Návrat? Největší vítězství, přiznává Kvitová. Doktor se jí směje

Petro, v jakém stavu je vaše levá ruka?
Stoprocentní to ještě není. Těžko bych odhadovala procenta, to je spíš na pana doktora. Pořád jsou místa, kde se ruka nepohybuje úplně jak by měla. Síla v ruce není taková, jakou bych potřebovala na to, abych pořádně stiskla nějakou věc. Pořád nedám prsty do pěsti, což ještě může trvat dalších šest měsíců. Na to všechno je to ale docela dobré.

Přece jen však v ruce asi nemáte stejnou sílu jako dřív, že?
Měla jsem poraněných všech pět prstů, z toho nervy na dvou prsech, které pořád necítím. To je teď největší problém. To se může vrátit třeba i za dva roky, takže nikdo neví, jaké to bude. Jsem ráda, že jsem nemusela měnit techniku. Když chytím raketu, je to víceméně podobné jako předtím. Změna je v tom, že se mi mozoly dělají trochu někde jinde. Dělají se mi na jizvách, za což se mi pan doktor trošku směje, ale to nevadí. Hlavně, že se dělají a ruka si zvyká na zátěž. Ze začátku to bylo hrozně pomalé. Nemohla jsme moc švihnout, míč jsem spíš tlačila bez rotace. Teď už je to příjemnější. Samozřejmě tam jsou pořád věci, které by se daly zlepšit jak na ruce, tak v tenisu. Cit jako takový není zas tak úplně hrozný.

Raketu držíte napevno?
Dělám všechno pro to, abych ji držela napevno. Samozřejmě jsem měla pár tréninků, kdy na mě servírovali kluci a jakžtakž jsem odreturnovala. Někdy se mi ale ruka hodně pohne a vytočí se mi raketa. Kdybych náhodou hrála zápas a vypadla mi, je to všechno v pohodě. Někdy, když to třeba špatně skočí, zahraji to rámem nebo podobně, raketa se mi v ruce pohne. Ne všechno funguje, jak by mělo.

Na tréninku vám to tam docela lítalo…
Hrála jsem s takovým klukem, který hrál dobře. Neodehrála jsem moc tréninkových bodů. Nevím, jak co bude. Hodně jsem hrála s Jirkou (Vaňkem, trenérem – pozn. red.), což se tam úplně neukazuje. Na to všechno to docela lítá. Jsem ráda za ten progres, protože každý den se ruka cítila líp. Já jsem hrála také líp. Z toho pohledu jsem na sebe hrdá.

Kde hledat okamžik, kdy jste si řekla, že do toho jdete a pokusíte se o návrat?
Ten moment byl víceméně hned po tom, kdy mi pan doktor řekl, že operace dopadla dobře. Řekl, že operace je jen padesát procent výsledku, dalších dvacet je rehabilitace a třicet je dotyčný člověk. Jsem ráda, že jsme s panem doktorem Kebrlem našli společnou notu, kdy to všechno vedl, a víceméně mě v tom učil chodit. S mým týmem jsme mu bezmezně věřili. To nás spojilo a všechno jsme dali do kupy. Když to on sám diskutoval s ostatními doktory, tak mu řekli, že je to závažné zranění a bude těžké dostat se zpátky. Jsem ráda, že mi věřil a udělali společně s paní primářkou všechno, co mohli. Pak už to bylo na mně a na cvičení. Věděla jsem, že tohle zase zvládnu já. Během pěti, šesti měsíců se toho stalo hodně a je to zkušenost, která je k nezaplacení.

Musela jste na sebe být v době rehabilitací přísná?
Přišlo mi, že jsem víc unavená, než kdybych trénovala, takže to byl nápor spíš na hlavu. Pořád cvičím i mimo tenisové kurty. Na ruku je pořád velký záhul. Nemám problém s tím, abych se dokopala k nějakému cvičení. Brala jsem to tak jako když jdu na trénink – teď jdu prostě cvičit s rukou. Akorát jsem si sedla a cvičila s ní. Bylo to trochu jiné. Začala jsem i studovat, abych hlavu zaměstnala trochu jinak. Od osmi rána do osmi do večera jsem se nezastavila.

Udělaly z vás poslední měsíce silnější hráčku?
Myslím si, že ve chvíli, kdy mi šlo o život, jsem objevila něco, co jsem nevěděla, že vůbec mám. Postupem času jsem si uvědomila, co se stalo a co jsem všechno v sobě měla skrytého. Asi jsem našla něco, co někdo jen tak nenajde. Doufám, že mi to pomůže nejen v tenise, ale i do života. Měla jsem strašně velkou motivaci se vrátit, takže i to mě hrozně hnalo. Chtěla jsem být zpátky a zase hrát. Adrenalin, který během zápasů byl, mi chyběl. Motivovalo mě to ukázat, že se můžu vrátit. Doufám, že to třeba může inspirovat někoho dalšího.

Co jste v sobě objevila? Dokážete to pojmenovat?
Těžko říct, asi jsem se o to ani nesnažila. Od narození jsem byla bojovnice nebo – jak někdy říkáte – česká lvice. Tohle ale asi bylo nad rámec všeho. Nevím, jak bych to popsala. Byla to úplně jiná situace. Vědět, že si šest měsíců nezahraji, jak zněl původní plán, nebylo úplně příjemné. Na druhou stranu byla pořád šance, že se to povede.

V kariéře jste posbírala řadu úspěchů. Jak vysoko řadíte svůj návrat?
Je to největší vítězství, které jsem kdy měla. Po tom, co se stalo, jsem přežila. Mám všechny prsty. Můžu hrát tenis, a ještě navíc jsem tady. Nemůžu si na nic stěžovat. Myslím si, že moc lidí nevěřilo, že se ještě můžu vrátit zpátky. Že budu hrát tenis, a ještě na takových turnajích, jako je tento. Samozřejmě nikdo neví, jak to bude fungovat do budoucna. Jestli ruka bude pracovat, jak má, nebo ne. Jsem ráda, že jsem pozitivní člověk. Beru to, jak to je a těším se z každé maličkosti.

Lidé, kteří se pohybují kolem tenisu, vás mají evidentně rádi. Minimálně tady v Paříži se na vás všichni usmívají. To je fajn, ne?
Je to hrozně hezké. Zatím je to poklidnější, než začne turnaj. Kdo mě vidí, má jen hezká slova – Vítej zpátky! Hodně štěstí! Drž se a podobně. Musím říct, že některé příjemné tváře vidím strašně ráda a jsem ráda, že mezi nimi mohu být zpátky. Je to taková rodina.

Dáváte si pro letošní rok nějaký cíl?
Ne, žádné cíle momentálně fakt nemám. Asi víte, jak jsem zakončila loňskou sezonu. Teď je pro mě trochu těžké sama v sobě se vyrovnat s tím, že když hraji, není to tak jako předtím. Nyní je to takový můj vnitřní boj. Každý den se někam posouvám. Letos bych chtěla, aby ruka vydržela. Ať se můžu do toho kolotoče vrátit zpátky, trénovat, a hlavně být zdravá. O tom to je, hlavu už nějak naprogramuji.