Čeští tenisté – daleko, nebo blízko grandslamu? Austrálie hodně napověděla

Naposledy ho pro Česko vybojovala Petra Kvitová na Wimbledonu v roce 2014. Muži čekají mnohem déle – už od roku 1998, kdy se na Australian Open prosadil Petr Korda. Jeden zápas od titulu už byli i Berdych (Wimbledon 2010) a Plíšková (US Open 2016).

Češi se ale můžou lehce utěšovat alespoň tím, že našim hráčům to prostě občas trvá trochu déle. Určitou roli v tom hraje i podnebí, kvůli kterému naši tenisté nacházejí svá maxima později než jiné národy.

Ale uveďme názorné příklady. Právě letos slavíme dvacáté výročí dvou velkých českých čekatelů. Petra Korda vyhrál v roce 1998 svůj první grandslam a bylo mu tehdy už 30 let – to byl věk, při kterém v 90. letech už moc tenistů na nejvyšší úrovni nehrálo.

A samozřejmě taky Jana Novotná, která dlouhé vyhlížení granslamového titulu protrhla taktéž v roce 1998 a stejně tak až ve svých 30 letech. Krátce po wimbledonském triumfu ukončila kariéru.

Největší českou nadějí na další ženský grandslam je po právu Karolína Plíšková. V nedávné době i v přímých střetech ukázala, že mezi českými tenistkami má momentálně nejlepší a nejkonzistentnější výkony.

A ve čtvrtfinále letošního Australian Open se od ní celkem po právu čekalo, že na svém oblíbeném povrchu vyřadí světovou jedničku Halepovou. Jenže nakonec z toho bylo velké zklamání a jasná porážka 2:6 a 3:6. Rozladění z jejího výkonu pak přiznala třeba i v hledišti sedící česká legenda Helena Suková...

Kdekdo Plíškové vyčítal, že hrála bez zaujetí a bez boje. Jenže česká jednička po zápase nevěšela hlavu a říkala: „I kdyby to mělo trvat několik let, tak jednou najdu na tyhle hráčky recept a posunu se dál. Vím, že musím do příště něco změnit.“

Plíšková je pečlivou studentkou tenisu, v hlavě se jí honí racionální úvahy o vlastní hře a cestě k úspěchu. Není tenistkou, která hraje emocemi. A nikdo by to od ní ani neměl vyžadovat – jako byste po Jimi Hendrixovi chtěli, aby najednou začal hrát na bicí.

Plíšková nejspíš nikdy nebude typem Petry Kvitové, která se dokáže zdravě „zbláznit“, porazit kohokoliv a vyhrát celý turnaj, jak ukázala při skvělých wimbledonských taženích v roce 2011 a 2014. Mimochodem, pokud se Kvitová po pauze vrátí zpátky na svou nejlepší úroveň, může být klidně černý koněm letošního Wimbledonu.

U Plíškové je ale vyčkávací taktika na místě. Na grandslamech se pořád pomalu učí a dobrou zprávou je, že neklesá. Letos v Melbourne obhájila čtvrtfinále a až na propadák s neoblíbenou soupeřkou Halepovou zvládla všechny zkoušky obstojně.

Trpělivost na grandslamech, kde pořádně prorazila až před dvěma lety na US Open, bude její devízou. Zároveň musí ale být ostražitá, aby nenásledovala příklad Agnieszky Radwaňské. Ta ve stejném věku jako Plíšková dosáhla na své první grandslamové finále, potom uhrála dvě semifinále, čtyři čtvrtfinále… teď už ale dva roky nepřešla čtvrté kolo a grandslamový titul už nejspíš nezíská.

Pokud má Plíšková ve svých 25 letech ještě čas, tak mezi muži už určitě na co čekat není. Tomáš Berdych pořád tajně doufá, že dostane alespoň jednu další příležitost bojovat o grandslamový titul. Ve 32 letech měl teď v Melbourne nečekaně otevřenou cestu. Z turnaje se poroučeli Wawrinka, Djokovič i Nadal, jenže zase zbyl ten Federer...

Švýcar Berdycha vyřadil ve čtvrtfinále a český tenista pak přiznal: „S Federem už to asi nedopadne.“

Celý turnaj ale Berdychovi ukázal, že na odpis ještě určitě není. Třeba jeho třísetová demolice světové desítky del Potra byla impozantní.

A kdo ví, třeba se Berdychovi přeci jen všechno jednou sejde tak, že bude mít Federer taky svůj horší den. A nebo bude mít český tenista prostě trochu víc štěstí na los.

Přejme mu to. Stejně jako Karolíně Plíškové správně načasovanou trpělivost. Nebo Petře Kvitové ten ideální okamžik překvapení.

Letošní Australian Open ukázalo, že na další grandslam si nejspíš ještě počkáme. Ale proč by nemohlo být ještě letos všechno jinak? Symbolicky zrovna tento rok, kdy si připomínáme 20 let od grandslamových titulů věčných čekatelů Petra Kordy a Jany Novotné...