Její tenisový růst je fantastický, chceme objet všechny velké turnaje, říká Jakub Kahoun, trenér Sáry Bejlek

Se Sárou Bejlek začínáte jako trenér čtvrtou sezonu. Kam se vaše svěřenkyně za tu dobu posunula?
V té lidské rovině se z mladého děvčete stala mladá slečna se všemi plusy i minusy. O věcech, které dříve přijímala beze slova, ji musím více přesvědčovat. To, že nesouhlasí automaticky se vším, je asi normální posun vzhledem k jejímu věku. Na některé věci si musí už přijít sama. Když po ní chceme, aby byla osobnost, tak to tak prostě musí být, i když si občas prostě takzvaně vyžere i to špatné. Co se týká tenisu, kdyby nám někdo před třemi lety řekl, že bude mít v necelých osmnácti letech za sebou sedm kvalifikací na grandslamy a čtyři postupy do hlavní soutěže, tak bychom si o něm mysleli, že je blázen. Její tenisový růst je fantastický a je to tak, jak jsem si představoval. Jde to pozvolně, i s prohrami, které k tomu patří, i s těžkou prohrou, jako byla ta v Americe. To je pro její vývoj zdravé. Když má být člověk šampion, tak by měl poznat i ty horší stránky života. Nechci tu mluvit přímo o dnu, to doufám Sára nikdy nepozná.

Chtěl jsem se vás na to zeptat, ale vy jste mě malinko předběhl. Sára dostala v kvalifikaci na US Open od Číňanky Ja-fan Wang dva kanáry. To si bolelo i vás, že? Jak jste se s tím smiřoval?
Jsou takové zápasy. Ve finále je samozřejmě jedno, jestli prohrajete 6:0, 6:1 nebo je to velké drama. Říkal jsem jí, že jí to někdy v životě potká. Nikdy se jí to do té doby nestalo. Já třeba dostal dva kanáry snad ve druhém zápase v životě. Ona to nezažila. Tušil jsem, že taková rychtovačka někdy přijde. Byl bych nejradši, kdyby to nepřišlo nikdy, ale někdy to může i pomoct. Člověk si pak řekne: To je ale málo, co ještě v tom tenisu umím! Někdo to má tak, že když prohraje, tak ho to motivuje do většího tréninku. Někdo to má stejně, když naopak vyhrává. Sára to tak neměla, ale teď po té Americe makala jako blázen, protože ji ta porážka vnitřně hodně štvala. Druhý brutální skok z opačné strany byl, když vyhrála turnaj WTA 125 v Chile. To byl brutální skok a musím ji teď trochu brzdit. V Chile si ověřila, že může být opravdu dobrá. A někde na večeři padlo, že ty nejlepší dělají ještě o něco víc. Řekl jsem, že ji ale nemůžu přemlouvat, ale přestože byla před extraligou trochu nemocná, tak se Sára rozjela. Od té doby co trénink, to výrazný posun.

Slyšel jsem, že si už také tykáte. To ještě loni nebylo, že?
Sáře jsem nabídl tykání, když uhraje kolo na grandslamu nebo vyhraje turnaj WTA, takže si už tykáme. Myslím, že si to docela užívá, protože se mi čtyřikrát denně ptá: Co děláš? Jak se máš? (úsměv)

V čem dalším jste se od předchozí sezony posunuli?
Sára začala spolupracovat s mentálním koučem Marianem Jelínkem. Já jsem byl jako stará škola dlouho vnitřně proti tomu, protože jsem si říkal, že když si nepomůžeš sám, tak ti nepomůže nikdo. Nějak jsme to odkládali, ale když mi to pak během týdne řekla třikrát, tak bylo jasné, že to myslí vážně. A Marian jí hrozně pomohl. Znám basketbalového reprezentanta Kubu Šiřinu, který s ním spolupracuje, a tak jsem domluvil schůzku mezi Marianem a Sárou. Jednou jsem se s nimi na uvítací schůzce spolu potkal a řekl jsem, že jsem tady s nimi poprvé a naposled. Řekl jsem Sáře, že je to teď jejich vztah a když bude mít někdy pocit, že by mu měla zavolat, tak ať to kdykoliv udělá. Píšou si, probírají spolu věci, které třeba mě tolik nezajímají a myslím, že jí to jde k duhu. Doufám, že ta spolupráce bude pokračovat.

Nedávno vyšel na serveru Sport.cz názor tenisového odborníka Jana Kukala, že ze všech vyspělých tenisových zemí máme nejhůře placené trenéry. Souhlasíte s tím?
Můj životní příběh je v tomto směru trochu jiný. Já, když chvilku nebudu pracovat, tak to přežiju. Dva roky jsem také nebyl nějak výrazně ohodnocený, ale teď si určitě nemůžu stěžovat. Samozřejmě je pravda, že jsou čeští trenéři hůře placení než na Západě. Jde ovšem o to, že když u nás dostane trenér tři tisíce euro, tak je to bráno jako dobrý plat. Když dostaneš tři tisíce euro v Německu, tak to není úplně k vyskakování. Zase máš ale v Německu větší životní náklady. Je srozumitelné, že každý chce víc, ale já jsem velký zastánce motivační složky. Základní plat, ať je nižší a za úspěchy, ať se platí. Když je hráč úspěšný, míň ho ten náklad bolí a ty máš pocit, že si to víc zasloužíš. Je ale potřeba, abys měl nějaký standard a necítil se trapně. Když půjdeš s hráčem na večeři za sto dolarů, nemělo by se stát, že si tu večeři nechceš dát, protože to stojí prostě moc peněz. Myslím si, že ti top čeští hráči, kteří ty peníze už mají, to již pochopili a většina z nich platí trenéry dobře.

Co si myslíte o tom, jak často hráči mění trenéry? Je správné vydržet s jedním trenérem třeba deset let? Nebo může být naopak přínosem trenéra třeba každý rok měnit?
Když se ti lidé neštvou po lidské stránce, tak je podle mě lepší, když ty spolupráce trvají delší dobu. Je to ovšem hodně i o tom, jestli trenér dokáže být tak trochu nezávislý. Jestli dokáže říct hráči nebo hráčce i to, co třeba nechce slyšet. Trenéři totiž potřebují peníze na složenky, a tak občas vyměknou a řeknou hráči: Tak jo, ono to vlastně není tak hrozný. Jenže to pak člověk ustupuje ze svých zásad a to není zdravé. Málokdo z těch hráčů snese kritiku, navíc řada hráček má přítele a jsou tam další vlivy. Chlapi jsou v tomhle daleko tvárnější. Když chlapovi řekneš, že je něco špatně, málokdo tě pošle do háje. Chlapský a ženský svět jsou prostě trochu jiné. Na druhou stranu, musíš pořád přinášet nové věci, aby ta spolupráce nevyčpěla a může se stát, že už nemáš ten drajv. Musíš pořád sledovat, jak pracují jiní a ten vztah rozšiřovat a obohacovat, jinak to upadne do stereotypu.

Jak konkrétně vztah trenér – hráčka funguje u vás?
Neřekl bych, že by se náš vztah se Sárou vyčerpával, protože ona se mění z dítěte v ženskou. Vznikají tak nové a nové věci, které jsme dříve neřešili a teď je řešíme. V každém případě si myslím, že je obrovská výhoda být se svým svěřencem delší čas. Všimněte si, jak se třeba teď vracejí některé tenistky ke svým bývalým dlouholetým koučům, třeba Karolína Muchová k Emilu Miškemu nebo Markéta Vondroušová k Janu Hernychovi. Zjistili, že si vlastně seděli, i když tam třeba byla nějaká drobnost, která je původně rozdělila. Troufám si říct, že z deseti případů devětapůlkrát vím, co si Sára myslí o tom, co jí říkám, jakou má náladu, kdy můžu mluvit a kdy mám být naopak zticha, kdy si mám dělat legraci. Kdy, když mi řekne, abych pro něco došel, tak neprotestovat, a kdy jí naopak odpovědět, aby si tam došla sama. Prostě ji znám a to je obrovská výhoda.

Trenér musí být i psycholog. Jak se to daří vám? Čtete třeba v tomto směru nějaké knížky? Vzděláváte se?
Že bych si četl knížky o tenisu, to ne, ale čtu si knížky o psychologii, o dlouhodobých vztazích mezi lidmi. To, jak kdo hraje forhend nebo jak cvičí, to okoukávám. Když vidím trénovat Djokoviče, tak přemýšlím, proč jaké věci dělá. Mám radost i z věcí, které do celého příběhu zdánlivě nepatří. Tři roky kolem nás chodí manažer, který ji zná odmalička a vždycky se ho Sára tak trochu bála. Teď se půl roku neviděli a najednou je vidím, jak vřele se spolu přivítali, Sára mu dala pusu na obě tváře a řekne mu, jak se máš. Tady je prostě v praxi vidět, jak se z dítěte stává sebevědomá ženská. Z toho jsem měl velkou radost.

Říká se, že kdo chvíli stál, stojí opodál. Jak se vyvíjíte vy? Co třeba teď řešíte, abyste byli dále konkurenceschopní a dále se zlepšovali?
Stoprocentně řešíme rozšíření našeho týmu. Nemyslím tím týmu, když jsme v Praze. Tam máme vlastní soukromé fyzio služby, osobního kondičního trenéra, dneska už i mentálního trenéra, ale chceme tým rozšířit minimálně o cestujícího fyzioterapeuta. Tenistu totiž v podstatě každý den něco malého trápí. To beru jako bezpodmínečnou nutnost a myslím, že nejpozději na jaře to zvládneme. Je samozřejmě problém, že nejsou lidi anebo jsou ti, kteří něco umějí, ukrutně drazí. Probíral jsem to s panem Kolářem, jestli by nám nedoporučil nějaké kluky, kteří projdou jeho školou. On mi říkal, že je to složité, protože ti zase nemají zkušenosti. Je rozdíl, když má někdo zkušenosti ze školy a když někdo prohmatal a řešil velké množství problémů. Možnosti jsou i v zahraničí, Michal Novotný má v tomto směru výborné kontakty, ale raději bychom do týmu přivedli nějakého Čecha nebo Češku. Je to daleko těžší než sehnat trenéra. A ještě bych rád doplnil, že nám strašně moc pomáhá hitting partner.

Kdo tuhle roli ve vašem týmu zastává?
Trénujeme půl roku s Dominikem Rečkem, to je velmi slušný tenista, se kterým chodíme hrát v Praze dvakrát až třikrát týdně na hodinu a půl nebo na dvě. Já tak rychle jako on nehraju a on je v tom fakt výborný. Ukázalo se to i teď v tom Chile, kdy holky posílaly Sáře velké rány a ona zvládla být ještě zpevněná a tvrdě je vracela. S Dominikem si sedli i lidsky, přeci jen jsou si věkově ještě docela blízcí.

Sára má omezený počet turnajů a vy samozřejmě musíte mít na paměti, že musí odehrát nějakou porci zápasů. Jak moc řešíte, jestli Sáru pošlete na nějaký velký turnaj nebo ji necháte hrát třeba nějakou pětadvacítku, kde uhraje snáze body do světového žebříčku?
Snažíme se, aby Sára hrála co nejvíc turnaje WTA. Člověk potřebuje zjišťovat, že něco neumí. Nikdy jsem to nestavěl jen na těch bodech. Ano, jeli jsme třeba na menší turnaj do Parnu do Estonska, aby tam uhrála nějaké body. Potřebovala získat padesát bodů, aby se dostala do kvalifikace na US Open. Pak už jen kvůli bodům jela na Santa Margheritu Di Pula do Itálie. Tam jsme jeli po US Open, kde dostala dva kanáry a potřebovala vyhrát nějaké zápasy. V Itálii nejdřív prohrála v prvním kole, ale druhý turnaj pak vyhrála a od US Open udělala do konce sezony už 310 bodů. Letos, když nebude pořád prohrávat v prvním kole, tak pojedeme na každý velký turnaj, kam se dostane. Kvůli tomu se tenis přece hraje!

Obsáhlý rozhovor s Jakubem Kahounem z Australian Open 2023 naleznete ZDE.