Vedl hvězdy, teď mladou naději. Bez sportu nemohu být, říká Tomáš Krupa

Jak jste se dali dohromady s Lindou a jak se spolupráce ve vašich očích vyvíjí?
Dohromady jsme se dali v podstatě kvůli době, která je taková, jaká je. Loni jsem byl v NTC v Bratislavě, ale tím, jak byly tři měsíce zavřené hranice, začal jsem uvažovat, že pandemie asi nebude úplně na chvíli. Cestovat a vracet se všude s testy mě upřímně přestalo bavit, bylo to náročné. Tři měsíce jsem v podstatě strávil v Přerově, kde jsem hrál se svým mladším synem. V Přerově hraje i Linda, znám se s jejím agentem Fabiem. Postupně jsme se bavili o tom, že bychom to spolu mohli zkusit.

Jak na vás zprvu Linda působila? Ve srovnání s vašimi předešlými svěřenci je jasně nejmladší a věci, které jste u jiných považoval za samozřejmost, zde asi samozřejmé nebyly, že?
Je to tak. Takto mladou svěřenkyni vedu prvně. I já se tedy učím a poznávám. S Lindou jsem hrával už právě na jaře loňského roku, kdy byly zavřeny hranice se Slovenskem. Postupně se do toho dostávám a seznamuji se s taji tohoto věku. Linda je velký introvert a moc toho nenamluví, co jí ale člověk řekne, to se snaží udělat. Na jednu stranu je to fajn, na druhou ale člověk potřebuje i nějakou zpětnou vazbu, která občas není. Od šestnáctileté holky ale asi nemohu očekávat, že bude nějak extra reagovat.

Chybí jí v 16 letech ještě automatismy, které jsou k vidění u zkušených hráčů? Máte s ní trpělivost?
Nejsem úplně trpělivý člověk. Mí bývalí svěřenci by vám to asi potvrdili. Linda má 16 let. Než ji člověk pochválí, či zkritizuje, je třeba to dobře zvážit. Spousta automatismů ještě u ní není vyvinuta, to ale ani nemůže. Hraje tenis o hodně kratší dobu než lidé, které jsem vedl před ní.

Když se na ni podíváte okem zkušeného trenéra, má na to živit se jednou úspěšně tenisem?
Takhle to asi zatím nejde říci. Jde o skládanku, která je tvořena velkou řadou faktorů – třeba zdravím, štěstím a pracovitostí. Rodina Noskových se do toho ale pustila s tím, že by pro dceru takovou budoucnost chtěla. Přerovský klub, agent i já se budeme snažit Lindě pomoci k tomu, aby se tenis naučila.

V Šarm aš-Šajchu jste oba poprvé. Co vás sem přivedlo?
S Lindou jsme původně měli jet na kvalifikaci do Manacoru, kde má svou akademii Rafael Nadal. Kromě jiného jsem tam chtěl okouknout Lindiny konkurentky. Den před odletem ale bohužel dostala covid-19, a tak musela zůstat v karanténě. Jako náhradní řešení jsme posléze zvolili Šarm aš-Šajch, kde se na základě juniorského žebříčku nakonec dostala do hlavní soutěže.

Na vrchol jste pomohl řadě hráčů, specifičnost Lindy je ale ta, že je jí 16 let. Vnímáte, že je pro svůj věk tvárnější než starší svěřenci, které jste trénoval?
Nemyslím si, že je Linda úplně tvárná. Jede si to docela podle sebe. Na druhou stranu i ti nejlepší tenisté, včetně těch, které jsem trénoval, si jedou tenis trochu podle sebe. Vidí tenis svýma očima. Nějaké rady jim člověk může dát, určité věci je naučit. Jejich vnímání tenisu je však velice specifické. Je vždy důležité, aby si našli správnou cestu. Vy jim můžete dát příklad toho, kam by to mohli zahrát. Naučit je správně údery. Rozhodnutí je ale vždy na nich, na kurtu jsou sami. Musí to mít v sobě.

Jak zvládá Linda porážky? Řeší je hodně?
Stále ji poznávám, ale podle mě je splachovací. Když vyjde z kurtu, tak se zdá, že ji porážka hodně mrzí. Půl hodiny po zápase už ale vypadá úplně v pohodě.

Pro vrcholový tenis je hrozně důležitá hlava. Jak ji má nastavenu Linda?
Z Lindy mám pocit, že je jí jedno, kde a s kým hraje. Na jakém kurtu a jestli ráno, nebo večer. Prostě jde hrát tenis. Je to hrozně fajn. Je důležité, aby chtěla hrát a bavilo ji to. Měla ze hry dobrý osobní pocit a nestresovala se jí.

Linda zmínila, že by chtěla zapracovat především na returnech a více z nich útočit. Cítíte, že potřebuje v určitých věcech trochu předělat?
Co jsem v Egyptě za dva týdny vysledoval, return není zase až taková hrůza. Zlepšit musí spíše servis, na tom bude muset máknout opravdu hodně. Nemusí z něj úplně dělat body, ale je třeba si z podání alespoň částečně vytvořit tlak. Je pravda, že podmínky zde nejsou na servis zrovna jednoduché – úplně modrá obloha a denně fouká. Trefit se do podání není až tak snadné. Jinak ale bude muset Linda zapracovat v podstatě na všem.

Co se týče pohybu, může se v něm stále výrazně zlepšit?
Myslím, že určitě. V Přerově má kondičního trenéra. Když je Linda doma, pracují spolu na pohybu. Linda je vytrvalostní typ. Bude potřeba trochu zapracovat na dynamice, rychlosti a obratnosti. Má vytrvalost, ale na tenis, který chce hrát, musí na těchto věcech zapracovat.

Diskutujete s Lindou o věcech, nebo spíše chcete, aby nasávala vaše poznatky?
U takto mladého člověka je důležité, aby věci pochopil a přišel na ně sám. Je to jako u malých dětí. Není to o příkazech. Spíše by to mělo být takovou formou, že něco člověku ukážete a on na to pak přijde sám. Takový pocit je vždy nejlepší.

Když během zápasu Lindě něco radíte a ona to nedodržuje, vytáčí vás to?
Lindu tady vidím dva týdny. Ve svém věku má právo určité věci nereflektovat a nevnímat. Byly tam ale věci, které pochopila a udělala. Teď je důležité, aby si je zapamatovala. Aby jí je člověk nemusel radit při každém zápase. Dobré hráče dělá právě i to, že si pamatují věci, které jim pomohly a prospěly.

Jak moc spolu rozebíráte zápasy?
Tak nějak normálně. Vždy si k tomu něco řekneme. Já mám postřehy, ona také. Je to v normálu.

Důležitá je rovněž psychika. Naučil jste se za ta léta fungovat i jako mentální trenér?
To by vám asi spíše řekli mí bývalí svěřenci. V podstatě ale všichni ti, se kterými jsem pracoval, měli vlastního mentálního kouče. Nechával jsem to čistě na nich, případně jsme některé věci řešili s mentálními kouči společně.

I Linda?
Ta se nejprve potřebuje pořádně naučit hrát tenis. Mentálního kouče zatím nepotřebuje.

Trochu jste si stěžoval na zdejší tréninkové podmínky. Jak moc je pro hráčky jako Linda důležité, aby vedle zápasů ještě trénovala? Je to během zdejších třech týdnů velký problém?
Mám pocit, že když děláme turnaje v Česku – ať už Český tenisový svaz, nebo soukromý sektor – tak se snažíme o to, aby nás nikdo nepomluvil. Snažíme se zajistit kvalitní tréninkové podmínky tak, abychom se nemuseli strachovat o to, že se bude o České republice říkat, že turnaje neumí pořádat. Tady v Šarm aš-Šajchu je jeden tréninkový kurt zhruba pro 80 lidí a trénuje se ve čtyřech půl hodiny až hodinu denně. Je to katastrofa. Je vidět, že ITF jsou podmínky na patnáctitisícových turnajích úplně ukradené. Asi tady v životě žádná kontrola nebyla a ani nebude. Pro mladé hráčky typu Lindy je trénink důležitý, zejména tehdy, pokud z turnaje vypadnete brzy, nehrajete debla nebo vyhrajete hladce a příliš času na kurtu během zápasu nestrávíte. Linda by trénovat měla a chce, což určitě potřebuje.

Je spolupráce s Lindou časově ohraničená?
Zatím nevím. V dnešní době nevíte, co bude za dva měsíce. Naučil jsem se v tenise dlouhodobě věci neplánovat. Je to specifické zaměstnání závislé i na tom, zda se vašemu svěřenci daří, nebo nedaří. Reaguje pak na to člověk, který vás platí. Máme domluvu na rok a uvidíme, co bude dále.

Kolik týdnů ročně jste ochoten strávit v zahraničí? Řešíte to s rodinou, případně Lindou?
Vracel jsem se z toho důvodu, že už tolik cestovat nechci. V minulosti jsem trénoval v Praze a odtud jsme vyráželi na turnaje. Loni jsem dojížděl do Bratislavy, vinou koronavirové situace jsem však musel několikrát týdně podstupovat testy. Toto už jsem dále absolvovat nechtěl, navíc v této době, kdy je komplikované cokoliv plánovat. S Lindou jsme se bavili o nějakých deseti až dvanácti týdnech, během kterých bych s ní eventuálně mohl ročně vycestovat. Poté by měli pomoci buď rodiče, nebo další trenéři z Přerova.

Berete Lindu jako někoho, koho byste mohl od útlého mládí dovést hodně vysoko?
Těžko říct. V této době je komplikované cokoliv předvídat. Tenisový svět je hrozně proměnlivý. Dlouhodobé vztahy, které byly dřív, dnes nejsou. Vždy je to o inteligenci hráčů a trenéra. Je to specifické zaměstnání, kdy si platí někdo někoho, aby ho kopal do zadku. Míra toho kopání, jestli jednou za den je málo, nebo třikrát naopak moc, je dost komplikovaná. Atmosféra v týmu se dost rychle mění.

Jak se podle vás změnil ženský tenis? Jakým směrem se ubírá?
Vypadá to, že všechny holky začaly pracovat na kondici. Spousta z nich vypadá spíše jako chlapi, je patrný nárust svalové hmoty. Všechny začaly hrát aktivněji a rychleji. Hraje se na dva tři míče, blíží se to chlapskému tenisu. Chlapi toho zase dokážou více vyběhat, ubránit, takže jejich výměny jsou paradoxně delší než u ženských. 80 procent holek do toho střílí a hrají jako poloroboti na dva míče. Pár holek hraje celodvorcový tenis, moc jich už ale není.

A Linda by měla hrát jak?
Linda má malinko problém s pohybem. Není úplně rychlostní typ. Bude muset hrát podobně jako ty holky, kterých je na světě asi tisíc. Všechny jsou si podobné a hrají na dva, tři míče. Bude muset hrát rychle z obou stran a jít si pro bod.

Během své kariéry jste trénoval špičkové hráče i hráčky. Koho trénujete radši? S kým je to pro vás jednodušší? Jaké jsou klady a zápory trénování obojího?
Jednodušší je to asi s muži. K holkám, které jsem trénoval, jsem malinko přistupoval jako ke klukům. S Bárou to šlo hned, oslovoval jsem ji ze začátku v mužském rodu. Zařadil jsem ji mezi kluky. Na druhou stranu si myslím, že prosadit se mezi ženami je trošku jednodušší než mezi muži. Tam se konkurence za posledních deset let hodně zvedla a je opravdu obrovská. Člověk musí být velký dříč a mít obrovský talent, aby se mezi muži prosadil. U holek již začíná špička stoupat taky. Holky, které začínají, včetně Lindy, nebudou mít jednoduchou cestu. Úroveň jde nahoru.

Když jste trénoval Barboru Strýcovou či Karolínu Plíškovou, předělával jste i jejich hru? Nebo jste trenér, který ctí hru tak, jak se ji svěřenci dříve naučili? Bojíte se dělat radikální změny?
U starších hráček, které se dostaly na určitou pozici, už nic radikálně měnit nejde. S Karolínou jsme do ničeho nezasahovali, spíše jsme se snažili více hrát a trénovat. Úplně se to nepovedlo, ale to se stává. S Bárou jsme malinko pracovali na taktice, co kdy a jak hrát. I u ní byl nástup objemový, tehdy hrála málo, takže jsme trénovali více. Neměla předpoklady do toho úplně pálit, spíše jsme se zaměřili na aktivní obranu a změnu rytmu. Začali jsme pracovat i na kondici a dodnes je dle mého fyzicky dobře připravena.

Těžko předěláte v lidech něco, co v sobě mají delší dobu zakořeněno. Hrají tenis a je jim třeba 25 let. Lindě je 16, možná se s ní něco podaří. Obecně ale nejsem ten, který by lidem zasahoval do techniky, to jen minimálně. Lindě ale do servisu sáhnout budu muset.

Prakticky všichni tenisté, které jste v minulosti vedl, pod vámi dosáhli na svá žebříčková maxima. Berete svůj styl trochu jako know-how, že dokážete zevšeobecnit to, co platí na všechny, nebo pro každého hráče platí něco jiného a vyžadují individuální přístup?
Na každého funguje něco jiného, není jedna šablona. Vycházím ale ze základu, který je jasně daný. Poté jsou specifika. Pokud někdo dělá body ze servisu a forhendu, tak se pracuje na těchto úderech. Pokud někdo potřebuje hrát aktivní obranu a být více ve výměnách, musím pomáhat v tomto směru. Když chodí hráči na síť, pracuje se zase na nábězích a volejích. Pro každého je to nastaveno individuálně, vždy ale vycházím z nějakého v uvozovkách mustru.

Nosí se v tenise vděk?
Vděk v tenise neexistuje. Vůbec ho neočekávám. Lidé, kteří si vás platí, od vás očekávají profesionalitu. Je to služba. Člověk zaplatí, vy za to dostanete práci a pak se rozejdete. Vděk ať nikdo nečeká.

Jste trenérem, který rozebírá věci ve velkém i na videu?
Úplně ne. V době, kdy jsem trénoval ty lepší, tak jsem se na věci, které mě zajímaly, podíval. Něco jiného je vidět zápas na kurtu a poté zpětně. Nejsem ale úplně ten, který by se v utkání potom nimral extra dlouho. V tenise máte každý týden novou šanci vyhrát. Nemá smysl se dlouho utápět v porážce, není to zdravé. Je ale fajn se poučit.

Byl jste při zápasech nervóznější jako hráč, nebo teď jako trenér?
Hrával jsem tak dávno, že už si to ani nepamatuji. Během utkání se snažím vypadat tak, abych na hráče, co jsou na kurtu, nepřenesl žádnou nervozitu. Člověk se snaží působit pořád stejně a nějakým způsobem povzbuzovat. Z úrovně, která je tady, samozřejmě trochu rostu. Linda ale nevypadá, že by příliš vnímala to, co se děje mimo kurt. Je možné, že kdybych si odskočil někam na svačinu, Linda by ani nepostřehla, že jsem odešel.

Snažíte se být s vašimi svěřenci spíše kamarád, nebo si naopak udržujete z hlediska autority určitý odstup?
Začínal jsem se Slávou (Ctislavem – pozn. red.) Dosedělem, který byl o dva roky starší než já. Pak jsem měl generaci Radka Štěpánka a Tomáše Berdycha, kteří nebyli o tolik mladší než já. Dnes pracuji se šestnáctiletou Lindou, která je mladší než můj starší syn. Je to vývoj, který časem musel nastat. Nikdo nemládneme. Snažím se být férový. Jestli jsem kamarád, nebo ne, není v této práci úplně důležité.

Se Štěpánkem a Berdychem jste trénoval dost dlouho, s dalšími svěřenci se ale intervaly začaly zkracovat. Čím to je?
Asi to bude mnou (smích). Odbyl jsem si dlouhá angažmá a teď se zkracují. Člověk hledá to, co mu vyhovuje. Doba se mění. Mám větší a větší děti. Chci s nimi a se ženou trávit čas. Není jednoduché, když jste 22 let 35 týdnů v roce pryč. Je to obrovská oběť, kterou člověku žádné peníze nevynahradí. Ti, co jsou pořád doma, si to nedokážou moc představit.

Bral jste to tak i za časů Doseděla, Štěpánka a Berdycha, nebo jste to tehdy vnímal jinak?
Tehdy jsem to vnímal jinak. Sláva byl v podstatě můj největší partner. Byť byl a je specifický, nemohl jsem si pro začátek profesionální trenérské kariéry přát lepšího svěřence.

Když zmiňujete Doseděla, na jakou událost ve spojitosti s ním nejraději vzpomínáte?
Úsměvných historek bylo více, asi by ale nebyly úplně publikovatelné. Hrál čtvrtfinále US Open. Na to, že byl tehdy asi devadesátý na žebříčku, to byl fajn úspěch i pro něj – asi nejlepší na grandslamech. Čtrnáct prožitých dnů v New Yorku poprvé v roli trenéra po třech, čtyřech měsících spolupráce byl hezký začátek.

Jste spolu dodnes v kontaktu?
Sláva před nějakými deseti dny odjel právě odtud z Šarm aš-Šajchu, byl zde s Jonášem Forejtkem. Bohužel se mu nedařilo podle představ. Měli jsme zde pár hovorů a byl jsem se podívat i na zápas. Takže ano, v kontaktu jsme.

I Doseděl je dnes trenérem. Myslíte, že si převzal některé věci od vás?
To spíše já od něj. Je to pečlivý perfekcionista. Tenis má nesmírně rád. Člověk vypozoruje od každého kolegy věci, které je pak schopen použít. Sláva vnáší do práce obrovskou touhu. Bylo zde na něm vidět, že ho trénování baví. Trochu jsem mu k angažmá dopomohl. Propojil jsem lidi z Forejtkova týmu se Slávou a nakonec se domluvili. Jsem za to rád. Doufám, že se jim bude dařit.

Ve vašich trenérských šlépějích se pokusil jít trochu i Radek Štěpánek…
Ani bych neřekl. Byly tam dva pokusy, které nebyly úplně dlouhé (Štěpánek byl součástí realizačních týmů Novaka Djokoviče a Grigora Dimitrova – pozn. red.). Radek má tu výhodu, že se asi nemusí tenisem již živit. Je to specifické zaměstnání, v němž musíte kousat spoustu věcí. To on asi nemusí, finančně je zřejmě zajištěn. Když mu něco vadilo, tak ze svazku vystoupil. Momentálně dělá poradce panu Hniličkovi v Národní sportovní agentuře. Že by se ale hrnul do trenéřiny, na to to zatím nevypadá.

Co říkáte na Tomáše Berdycha? Zdá se, že se po konci kariéry od tenisu úplně odříznul…
Chápu ho. Tenisovému životu obětoval hrozně moc. Teď si užívá zasloužených možností, které mu tenis přinesl. Asi momentálně nevidí důvod vracet se k tenisu – není s kým, není proč. Ta kapitola je uzavřená. V kontaktu ale nejsme.

A co bývalé svěřenkyně? Sledujete jejich kariéry?
Tenis sleduji obecně, ne pouze je konkrétně. Fandím všem Čechům, a to ve všech sportech.

Čím to je, že se v Česku tolik prosazují holky, zatímco kluci ne?
Těžko říct. Myslím, že mezi holkami je trochu menší konkurence. Je tam zřejmě vliv rodičů, kteří na holky tlačí a dost tomu obětují. Jsou u nás vyhrané. Ty dobré mají natrénovánu, s nadsázkou řečeno, miliardu hodin. Určitě jsou i talentované. Kluků je málo, talenty tam v uvozovkách krade fotbal a hokej. V dnešní době mládež obecně tolik nesportuje, teď to navíc bude ještě horší.

Trénoval jste v Národním tenisovém centru v Bratislavě. V jaké kondici je podle vás slovenský tenis?
Podobně jako ten český. U nás to vypadá, že máme nastupující generaci mladších osmnácti až dvacetiletých kluků. Mají našlápnuto. Uvidíme, jak dopadnou. Budou to mít v této době komplikované, turnajů je hrozně málo. Slováci mají hráče kolem stovky, jsou to ale vesměs borci, kteří mají přes třicet – Andrej Martin, Norbert Gombos, pak třeba Jozef Kovalík, Lukáš Klein či Martin Kližan. Češi je před rokem porazili v Davis Cupu. Není to žádná sláva ani u nás, ani na Slovensku.

Byl jste úspěšný ve čtyřhře. V té době jsme měli v první stovce rekordní počet deblistů. Teď v ní není jediný hráč, nejlepší deblista Roman Jebavý z ní nedávno vypadl. Čím to je?
Byli jsme velmi silná generace, i ta před námi. Suk, Korda, Novák, Pimek, Nováček, Damm. Všichni jsme hráli debla slušně. Kluci byli mnohem lepší než já, i z té generace kolem mě – ať už to byl Pála, Vízner, Cibulec, Čermák či Friedl. Všichni jsme začínali plus minus dohromady. Oni to dotáhli dále. Současný stav nedokážu posoudit.

Berete tenis už spíše jako hledání nových výzev než prostředek k finančnímu zajištění?
Člověk nemá křišťálovou kouli. Nikdo neví, co ho v budoucnu čeká. Vrátil jsem se domů, abych se mohl věnovat normálním věcem. Zajít si ve středu s chlapama na fotbal, jít do sauny, dát si pivo. Věnovat se synům. Doba je teď samozřejmě taková, jaká je. Spousta věcí, které jsem vyjmenoval, se momentálně provozovat nedá. Je to ale i o tom žít trochu normálně, ne z týdne na týden jako kočovník.

Rodina je vůči vašemu cestování tolerantní?
Nejsou na nic jiného zvyklí. Kluci mě ani jinak nezažili a žena v podstatě také. Už když jsme se poznali, cestoval jsem buď sám, nebo jako trenér. Žijí v tom celý život.

Sledují tenis?
Sledují. Ne, že by ho úplně hltali, ale párkrát už na turnajích byli.

Naplňuje vás stále trenéřina?
Tenis mě baví, to je základ všeho. Mám ho rád, stejně jako veškerý sport. Nedovedu si představit být bez sportu. Tenis je fajn hra. Baví mě práce s lidmi, zejména mladými. Ne, že bych zápasový stres úplně vyhledával, ale mám ho celkem rád. Nevadí mi. Čím jsem ale starší, tím více mi vadí cestování. Jak už jsem zmínil, v dnešní době to není jednoduché.