Krejčová o Orange Bowlu: Je to největší úspěch mé kariéry. Na titul jsem ani nepomyslela

Vedla jste 5:2, pak 6:5, ale ani jednou ze tří pokusů jste finále nedoservírovala. Byla jste hodně nervózní?
Je pravda, že jsem třikrát podávala do zápasu, ale tam strašně foukalo a v takhle nepříznivém počasí nebyl servis zrovna velkou výhodou. Málokdy některá z nás udělala přímý bod z podání, ale samozřejmě náskok 5:2 ve třetím byl velký. A přesto jsem to nedokázala dohrát. Už tam, myslím, začaly pracovat nervy, byla jsem fakt malý krůček od vítězství. Nervozita byla znát, ale jsem na sebe pyšná, že jsem i tak od stavu 5:5 dokázala hrát, nesložila se a nakonec to dohrála v tiebreaku.

Janevovou tam hodně rozlítil míček za stavu 5:3 v tiebreaku pro vás, po kterém jste získala tři mečboly. Jak jste tu situaci viděla vy?
Soupeřka podávala, já jsem zahrála forhendový return křížem a byla jsem přesvědčená o tom, že míček byl dobrý. Soupeřka zastavila výměnu a rozhodčí se přišel podívat z umpiru a potvrdil, že se míček dotknul čáry. Mně to pomohlo, protože je lepší vést 6:3 než 5:4. A bůhví, jak by ta výměna dopadla…

Oba míčky na servisu jste ale ztratila a za stavu 6:5 pro vás jste měla třetí mečbol na returnu. Přišlo mi, že jste ten míček hrála extrémně opatrně…
Určitě, už jsem byla tak vyklepaná, že to vypadalo, jak kdybych neuměla hrát tenis. Hrály jsme obě hodně opatrně. Měla jsem předtím tolik šancí, které jsem nevyužila, takže už na mě padla strašná nervozita. Soupeřka do toho taky moc nešla, protože jak stahovala ztrátu, cítila, že by tiebreak mohla otočit. Poslední míček byl trochu pokakaný… (směje se)

Vy jste v Plantationu i předtím v Bradentonu dokázala otočit několik hodně těžkých zápasů. V Bradentonu jste otočila duel proti Francouzce Efremovové, která letos na grandslamu v Melbourne porazila ve třinácti letech Terezu Valentovou…
Už jsem v minulosti několik takových zápasů otáčela, takže si myslím, že mám s tímhle docela zkušenosti. Fakt vždycky bojuju a hraju do posledního balonu.

Proti Efremovové jste otáčela ze stavu 2:6 a 3:5. Co vám dává sílu takové zápasy vyhrávat? Máte podobná utkání ráda?
V Plantationu jsem hrála hodně zápasů nahoru dolů. Bylo tam hodně nepříznivé počasí, foukal velký vítr. Už první kolo proti Američance Friedmanové (loňská vítězka turnaje v kategorii do 16 let, pozn. red.) byl hodně nahoru dolů. První set jsem prohrála, druhý vyhrála a v rozhodujícím jsem vedla 4:1, abych pak prohrávala 4:5 a zachránila zápas v tiebreaku. Proti Frodinové jsem otočila utkání z mečbolu. Myslím, že tyhle zápasy mě hodně posouvají a když pak přijde něco podobného, už jsem silná a dokážu si v takových chvílích poradit.

Jak vám vůbec seděla zelená antuka? A jak jste si dokázala poradit bez trenérů Davida Kunsta a Simony Heinové?
Na zelené antuce jsme už hráli v Bradentonu, takže jsem v Plantationu už byla zvyklá. Nebylo to jiné než klasická antuka. Zvykla jsem si dobře, spíše mi dělal starosti vítr. Ten byl hodně nepříjemný a nehrál mi moc do karet. Na americkou túru jsme jeli s českým výjezdem. Jeli s námi dva trenéři a starali se o nás.

Co na vaše vítězství na Orange Bowlu říkali rodiče? A jistě vás sledovali i vaši trenéři…
Dívali se na streamy. Finále sledoval celý můj tým i trenérka a lidi okolo mě, takže jsem pak dostala vynadáno, že jsem to dělala strašně napínavé a že tady byli hrozně nervózní. Samozřejmě mi pak všichni gratulovali. (usmívá se)

Na americkém kontinentu jste absolvovala tři turnaje. V mexické Méridě jste byla v semifinále, v Bradentonu ve finále a Orange Bowl v Plantationu jste vyhrála. Cítila jste velkou formu už při příletu do Ameriky, nebo to přišlo tak nějak samo?
Přiznám se, že jsem ani necítila formu. Předtím jsem měsíc nebyla na turnaji. Hrála jsem juniorský Billie Jean King Cup a už tam jsem předvedla dobré výkony v semifinále s Amerikou i o třetí místo s Německem. Vůbec by mě ale nenapadlo, že můžu takhle dobře zahrát tři týdny v kuse. Je strašně náročné odehrát turnaje takhle za sebou a ještě takhle dobře. Jsem za to fakt moc ráda.

Kromě výborných výsledků ve dvouhře jste byla i s Julií Paštikovou ve finále čtyřhry v Bradentonu, kde jste podlehly sestrám Kovačkovým, a v semifinále deblu v Plantationu. Jak jste to zvládala fyzicky? Spousta zápasů se navíc rozhodovala v opravdu strhujících bitvách…
Samozřejmě to bylo fyzicky hodně těžké. Když jsem jela z Bradentonu, už jsem cítila velkou únavu. A pomohla tomu dost i čtyřhra. Po prvním dnu na Orange Bowlu ale ze mě únava spadla. Dokázala jsem se nahecovat. Řekla jsem si, že je to poslední turnaj v tomhle roce a že do toho prostě musím dát všechno. Dopadlo to výborně a jsem za to moc šťastná.

Jaké jste měla před cestou na americký kontinent cíle?
Chtěla jsem tam udělat co nejlepší výsledky, ale vůbec jsem nepomyslela na to, že bych třeba ten nejatraktivnější turnaj mohla vyhrát. Navíc jsem tam postupovala hodně daleko ve dvouhře i ve čtyřhře, takže to bylo velice náročné.

Uvědomuju si, jaký je to úspěch

Na turnaji hrála spousta Češek. V Bradentonu jste byly dokonce tři Češky ze čtyř v semifinále, když tam kromě vás postoupily i sestry Kovačkovy. Ty spolu nakonec ovládly čtyřhru. Hrály tam i vaše deblová partnerka Julie Paštiková, Amy Suchá, Marie Slaměníková a Eliška Forejtková. Je mezi vámi velká rivalita, nebo jste spíš kamarádky a držíte při sobě?
Myslím, že je to s holkami spíše na kamarádské úrovni. Já jsem hrála s Jájou Kovačkovou semifinále v Bradentonu a bylo to tak, jak má být. Po zápase jsme se objaly. Jedna z nás bohužel musí vždycky vyhrát a ta druhá prohrát. Holky jsou moc super, chodily jsme si vzájemně fandit na zápasy. Není to tak, že bychom si něco nepřály.

V Bradentonu jste ve finále podlehla Srbce Teodoře Kostovičové 4:6 a 1:6. Jak moc ta porážka bolela?
Kostovičová je strašně dobrá hráčka, byla šestá na světě a já jsem proti ní nehrála úplně to, co bych měla. Byl to asi můj nejhorší výkon v Americe, hlavně ten druhý set. Necítila jsem se dobře a dělala hodně chyb. Soupeřka je navíc v Bradentonu v podstatě doma, trénuje v IMG Academy, měla tam celý tým a hrála opravdu výborně. O to sladší pro mě byl další týden.

Orange Bowl vyhrála z Češek kromě vás jenom Nicole Vaidišová, která potom byla v první desítce na světě. Jak je to vlastně pro vás významný turnaj? Dokázala byste ho porovnat třeba s grandslamy?
Orange Bowl je podle mě velmi prestižní turnaj, řadí se skoro na úroveň k juniorským grandslamům. Je to pro mě určitě největší úspěch kariéry. Když jsem pak zjistila, kdo všechno ten turnaj vyhrál a že z Češek to byla jenom Nicole Vaidišová, tak jsem fakt koukala. Uvědomuju si, jaký je to úspěch.

Letošní sezonu jste začínala za 150. místem v juniorském žebříčku ITF. Nyní jste na dostřel první desítky a je vám pořád jen šestnáct let a tři měsíce. Jak byste letošní sezonu zhodnotila?
Na začátku roku jsem nehrála vůbec dobře. V lednu jsem se strašně trápila a nevěděla, co s tím. Takže i s ohledem na tohle bych sezonu zhodnotila velmi pozitivně, pokrok jsem udělala po velmi krátké době. Jsem za to fakt vděčná. Posunula jsem se úplně nejvíc, jak jsem mohla. Kdyby mi někdo v lednu řekl, že budu končit rok na hranici Top 10 mezi juniorkami, vyhraju Orange Bowl a budu hrát grandslamy, nevěřila bych mu.

Za poslední dva roky jste odehrála pět turnajů na ITF mezi ženami, ale na premiérové vítězství ještě čekáte. Co na to říkáte a co uděláte pro to, abyste tuhle bilanci rychle změnila?
Dostala jsem divoké karty vždycky na turnaje s dotací 60 tisíc dolarů. Měla jsem možnost si zahrát super zápasy a jsem vděčná Českému tenisovému svazu, že mi to umožnil. Moc se to nepovedlo, tak snad příště. Hned po Austrálii pojedu na nějaké „patnáctky“ a zkusím hrát trochu víc ženské turnaje. Uvidíme, jak to půjde. V srpnu jsme byly v Přerově s Julčou Paštikovou v semifinále, takže aspoň ve čtyřhře se mi už podařilo něco vyhrát. Určitě mě ty porážky nějak neodradily. Každý zápas je jiný. Už tam byl i nějaký stres, ale s tím se vyrovnám.

Teď se chystáte do Austrálie. Zatím jste ale objela pouze dva juniorské grandslamy. Ve Wimbledonu jste uhrála jediný gem proti Italce Basilettiové, na US Open jste postoupila do osmifinále…
Wimbledon byl vlastně můj první grandslam a ještě k tomu na trávě, takže to se moc nevydařilo. Na US Open to už bylo o trochu lepší.

Spousta českých tenisových fanoušků vás díky úspěchu na Orange Bowlu zaregistrovala poprvé. Jak byste se jim představila?
Bydlím v Chodově u Karlových Varů. V Karlových Varech jsem začala s tenisem v šesti letech a po dvou letech jsem přišla do TK Slavie Plzeň, kde dodnes trénuju se svou trenérkou Simonou Heinovou. Teď už jezdím trénovat i do Prahy na Spartu, kde mě vede David Kunst. Jako malá jsem dělala ještě atletiku, takže jsem pořád kombinovala dva sporty. Pak už se to nedalo stíhat a musela jsem si vybrat. Vždycky jsem měla větší chuť k tenisu, takže jsem si vybrala tenis. Snažím se hrát agresivně, hodně do toho chodím a nečekám na chybu soupeřky.

Nyní jste se vrátila do Česka. Kam směřovaly vaše první kroky?
Jela jsem v Plzni na Slavii kvůli tiskové konferenci. Viděla jsem tam trénovat děti a říkala si: „Ty jo, dneska bych si zrovna mohla zahrát.“ (směje se) Jsem ale opravdu unavená, neměla jsem tři týdny volno, takže je potřeba trochu načerpat síly a odpočinout si. V pondělí mám první trénink a už se budu připravovat na Melbourne. Do Austrálie se moc těším, je to tam prý moc pěkné. Těším se na nové zážitky a zkušenosti.

Jaké máte cíle ve vaší tenisové kariéře? Čeho byste chtěla dosáhnout?
Chtěla bych se prosadit mezi ženami a dostat se co nejvýš na žebříčku. Ráda bych si zahrála ženské grandslamy. Úplně nejraději bych nějaký grandslam vyhrála a dostala se do světové desítky.

A jak strávíte Vánoce?
S rodinou. Teď jsem byla měsíc v Americe a už jsem se domů moc těšila.