Kristýna Plíšková: Daleko víc si teď věřím

Co se vám vybaví, když se řekne loňský turnaj v Praze?
Neuvěřitelná zima, dokonce i sněžilo, což je na turnajích výjimka. Taky špatný los a zklamání, že jsem vypadla hned v prvním kole.

Mrzelo vás to víc než na jiných turnajích?
Samozřejmě, chtěla jsem zůstat co nejdéle. Lidi fandili, turnaj je pohodový, mohla jsem spát doma. Takže jsem byla zklamaná, ale za dva dny už jsem byla v Madridu a soustředila se na nový turnaj.

Od té doby jste se v žebříčku hodně posunula. V čem je ta největší změna?
Našla jsem trenéra, který mi sedí a který mě hodně zvednul. Věřím mu a věřím víc i sobě. Tenisově i fyzicky jsme na tom líp.

A s tím je spojená ta sebedůvěra?
Vyhrané zápasy pomůžou, i když to jsou první kola na menších turnajích. Ale i na grandslamech jsem hrála dobře. Už to není jen tak, že vyhraju turnaj ITF a pak sem tam někde kolo. Pomalu sbírám velké zápasy a ještě jich potřebuju pár, abych si začala věřit i na hráčky z desítky.

Jak velkou roli v tom vše hrálo, že jste loni vyhrála svůj první turnaj WTA v Taškentu?
Paradoxně si myslím, že jsem tam nehrála úplně dobře. Ale pomohlo mi to hodně. Pořád jsem slýchala srovnání se sestrou a čekalo se, kdy už taky něco uhraju. Což se mi tam aspoň trochu povedlo. Dřív jsem pochybovala, že na to mám. Teď věřím, že můžu vyhrát i větší turnaje.

Už jsme zmínili změnu trenéra. Proč jste se k ní rozhodla?
Spíš jsem trenéra neměla. S Ivo Minářem jsem skončila před Wimbledonem a pak jsem po turnajích bloudila sama, což nebylo úplně ideální. V Praze se mnou trénoval David Kunst, ale na ježdění jsem neměla nikoho. S Martinem Fassatim nám to funguje. Už jsme nějakou krizi zvládli a zvládneme další.

V čem vám nejvíc pomohl?
Úplně jiné tréninky nemám, to už ani moc nejde. Ale mají hlavu a patu a nenutí mě do ničeho, co nechci. Mimo tenis je skvělý, pozitivní, veselý. Nechává mě samotnou, když vidí, že nemám náladu. Nešije do mě, že s ním musím na večeři, což někdo v minulosti dělal...

Když jde za vámi na kurt, jste typ, který poslouchá?
Obecně moc neposlouchám. Ale s věkem se to lepší a od všeho si vezmu trochu. Vím, že mi nic špatného neradí. Pravidlem je, že pokaždé řekne nějaký vtip. Často se mi díky tomu stalo, že jsem po prohraném setu zápas otočila.

Máte s trenérem společné cíle?
Řekla jsem, že bych letos chtěla být do dvacítky. Možná jsem to trochu přepískla, ale stojím si za tím.

Máte ráda antuku?
Pro mě je to asi nejhorší povrch. Pohyb je na ní jiný a spousta holek se hýbe líp než já. Mají nízko těžiště, sklouznou se a ještě umějí míče rotovat, což já moc nehraju. A nekloužu se skoro vůbec. Ale možná je to psychické a jen si namlouvám, že na antuce nemůžu nic uhrát.

Dřív nebo později se asi stane, že se někde utkáte se sestrou Karolínou. Bojíte se toho?
Nebylo by to příjemné. Jednak pro nás, jednak pro rodiče. Ti by snad ani nevylezli ven z domu, hlavně mamka, která to hodně prožívá.

Kontrolujete kvůli tomu před turnaji los?
Vůbec. Pořád nevěřím tomu, že se to stane. Nevím, jak by ten zápas vypadal, asi by byl nervózní. Máme se rády, ale zkusily bychom to vzít jako práci. Všechno nechat na kurtu a v šatně po zápase být zase sestry.

Hraní doma v Praze vás stresuje, nebo motivuje?
Dřív jsem dostávala volné karty na Štvanici a tam jsem hrála hrozně. Cítila jsem se zavázaná a dost mě to stresovalo. Loni to tady na J&T Banka Prague Open bylo lepší a letos by to mělo být ještě lepší. Přijde rodina, bude to pro mě zpestření celého roku. Pokud tedy nebudu hrát se sestrou.