylo dvacet. Říkal jsem si, že to nebylo tak hrozné, tak se nám to může v klidu podařit znovu. Nepodařilo se nic. (směje se) Třeba na grandslamy jsem pak musel déle čekat a taky jsem si toho více vážil.

JEŠTĚ ŽE MĚ PODCEŇOVALI

K tomu počátečnímu „neštěstí“ – když jste začínal s tenisem, mnozí o vás říkali, že jste nemotorný, podceňovali vás...
To je dobře.

Je to potřeba?
Není to potřeba, ale když mě někdo podceňuje, tak potom můžu překvapit, když to soupeři nečekají. Já jsem v sebe vždycky věřil a nikdy jsem se nespokojil s tím, co jsem vyhrál.

Byl jste v tomhle jiný než ostatní? V roce 1982 jste totiž řekl, že spousta Čechů má velký talent, ale v určité chvílí se uspokojí. Jak jste to myslel a platí to stále?
Například každý úspěšný sportovec musí během kariéry přijít na rozcestí, co dál. Buď mu už stačí, co dosáhl, a bude mít pohodlný život, nebo bude dřít dál bez žádné záruky. Každý je v tomhle jiný a nedá se říct, jací jsou teď v tomhle Češi. Teď už hranice neexistují, takže je to odlišné než dřív.

Ptám se proto, že Česko je momentálně nejlepší na světě v poměru počtu tenistek v první světové stovce k počtu obyvatel. Čím to je?
To je určitě tradicí sportu, která je v Česku velká. Měli jsme výborné hráčky jako Věra Suková, Martina Navrátilová, Helena Suková, Hana Mandlíková, Jana Novotná, Petra Kvitová... Děti potom chtějí být jako ony. Tím je základna větší a tréninkový systém byl v Česku vždycky skvělý. Základ musí být v systému.

V Praze se bude letos konat první ročník Laver Cupu, kde se představí nejlepší tenisté na světě. Co si o tom projektu myslíte?
Tolik o tom nevím, jenom z médií. Praha ale momentálně nevidí mužský tenis, snad jenom kromě Davis Cupu. Pokud by tam hráči přijeli, tak to bude pro lidi hodně zajímavé, i když je to v podstatě exhibice. Ale vidět ty hráče naživo, to je ten důvod, proč by lidi měli mít zájem.

Vy byste dorazil?
Nejspíš ne. To je po US Open a já se většinou stěhuju na Floridu.

Jak často se jinak do Česka vracíte?
Jezdím tam rád. Loni jsem byl jenom jednou, protože jsem potom začal dělat s Andym, tak bylo hodně práce. Předloni jsem byl dvakrát nebo třikrát a rok předtím taky.

Je něco, na co se vždycky těšíte – jídlo, pivo?
Jídlo ne, pivo nepiju. Mně se tam prostě líbí, v Prostějově mám hodně přátel a v Praze taky. Jezdíme hrát golf, to je fajn.

Bavím se česky, jak často češtinu vůbec ještě používáte?
Málo, už jenom když mluvím s maminkou nebo s klukama v šatně. Jinak nemám kde, děti češtinu neučím.

Pamatujete si ještě, jaké to bylo, když jste v roce 1990 dorazil do Prahy po pádu železné opony?
Já jsem ještě hrál, takže jsem sledoval všechny změny v televizi. Žádný internet, na všechno jsem si musel pěkně počkat. Pád berlínské zdi, sametová revoluce, to byly fakt zajímavé časy... Když se teď vrátím po pětadvaceti letech domů do Česka, tak je to opravdu velký rozdíl. Je vidět, že se všechno lepší. Nejenom po Praze, ale i menších městech. A je to vidět třeba i v tom, jak se rozrostl golf. V roce 89 byly v Česku čtyři golfové hřiště, teď jich je přes sto. Golf měl ten samý problém jako tenis, protože se říkalo, že je to sport pro bohaté. Ono to ale tak úplně není a je to velice populární relaxace pro všechny možné lidi. Je vidět, že už si Češi hledají také nějaké úniky, aby se mohli více pobavit. Už to není jenom o tom chodit se dívat na fotbal, ale už je to z jejich strany aktivní, za to jsem rád.

TEĎ UŽ BYCH SI ZVOLIL GOLF

Byl jste sběratelem díla Alfonse Muchy, ale pak jste sbírku prodal. Pořád se zajímáte o umění?
Líbí se mi, jak s tím teď Richard Fuxa pracuje, a doufám, že plány, co mi ukázal, se mu podaří zrealizovat. Umění mě jinak moc nezajímá, jenom Mucha. Představili mi totiž jednou jeho syna Jirku Muchu, který mi ukázal otcovu práci. Mně se to hodně zalíbilo, ale jinak k umění moc vztah nemám. Spíš mě zajímají jiné sporty.

Co sledujete kromě tenisu a golfu?
Rád se dívám na hokej. Fandím Vítkovicím a jsem rád, že teďka zase trošku něco hrají, to je fajn. (směje se) Zajímá mě i cyklistika, i když tam je to teď trošku divné po všech těch dopingových skandálech. A fandím taky českým biatlonistům, je paráda vidět, jak se jim vede.

Hokej si zvládnete někdy zahrát?
Já mám dvě nové kyčle, to by byla blbost. (směje se) Upadnu, vyhodím si to a budu mít problémy. Ale jinak mě žádné bolesti netrápí, po té transplantaci jsem stoprocentní, před tím mě to bolelo hodně.

Je známé, že golf je vaše velká vášeň. Dá se vůbec srovnat, co máte teď radši – tenis, nebo golf?
Určitě si radši zahraju golf, tenis už nehraju. Ale líbí se mi práce s Andym Murraym, dělám taky s juniory pro americkou tenisovou federaci, u toho mám ale čas si zahrát i golf. Takže naštěstí si nemusím vybírat. (směje se)

Zkusme to – kdybyste byl zase dítě a měl se rozhodnotu pro golf, nebo tenis, co byste zvolil?
Určitě golf, protože toho v pětatřiceti letech nemusíte nechávat. Hrajete naopak do padesáti a pak máte ještě seniorskou túru. Jednou jsme byli na charitativní akci, kterou udělal Gary Player (legenda golfu, pozn.). Byli tam nějací bývalí basketbalisti, hokejisti... Gary se všech zeptal, kolik jím bylo, když toho nechali. Pětatřicet, osmatřicet, dvaatřicet, ... A on na to: „Kdyby mně někdo v pětatřiceti řekl, že už nemůžu hrát golf, tak bych to nepřežil.“ V tom je ten golf parádní. 

Zpravodajství Tenisového světa přímo z Melbourne

Sobota 21. 1.

Pátek 20. 1.

Čtvrtek 19. 1.

Senzace! Djokovič nestačil na hráče ze druhé stovky a končí ve druhém kole

Středa 18. 1.