Rikl o sezoně snů: Zjistil jsem, že se můžu dostat ještě dál. Chci na top úroveň

Od pondělí jste už 72. hráčem deblového žebříčku ATP. Jak hodnotíte tento stav?
Je to určitě skvělý pocit. Když jsem se rozhodoval, zdali se budu víc věnovat deblu, bavil jsem se s kluky, jestli je vůbec možné se probojovat do stovky. Člověk musí odehrát moc turnajů a vyhrávat je. Teď jsem zjistil, že to jde a že se můžu dostat ještě dál.

S kým jste vaše rozhodnutí probíral?
Myslím, že jsme se o tom bavili s Peťou Nouzou a Andym Paulsonem. S myšlenkou, abych přestal hrát singly a soustředil se stoprocentně na debly, jsem si hrál hodně dlouho. Ukázalo se, že to bylo dobré rozhodnutí.

Co stálo za tímto krokem? Přece jen máte pouze pětadvacet let…
Byl jsem často zraněný. Pořád jsem měl natažené nebo natržené svaly, řešil jsem problémy se zápěstím, mám dvakrát operované koleno… Říkal jsem si, že když přejdu na debly, nebude to tak fyzicky náročné jako singly, kde musíte být čtyři hodiny denně na kurtu a trénovat opravdu ve velkém množství. Tenis mě baví, proto jsem se chtěl někam dostat aspoň v deblu.

Na začátku roku jste byl v deblovém žebříčku až na 417. místě. S jakými cíli jste tehdy šel do sezony?
Představoval jsem si, že by bylo možné skočit na přibližně 150. nebo 130. místo a ukončit rok. To by byl úspěch. Ale povedlo se toho daleko víc.

Jistě tomu napomohla spolupráce s Petrem Nouzou, která začala v únoru a s malou přestávkou trvá dosud…
Určitě ano. S Peťou jsme byli ve spojení pořád. On hrál debly už dříve. Oba jsme čekali na moment, až se rozhodnu a se singlem skončím. Pak jsme se dali dohromady. Myslím, že nám spolupráce funguje dobře.

Jak si ceníte toho, že s vámi Petr začal hrát v době, kdy jste byl v žebříčku o hodně níže než on? Podobný nepoměr může komplikovat přihlašování na turnaje…
Samozřejmě si toho hodně vážím, to je jasná věc! Zároveň myslím, že jsem na to level měl. To bylo jasné i jemu. Měli jsme štěstí, že jsme se dostali na náš první společný challenger v Nottinghamu a hned jsme ho vyhráli. Najednou jsem udělal obrovský žebříčkový skok (z 383. na 286. místo, pozn. red.). A pak už jsme se dostávali skoro všude.

Máme na to porazit i nejlepší páry

S Petrem jste letos ovládli už pět challengerů a máte parádní zápasovou bilanci 42 výher a 17 porážek. Čím podle vás nejvíc zatápíte soupeřům?
Oba velmi dobře servírujeme a slušně returnujeme, takže pro soupeře není jednoduché s námi hrát. Debl je totiž hlavně o servisu a o returnu. Nechci říkat, že jsme ranaři, ale díky dobrému servisu máme na to porazit i nejlepší páry.

To se potvrdilo na halovém podniku ATP ve Stockholmu, kde jste postoupili až do finále. Jak se vám líbilo prostředí tohoto tradičního turnaje?
Pro mě to byla třetí akce ATP po Hamburku a Kitzbühelu. Turnaj byl příjemný. V areálu jsou různé fotky všech hráčů, kteří tam triumfovali. Atmosféra tam na vás dýchne, je to krásné místo s bohatou historií.

Do turnaje jste vstoupili výhrou 6:4, 2:6 a 11:9 nad čtvrtou nasazenou britskou dvojicí Cash, Glasspool, v supertiebreaku jste dokonce odvrátili mečbol…
Hráli jsme skvěle, byl to naprosto vyrovnaný zápas. V supertiebreaku jsme vedli už 8:3, pak se to zkomplikovalo, ale koncovku jsme zvládli. Trocha štěstí je samozřejmě potřeba.

Čtvrtfinále s Indy Nedunčežijanem a Prašanthem bylo o poznání méně napínavé…
Oni byli taky dobří, nedávno získali titul na dvěstěpadesátce (v čínském Chang-čou, pozn. red.). Ale my jsme byli na vítězné vlně a v týmu jsme měli dobrou atmosféru, takže jsme vyhráli dvakrát 6:4.

Vrcholem turnaje pro vás bylo semifinále, v němž jste vyzráli stejným výsledkem na loňské finalisty Australian Open Monačana Huga Nyse a Poláka Jana Zieliňského. Jaký to byl zážitek?
Byl to skvělý zápas. Hráli jsme na centrkurtu a přišlo dost lidí, kteří tam obecně fandili a dělali dobrou atmosféru. Utkání jsem si moc užil. Hodně dobře jsem returnoval, parťák výborně servíroval. Skvěle jsme se doplňovali a vznikl z toho takový výsledek.

Finále už vám nevyšlo, wimbledonským šampionům Harrimu Heliövaarovi z Finska a Britovi Henrymu Pattenovi jste podlehli 5:7 a 3:6. Co jste si odnesl z tohoto souboje?
Je to pár, který teď patří k nejlepším na světě. Odehráli jsme s nimi vyrovnaný zápas. První set jsme měli vyhrát, vedli jsme 4:3 s brejkem. Udělali jsme tam pár chyb, které proti hráčům takové extratřídy nemůžeme udělat. Myslím, že když s nimi budeme hrát kdekoliv znovu, máme šanci je porazit. Level na to máme.

United Cup je pro mě skvělá příležitost

Jakých cílů byste chtěl v blízké budoucnosti dosáhnout?
Chci se dostat na top úroveň, abychom hráli největší turnaje ATP a grandslamy. Člověk si už na nich připadá jako kvalitní hráč. Navíc tenis je přece jenom drahý sport a na větších turnajích se začínají měnit i peníze. Všechno je pak trochu lepší.

Které turnaje vás čekají v dalších týdnech?
Tento týden jsme měli pauzu. Příští týden budeme hrát stopětadvacítkový challenger v Bratislavě, který bude hodně těžký. Všichni to mají podobně, snaží se nahrát body kvůli Australian Open. Pak máme v plánu dvěstěpadesátku buď v Bělehradě, nebo v Métách. Uvidíme, jestli se dostaneme. Případně bychom hráli challenger v Helsinkách.

Vy už dokonce víte, kde zahájíte příští sezonu, jelikož figurujete v české sestavě pro týmový United Cup. Co pro vás tato účast znamená?
Pro mě je to skvělá příležitost podívat se na tak velký turnaj, kde budou skvělí hráči, a získat další zkušenosti. Těším se.

Máte nyní stálého trenéra? Případně sdílíte třeba kouče s Petrem Nouzou?
Jeho trenérem je David Škoch, ale hodně se připravujeme společně. Jsme spolu často ve třech i na turnajích. Já žádného trenéra nemám. Jsem sám sobě trenérem. (usmívá se)

Příjmení Rikl bylo na elitním okruhu i dříve zásluhou vašeho otce Davida, který si zahrál dvě grandslamová finále ve čtyřhře a byl světovou čtyřkou. Evidentně máte na koho navazovat…
Je pro mě určitě inspirací. Byl vysoko na žebříčku a hrál největší turnaje. Jeho zkušenosti jsou pro mě k nezaplacení. Kdykoliv se o tenise bavíme, předává mi zkušenosti, což je pro mě skvělé.

Váš otec získal na elitním okruhu 30 deblových titulů. Jak vysoká je to meta z vašeho pohledu, když už se sám nacházíte na vrcholové úrovni?
Třicet je samozřejmě hrozně moc! Není to ale demotivující, spíš mě to motivuje. Udělám maximum pro to, abych šel v jeho stopách. Dokázal toho opravdu hodně.