Blog Michala Šímy: Prohra s grácií

Bývá to nejméně vděčná role. Poražená finalistka. Figura, která může budit soucit. Tenistka, která by asi nejradši někde v soukromí vstřebávala ty těžké pocity velkého zklamání. V případě Sereny Williamsové jsme ale byly svědky toho, jak se dá ta role zvládnout s grácií a takřka příkladně.

Mezi oběma finalistkami byl jeden významný rozdíl. Zatímco Španělka hrála o svůj první titul z turnajů velké čtyřky, Američanka měla na dosah rekord Steffi Grafové v podobě 22 grandslamových titulů. Sahala po něm už na podzim ve Flushing Meadows, leč neúspěšně. Nepovedl se jí ani lednový reparát v Melbourne. Byť světová jednička nemusí nikomu nic dokazovat, musela být ze svého třetího neúspěšného pokusu v řadě strašně zklamaná. Tím spíš, když se do finále prodrala po ne zrovna ideálních, ale rozhodně bojovných výkonech ve čtvrtfinále a semifinále.

Přesto mohla po „game set match“ sloužit za vzor toho, jak má vypadat chování poražené. „Okamžitě po tom posledním míčku, který prohrála, zatleskala a běžela gratulovat soupeřce.“ glosovala to expertka české verze Eurosportu Sandra Kleinová. A vskutku, u sítě to po těchto velkých porážkách Sereny často vypadá tak, že je to ona, kdo konejší své přemožitelky. Je to obrovský kus cesty, který Serena za těch 15 let, co vyhrává grandslamy, urazila. Z hráčky, která chtěla na začátku jenom všechno vyhrávat, vyzrála v osobnost, která si uvědomuje svoje prominentní – ale rovněž zavazující – místo v tenisové historii i současnosti.

Serena Williamsová se o výsledek umí poprat. Dokázala to mj. několika odvrácenými mečboly v tomto finále. Podle Sandry Kleinové umí podávat nejlépe na světě. Podle mě dokáže i něco navíc – prohrát s grácií. I to se musí umět.