Sára je šampiónka. Trénovat ji je radost, říká Jakub Kahoun

Jakub Kahoun začínal s tenisem na pražské Štvanici. „První člověk, se kterým jsem se tehdy ocitl na kurtu, byl Jirka Hřebec. Šel jsem akorát ze zdi a oni povídá: ‚Pojď, mladej!‘ A dal mi potom potítko, které jsem si dlouhá léta schovával doma na památku,“ vzpomíná na úplné začátky.

Jeho největším úspěchem bylo finále mistrovství republiky 2001, kde prohrál s Radomírem Vaškem. „Nehráli tam tehdy ti nejlepší, ale Radomír se pak dostal i do stovky na světě. V pětadvaceti jsem si uvědomil, že to asi na nějaký velký tenis nebude a začal jsem trénovat. Tři roky jsem trénoval s jedním talentovaným klukem a pak jsem přešel na Spartu,“ popisuje svůj přerod v trenéra. Tam se potkal s Tomášem Caklem, jehož doprovázel na US Open, nebo Petrem Kralertem, se kterým zažil triumf na turnaji v Ho Či Minově městě ve Vietnamu nebo na Roland Garros. Trénoval a jezdil na turnaje i s Robinem Vikem, který to později dotáhl až na 57. místo na světě.

V červnu 2000 odešel pracovat do České sportovní. „Mým spolužákem z dětství byl Tomáš Petera, který mě tam přivedl. Díky němu jsem se pak dostal i do vedení fotbalového klubu Baník Ostrava, kde jsem pracoval deset let ve vedoucích pozicích,“ přibližuje svůj životopis.

Po odchodu z Baníku šest let provozoval tenisový areál OÁZA Říčany. „Tam poprvé přijela osmi nebo devítiletá Sára Bejlek na babytenis. Znal jsem od pohledu jejího tátu, protože pískal fotbalovou ligu. Od té doby jsem ji měl v merku. Táta to dělal po svém, ale velmi dobře. Naučil ji hrát tenis a naučil ji výborně vnímat kurt. Já jim občas něco poradil a zahrál si s ní,“ popisuje první kontakty.

Když bylo Sáře čtrnáct, přijela do Říčan jako členka extraligového Prostějova. Její otec Jaroslav se s Jakubem Kahounem radil o tom, co bude pro Sářin tenisový vývoj nejlepší. „V diskusi padalo, že by se Sára měla posunout a mít stálého trenéra. Nějaký čas jsme někoho hledali, až jsem navrhl, že bych Sáru třeba půl roku zkusil trénovat já a pak se uvidí. Už nebylo potřeba, abych trávil čas na OÁZE každý den, tak jsme se nakonec domluvili a trénuji Sáru dodnes,“ přibližuje Kahoun.

Spolupráce začala v době, kdy byla Sára 270. juniorka světa a mezi ženami ještě nebyla vůbec na žebříčku. „Je to radost s ní pracovat. Za prvé je výborně vychovaná od rodičů. Je slušná, zdraví, umí se chovat jako slušná holka. To je základ. A pak je tu to za druhé. Poprvé jsem si uvědomil, že je svým způsobem výjimečná, když jí bylo těch osm nebo devět let a my jsme se Sárou odtrénovali na OÁZE, šli s tátou večer na večeři a na víno a ona se po jídle sebrala a šla sama trénovat na zeď, aniž by jí někdo řekl. To je prostě sen. To je v dnešní době něco neuvěřitelného. Je to jasná ukázka toho, že ji to baví,“ vzpomíná na dávnou příhodu.

Sára je drobná mladá dívka, ale přesto na kurtu působí jako obrovská bojovnice, která se rva jako o život. „Ona je holka z vesnice. Je to trochu typ holky klukovského typu, ale myšleno v dobrém. Je veselá, hraje nohejbal, umí hrát o peníze, ráda se sází, je to prostě živel. Je trochu sporá, nemá křehké svaly a kosti a spolu s tím, jak je šikovná, jí to umožňuje, aby hrála se staršími. Teď už rok a půl dělá profesionálně kondici. Nikdy nebude velká, takže musí využívat jiných předností. Vždycky bude muset běhat, tvrdě pracovat, její tenis bude trochu bolet. Vždycky jsem ji přirovnával k Báře Strýcové. Ta šla na kurt pracovat, rvát se a bojovat. My i zápas, který skončí dvakrát 6:2, hrajeme hodinu a půl až dvě,“ popisuje.

Šestnáctiletá naděje pochází z Hrušovan nad Jevišovkou, ale nyní tráví většinu času v Praze. „Já bydlím ve dvougeneračním baráku, ona má u nás svůj byt. Když dělá manželka večeři, tak ji dělá samozřejmě i pro Sáru. Je to podobné, jako když jedou mladí hokejisté hrát do Švédska či do Ameriky a bydlí tam v rodinách,“ vysvětluje s tím, že v dnešní době už v Hrušovanech bohužel Sára fungovat nemůže.

„Tenis se prostě daleko více zprofesionalizoval a Sára musí být více v Praze, kde má výborné sparingy. Ty ji posouvají dál. Rodiče by samozřejmě svou holčičku nejraději pořád měli doma, ale chápou, že to prostě už nejde. Svého času jezdili na dva až tři dny v týdnu do Prostějova a v té době to bylo správné rozhodnutí, ale teď má nejlepší možnosti pro sparing v Praze. Díky systému v českém tenise mají ti nejlepší hráči možnost trénovat v Národních tenisových centrech na Spartě, na Štvanici a v Prostějově podle toho, co se jim zrovna hodí do programu. Nic jí nedá víc, než když trénuje s Vondroušovou, s Muchovou, s Martincovou, s Alexandrovovou, která žije v Praze. V Prostějově jsme hráli s Bárou Krejčíkovou. To jsou možnosti, které jí nějaký trénink nedokáže nahradit. Jak to od těch holek lítá rychle, zjistí jedině při tréninku s nimi. Pak ji nezaskočí Alycia Parksová, která dává servis 200 kilometrů za hodinu, protože na extralize hrála proti Noskové a Alexandrovové, které podávají 190 km/h,“ vysvětluje s tím, že Sára jezdí jednou za dva týdny na víkend za maminkou a babičkou a tam si užijí rodinnou pohodu. „Udělají jí svíčkovou, proberou všechny novinky a pak se Sára zase vrátí do Prahy. Tenis je prostě kočovný sport.“

Průlom mezi ženami udělala Sára Bejlek v červenci roku 2021, kdy dostala od Českého tenisového svazu divokou kartu na turnaj dotovaný 60 000 dolary v Olomouci. V posledních třech zápasech turnaje ztratila v průměru necelé tři gemy na zápas. „Před tím, než jsme přijeli do Olomouce, tak neudělala v tréninku víc než dva gemy v setu. Přijedeme do Olomouce a zápas od zápasu tam rostla. Při poslední rozehrávce před finále jsme hráli sedm minut, přičemž standardně se rozehráváme pětadvacet až třicet minut. Ona za těch sedm minut nezkazila jediný míč a pak řekla: ‚To mi stačí, jdeme.‘ Sára je totiž šampiónka a ti to tak prostě v sobě mají. Říkal jsem to pak Radku Štěpánkovi a odpověděl, že se mu totéž stalo v Rotterdamu před zápasem s Davyděnkem. Tehdy řekl trenérovi, že to dneska cítí a že nepotřebuje jít ani na rozehrávku,“ říká s úsměvem.

Zatímco Štěpánek v roce 2006 v Rotterdamu porazil Davyděnka, který tehdy prožíval nejlepší sezónu v kariéře, v semifinále 4:6, 6:3, 6:3 a nakonec turnaj vyhrál, Bejlek v Olomouci porazila ve finále pak smetla zkušenou Paulu Ormaecheaovou neuvěřitelným skóre 6:0, 6:0.

„Sára je zápasový typ. Má dvě přednosti, které se mnou nemají vůbec nic společného. Jednak to jsou rodinné geny, rodinná výchova, hraje daleko lépe v zápase než v tréninku a pak má obrovskou psychickou sílu a odvahu, u kluka bych řekl, že má koule. Ona vede 5:4 a 30:0 ve třetím setu a ví, že v takové situaci do toho musí jít. Dá dvakrát třicet centimetrů aut, rozpláče se, ale hned další dva míče do toho jde a oba dva zabije. Má srdce šampióna,“ skládá hold své svěřenkyni.

Olomouc je zatím pro Bejlek osudový turnaj. Po triumfu v roce 2021 dokázala totiž obhájit titul i v následujícím roce. „První rok v Olomouci nikdo nic nečekal a najednou to šlo. Já jsem za poslední tři zápasy na turnaji řekl kromě ‚Bravo!‘ jednou ‚Nadhoď si to vejš‘ a to bylo všechno. Nemusel jsem vůbec mluvit. Druhý rok už předtím měla výbornou formu, když vyhrála šedesátku v České Lípě, pětadvacítku v italské Pule a na juniorském Roland Garros byla v semifinále, když vedla 5:2 nad Luckou Havlíčkovou a nakonec prohrála. Navíc tam vyhrála debla. Do Olomouce přijela na vítězné vlně a fandila jí tam celá rodina. Ona má ráda, když lidi fandí a nebo i když jí lidi nefandí, protože v takovém případě jim chce ukázat, že by jí měli fandit. Teď jsem organizátorům v Olomouci říkal, že doufám, že se už příští rok neuvidíme, že snad za rok už bude Sára jinde, ale uvidíme, stát se může všechno,“ směje se Kahoun.

V Melbourne zaujala Bejlek nejvíce ve druhém kole kvalifikace, kde si na velkém kurtu číslo 3 dokázala poradit s nejvýše nasazenou hráčkou v pavouku Američankou Alyciou Parksovou, která před zápasem s Bejlek vyhrála jedenáct utkání v řadě a na stránkách WTA vyhlásila útok na první desítku. Mohutná Parksová je vyhlášená dělovými údery. Bejlek však výborně odhadovala, kam Parksová bude rány umisťovat a dokázala je vracet. „Čtení hry je velkou zbraní Sáry, pak ale taky existuje nějaká příprava na zápas. Parksovou jsem tady viděl hrát v prvním kole kvalifikace a pak na streamech s Vondroušovou a trochu jsme ji nakoukali. S takovou střelkyní to občas musíte trochu přiriskovat a jít dopředu tam, kde je větší pravděpodobnost, že bude hrát, protože když tam nepůjdete, tak tu ránu prostě nechytíte. Věděli jsme, že podává hodně ven z kurtu a že hraje hodně křižné údery, ale Sára má neskutečně dobré vnímání kurtu a to je její obrovsky silná stránka,“ vysvětluje.

Kahoun zápasy své svěřenky prožívá, v Melbourne mu Bejlek už třikrát připravila velkou radost. „V zápasech, kdy Sára neplní taktiku nebo není úplně v zápase, tedy kdy negestikuluje, neraduje se a podobně, jsem taky takový. Když ovšem vidím, že to v ní vře, tak vstávám po každém míči a v podstatě na ní křičím a ječím. Pro mě trénování Sáry nikdy nebyla záležitost peněz, ale spíš vztahu s její rodinou a taky faktu, že Sáru vnímám jako fantastickou a talentovanou bytost. Z tohoto pohledu je pro mě moc důležité, aby vyhrávala a aby se jí dařilo.“

Bejlek v Melbourne postoupila do hlavní soutěže grandslamu už podruhé v řadě. Úžasnou jízdu kvalifikací předvedla už na loňském US Open, kde dokázala porazit zkušenou Kristinu Mladenovicovou nebo pak ve finále kvalifikace Heather Watsonovou. Mladenovicová to ve dvouhře dotáhla do první desítky, Watsonové patřila nejvýše 38. příčka. Bejlek svými výkony ukazuje, že na velkých turnajích podává nejlepší výkony.

„To vychází z ní, ona je prostě šampiónka. Velcí hráči se zlepšují během turnajů, během zápasů. Podívejte se na Noskovou. V prvním kole odvrátí proti Kalinské mečbol a nakonec se dostala v Adelaide do finále. Když máš porazit dobrého hráče, tak ho porazíš spíš v prvním kole než v semifinále. Nejlepší věci Sára vždycky předvede v těch nejtěžších chvílích. Samozřejmě na tom taky pracujeme, ale tohle není mnou, to má v sobě,“ říká pokorně Kahoun.

V heroickém zápase s Watsonovou, který Bejlek nakonec urvala 7:5 v rozhodujícím setu, se dlouho zdála Britka lepší, ale přesto nakonec po zápase slavila Češka. „Zápas s Heather Watsonovou měl tak pět stadií. Sára ho začala naštvaná na celý svět. Zlobilo ji, že se jí Heather vůbec nebojí, že hraje tak dobře, myslela si, že má větší šanci a tak podobně. Zápas byl tehdy dvakrát přerušený kvůli dešti. Já jí po každém přerušení říkal, že takhle to nevyhraje. ‚Když budeš takhle nadávat, soupeřit s mými radami, s tím, že diváci fandí proti tobě, bojovat sama se sebou a teprve až pak se svou soupeřkou, tak to nepůjde. Hraj jenom proti ní‘,“ přibližuje detaily velké bitvy.

A nezapomene vyzdvihnout pomoc Sářina otce, který před zápasem s Watsonovou přišel s důležitou radou. „Pak tam byly takové nuance. Sára i Heather hrály den předtím ve stejný čas a Sářin táta se šel podívat na soupeřku a pak říkal, že v podstatě nemá, co by k tomu zápasu řekl. Snad až na to, že jí to malinko míň letí z forhendu a že ho má maličko slabší. Sára to pak v rozhodujících chvílích hrála do forhendu a Heather za stavu 4:5 ve druhém setu zkazila tři forhendy a prohrála set, vzápětí zlomila raketu a ve třetím setu už byly obě holky stejně dobré. V rozhodujícím setu už se prakticky nedělaly chyby a hrál se jeden winner za druhým. A podobně to bylo ve finále kvalifikace tady v Melbourne s Andrejevovou. Také se hrály hlavně winnery, a i když to skončilo 6:2, 6:3, byl to vyrovnanější zápas. Když pak za stavu 5:3, 40:0 zkazila tři forhendy a trochu si fňukla, že je nervózní, tak jsem na ni zavolal, že je šampiónka a vzápětí předvedla parádní winner,“ usmívá se trenér.

Ti, kteří viděli v Melbourne zápasy proti Alycii Parksové a Erice Andrejevové, viděli pokaždé úplně jiný tenis. Proti Parksové hrála Bejlek mimořádně chytře, nepouštěla se do velkých přestřelek, jaké byly naopak k vidění v zápase s Andrejevovou. „Výhoda je, že se se Sárou dá dobře pracovat. Karolína Plíšková těžko může stát dva metry za lajnou a hrát liftované loby. Ta musí dobře servírovat, hrát rychle a útočit. Nemůže spoléhat na to, že poběží třicetkrát pravá levá. Sáře taky nemůžu říct, aby dávala větší rány než Parksová. To je nereálné. Říkal jsem jí, ať sbírá chyby. ‚Když přežiješ první dva míče na servisu nebo na returnu, tak už se stáváš favoritkou té výměny,‘ říkal jsem jí. Andrejevová mě hodně překvapila tím, jak do toho šla. Tušila, že když bude čekat na chybu, asi Sáru neporazí. Takže se posunula víc do kurtu a snažila se útočit. Obecně ale říkám, že jeden zápas se dá vypindit, ale dlouhodobě je potřeba hrát útočně, bez toho vyhrávat nejde,“ popisuje.

Protože je Sáře teprve šestnáct let, musí se svým týmem pečlivě plánovat turnaje, kterých se zúčastní. Mezinárodní tenisová federace totiž stanovila limity na počty turnajů pro konkrétní věk. Šestnáctileté dívky tak mohou hrát za rok pouze deset turnajů. Do limitu se ale nepočítají grandslamy. „Jsou na to různé názory. Někdo říká, že kdyby Sára měla hrát přes třicet turnajů ročně, že by ji to mohlo zničit. Já jsem tak trochu napůl cesty. Podle mě by to nemělo být limitované věkem, protože když to budeš chtít obejít, budeš hrát dalších 10 nebo 15 juniorských turnajů. Když hraješ kvalitní turnaje, tak většinou nehraješ až do finále, občas prohraješ v prvním nebo druhém kole, takže v podstatě také týden nehraješ. Je to o úhlu pohledu, ale myslím, že by ten limit měl být minimálně o malinko větší, než je nyní. Je velký rozdíl i mezi samotnými hráčkami. Jsou šestnáctileté holky, které mohou mít dvě děti a někdo je v šestnácti miminko. Ta hranice se těžko určuje. Nicméně respektuji, že jsou nějaká pravidla, která je třeba dodržovat,“ hodnotí Kahoun.

Bejlek bude 31. ledna sedmnáct let a množství turnajů, které může absolvovat, se zase zvýší. „Teď už ten počet turnajů celkem jde. Může hrát sice jen 16 turnajů, ale nepočítají se do toho tzv. ‚mandatory‘ turnaje, kam spadají i grandslamy, takže už je ten počet docela přijatelný. Navíc pokud na turnaji vypadne v prvním kole a nezíská na něm alespoň bod do světového žebříčku, tak se turnaj do limitu nepočítá. Podle mě je 22 turnajů takový limit, který by tenistka měla za rok odehrát. Sára je pořád ještě ve věku, kdy se učí, ještě zdaleka neumí všechno. Budeme se o tom ještě s tátou bavit, ale myslím, že by měla po Austrálii tak čtrnáct dní jen trénovat. Na turnajích se trénuje jen málo a to nestačí. Sára má před sebou ještě tak patnáct let kariéry a není kam spěchat. Táta Sáry je v tomhle rozumný a chce pro ni to nejlepší,“ přemýšlí.

K profesi tenisového trenéra patří i cestování. Kahounovi každotýdenní přesuny z místa na místo zatím nevadí. „Tím, že jsem dvacet let seděl v kanceláři a nikam jsem necestoval, tak se zatím na cestování těším. Chápu, že trenér, který jezdí dvacet let po túře, je už naštvaný jen z toho, že někam musí jet, ale já to tak ještě nemám. Třeba tady v Austrálii jsem poprvé a jsem takový věčný pozorovatel, takže si vždycky někam zalezu a koukám se, jak to dělají ti ostatní, protože to je nejlepší škola. A samozřejmě nejvíc sleduju ty nejlepší,“ popisuje.

Bývalý tenista Marek Michalička, který nyní pomáhá talentovaným Čechům se stipendii na amerických univerzitách, kdysi řekl, že tenisový turnaj je festival promrhaného času. Kahoun se ale snaží, aby tomu tak nebylo. „Sleduju hodně tréninky. Co se týká zápasů, koukám prakticky jen na grandslamy, maximálně na Sářiny soupeřky. Spíš mě zajímá, co dělají všichni okolo. V šatně, během dne, před zápasem, po zápase, co jedí, co pijí, co cvičí, kolik času proleží. To na tom kurtu už je hodně individuální, ale tady sleduju věci, které nemá člověk šanci poznat jako divák. Jdu do posilovny a koukám, co dělá Nadal, jak se chová Djokovič. Nadal je pořád obklopený lidmi a v týmu hrají klidně dvě hodiny španělské Člověče, nezlob se,“ přibližuje.

Český ženský tenis bude mít v hlavní soutěži v Melbourne hned jedenáct tenistek. Unikátní skutečností je, že hned tři nejmladší hráčky v soutěži pocházejí z Česka. „Můj názor je, že český tenis má fantasticky nastavený systém. Je jedno, kdo ho před dvaceti, třiceti nebo padesáti lety vymyslel. Mám na mysli množství a strukturu soutěží a promíchané soutěže kluků s holkama. Když jsem ukázal mému kamarádovi ze Srbska, kolik tu máme v jednu dobu turnajů mladších či starších žáků po celé republice, nemohl tomu uvěřit. Odpověděl mi, že oni mají jeden. Navíc si myslím, že práce svazu je dobrá. Samozřejmě, i svaz má svoje kritiky, ale něco vytvořit je daleko těžší než něco kritizovat. To, že tu loni nebo předloni svaz zajistil nějakých pětadvacet turnajů zejména pro mladé hráče, aniž by museli opustit republiku, to má tak pět federací na světě a ty jsou jinak bohaté než ta naše. To je fantastické,“ chválí Kahoun vedení českého tenisu.

Český tenis je světový pojem dlouhodobě a jeho pozice nijak neslábne. „Trochu myslím, že tu vydržela určitá míry kontinuity ještě z dob komunismu. Tehdy to byla jediná možnost, jak se dostat do ciziny, protože tam nechodili ani fotbalisté, ani hokejisté. Ty režim pouštěl až za speciálních podmínek po třicítce. Po revoluci se hranice otevřely, ale které holky v dnešní době najdou sport, který je noblesní, neničí jim zdraví jako třeba vzpírání či gymnastika a ještě můžou vydělat peníze. Pro rodiny, které nejsou třeba z basketbalového nebo volejbalového prostředí, a chtějí dát své dcery sportovat, je podle mě tenis první volba. U kluků je většinou první volba fotbal, druhá hokej a teprve pak přijde na řadu tenis. Je to samozřejmě také obrovská zásluha rodičů, kteří přinášejí brutální oběti po dobu nejméně deseti let s nejistým výsledkem a to většina rodičů na Západě není ochotna podstoupit,“ hledá důvody Kahoun.

Spousta rodičů věnuje svým dětem maximální péči, přitom ale není jasné, zda z nich vyrostou hráči nebo hráčky, kteří se tenisem budou moci živit. „Sáře obětovali rodiče deset let života a ještě není jasné, že se jim to vrátí. Mají radost z toho, jak hraje. Nějaké peníze už Sára vydělala, ale její cíl není být 150. na světě. Cíl je být první nebo druhý. Vždycky Sáře říkám, že cíl je, aby si jednou ve třiceti mohla říct, že udělala naprosté maximum. To, jestli bude desátá, třicátá nebo třeba sedmdesátá, to už není tak podstatné. Deset let jsem pracoval s fotbalisty v Baníku Ostrava a se spousta z nich jsem dodnes v kontaktu. Mnohokrát jsem od nich slyšel: ‚Kdybych tohle všechno věděl v patnácti, kde jsem mohl dneska být.‘ Sáře vždycky říkám, že spolu můžeme být tři měsíce, nebo rok nebo taky pět let. To nikdo neví. Já bych jenom nechtěl, aby za mnou přišla v pětadvaceti a řekla mi: ‚Trenére, proč jste mi to neřekl, že mám tohle dělat?‘ To by mě fakt mrzelo. Spousta věcí jí třeba přijde zbytečných a štve ji, ale já opravdu chci mít hlavně čisté svědomí. Komunikace se svým svěřencem ale často není jenom o tom, říkat pravdu, ale jde hodně o to, o čem dokážete svého svěřence přesvědčit. V tomhle je třeba právě Sára fantastická. Já jí něco řeknu, ona mi odsekne, ale já vím, že to v té hlavě má a za čas se mi třeba zeptá, jak jsem to myslel. A je to třeba druhý den ráno,“ říká Kahoun a vzápětí přidává konkrétní příklad.

„Tohle se mi stalo třeba před zápasem s Parksovou, která umí podávat rychlostí 200 km/h a dokáže hrát při podání neskutečné zatáčky. Říkal jsem jí, že aby dosáhla na return, musí ještě běžet. Postav se hodně daleko a když zahraje return hodně ven z kurtu, tak se prostě rozběhni a běž klidně čtyři kroky a vrať ten míček zpátky. Ona mi odsekla, že to nikdy nestihne a že to nikdy nedělala. Večer za mnou přišla, abychom to rozebrali a že to zkusíme zítra při rozehrávce. Nakonec si stoupla víc dozadu a pak skutečně byla schopná ten servis Parksové zreturnovat. Kdyby totiž stála o tři metry blíž, tak to třeba jednou zázračně zabije, ale jinak to nezreturnuje. Simulovali jsme pak, jak to dělá Parksová, tedy dlouhé zatáčky do bekhendu s tím, že Sára stála až u plotu. Kdybych ji o tom ale přesvědčoval na sílu, tak to třeba potom neudělá na truc. Jirka Hřebec vždycky říká, že v první řadě je třeba svěřence nenas*at, protože nas*aný svěřenec stejně neposlouchá.“

Kahoun není pro Sáru Bejlek jen klasický trenér, který si odbude tréninkovou jednotku a do druhého dne zmizí ze svěřenčina života. „Sára je pro mě trochu jako nevlastní dítě. Trénuju ji od patnácti let, řešíme, co bude jíst k jídlu, a do určité míry v Praze supluji i rodiče, když tam s námi táta nebo máma zrovna nejsou, ale to je trochu specifická situace. Ve vztahu trenér–svěřenec je hrozně důležitý i osobní vztah. Já teď se Sárou trávím víc času než se svým synem, kterému je osmnáct. Víc než se svojí paní. Když si ti lidé nerozumějí lidsky, tak je to hrozně složité. Sára je ještě holka a funguje trochu jinak než některé starší hráčky, které vidí trenéra jen při tréninku. Vztah trenér–hráčka ale není vždycky jen o tenisovém přínosu, ale taky tam může dojít k nějakému lidskému vyhoření, kdy si třeba lezou na nervy. Málokdo pak dokáže říct trenérovi, že ho štve jako člověk, ale pomáhá mu jako tenisový trenér. Je to hodně o respektu,“ odpovídá na otázku, jak dlouho si myslí, že bude Sáru trénovat. „Těžko říct, ale určitě nehodlám od Sáry utíkat.“

Bejlek je konstitucí podobná Barboře Strýcové. Ta kromě singla hrála výborně i čtyřhru, v níž se stala světovou jedničkou. Bejlek přitom čtyřhru na ženských turnajích téměř nehraje. „Sára debly umí dobře. Nehraje je teď hlavně proto, že když na pětadvacítce vypadne v prvním kole ze singla a nastoupila by do debla, tak by se jí počítal bod a snižoval by se počet turnajů, na kterých může hrát. Když totiž prohraje v prvním kole dvouhry, tak se turnaj nepočítá do kvóty turnajů, které může Sára v jejím věku absolvovat. Druhý důvod je ten, že nevím, jestli by s její tělesnou konstitucí měla hrát třeba na šedesátce každý den singl i debl. Je ovšem pravda, že jsou holky, které ukazují něco jiného, třeba Bára Krejčíková, Bára Strýcová nebo Katka Siniaková,“ přemítá a opět přidává konkrétní příklad.

„Vezměte si třeba turnaj v České Lípě loni v červnu. Tam otočila z mečbolu zápas se Zarazuaovou a za hodinu a půl šla na kurt s Luckou Havlíčkovou hrát debla, který vyhrály 10:6 v supertiebreaku. Strávily na kurtu další skoro dvě a půl hodiny. A druhý den jdete na další zápas. Jedním z důvodů, proč Sára vyhrála první turnaj v Olomouci, byl podle mě ten, že se zranila Nikča Bartůňková, se kterou měla hrát Sára debla, a nakonec tak měla dost sil na těžké zápasy ve dvouhře. Něco jiného je to třeba na grandslamech, kde se hraje obden.“

Velkým tématem tenistů a jejich trenérů je také plánování turnajů. Vzhledem k omezenému počtu akcí, které může za rok Bejlek absolvovat, jde o zvlášť citlivou záležitost. „Tady je složité, že s rankingem, jaký Sára má, si nemůžeme úplně vybírat, kam bychom jeli. Plánování turnajů hodně řešíme se Sářiným tátou a kondičním trenérem. Já jsem přesvědčený, že Sára může hrát výborně na antuce a venku na betonu. Myslím, že s tím, jak je šikovná, jak má nízko těžiště a jak dobře se dokáže pohybovat, může hrát velmi dobře na trávě. Asi vždycky bude jejím nejslabším povrchem rychlá hala. Myslím, že letos nebudeme hrát na jediném turnaji v hale. Ještě nejsme v situaci, kdy máme nějaké turnaje povinné,“ nechává nahlížet pod pokličku Kahoun.

Loni na US Open a nyní v Austrálii si postupem do hlavní soutěže grandslamů Sára Bejlek vydělala první opravdu velké peníze. To je však zatím téma, které Bejlek vůbec nezajímá. „Sára peníze vůbec neřeší. My sem přijedeme a ona neřeší, kolik tu může vydělat peněz. O tomhle jsme se za dva roky vůbec nikdy nebavili. Po turnaji samozřejmě peníze dostane, takže nějaký přehled o nich má, ale nijak neřeší, že třeba finálový zápas kvalifikace hrála o padesát tisíc dolarů. A myslím, že je to dobře. Já jí vždycky říkám: ‚Hraj, ty peníze přijdou.‘ Rodiče jí dokázali vždycky zajistit to, co bylo potřeba pro zdravý tenisový vývoj. V tom má Sára určitě výhodu. Teď je samozřejmě důležité i to, že má partnera v podobě Vinařství Thaya, které vytváří Sáře takové podmínky, o kterých se mnoha hráčkám ani nesní,“ popisuje.

Co se týká Sářiných cílů pro konkrétní sezónu, s rodiči je Kahoun probírá, ale dobře vnímá, že světový žebříček není všechno. „O cílech se bavíme společně s tátou, ale netlačíme na pilu. Sára se tenis ještě pořád učí, a když k tomu ještě bude vyhrávat, tak je to fantastické. Tenis na určité úrovni už umí, ale musí toho také ještě dost zlepšit jak na kurtu, tak mimo kurt. Před sezónou si vždycky řekneme, čeho bychom v té sezóně chtěli dosáhnout. Před loňskou sezónou jsme si řekli, že by bylo super se dostat do kvaldy grandslamů a ona byla už v létě v první dvoustovce a hrála na US Open. Pak na podzim přišel trochu pokles, ale to je normální. Nelze hrát třicet týdnů v roce vždy dobře. My máme v roce taky období, kdy Sára dělá hlavně kondici a hrajeme třeba jen půl hodiny denně. Jak mi říkají atleti z Olympu, důležité je být hlavně zdravý, protože když každé dva měsíce vypadnete z tréninku, tak je úplně jedno, jak dobře hrajete. Cílem Sáry do nějakých dvaceti let by mělo být nejen vysoké umístění na žebříčku, ale měla by mít také výkonnostní a vývojové cíle a snahu zlepšovat svoji hru,“ míní Kahoun.

Velké téma kvality Sářiny hry přišlo na přetřes po porážce v prvním kole US Open, kdy Bejlek nestačila na Rusku Ljudmilu Samsonovovou a prohrála 3:6, 1:6. „Sára byla z Ljudmily úplně unešená. Říkala, jaké dává bomby a jak dobře hraje. Ona je ale o šest let starší a Sára se za tu dobu může hodně naučit a zlepšit. O rok dříve byla Samsonovová 130. na světě. Nemá smysl spěchat. Sáru to musí bavit a musí být zdravá. To je základ. Já se jí často po prvním míčku zeptám, jak se na něj těšila, a ona někdy odpoví, že se těšila hodně, nebo normálně nebo že dneska moc ne. A když řekne někdy, že se moc netěšila, tak jí třeba výjimečně řeknu, že si dáme jen nohejbal nebo voleje, aby viděla, že netlačím moc na pilu. A odpoledne se už zase těší na tenis a druhý den hrajeme třeba pět hodin. Když vás to nebaví, tak se stejně nic nenaučíte. Když čtete knížku, která vás nebaví, tak za chvíli vůbec nevíte, o čem byla. Tenis je taky práce, ale hlavně je to přece zábava,“ říká Kahoun přesvědčivě na závěr našeho rozhovoru.