Změnil jsem pohled na tenis, říká Dominik Kellovský. Trénuje s ex-koučem Thiema

Dominiku, co se s vámi před sedmi lety stalo, že jste začal klesat žebříčkem?
Čtyři roky jsem strávil na škole v Americe, takže jsem nehrál tolik turnajů. Pak přišel covid-19, turnajů bylo méně a mně popadaly body tak, že mi v jednu chvíli zbyl jediný bod, který mě zachránil od toho, abych vypadl ze světového žebříčku. Ten bod byl důležitý, abych se vůbec dostal do kvalifikací na turnaje. V roce 2021 jsem skončil se školou a přemýšlel jsem nad tím, jestli budu nebo nebudu dál hrát. Trochu jsem to zkoušel, ale moc se mi nedařilo získávat body. Abych odpověděl na vaši otázku, stalo se toho hodně, ale v posledním půlroce se mi podařilo tenisovou kariéru znovu nastartovat. Chtěl bych zkusit, jak daleko se dokážu na žebříčku dostat tentokrát.

Na začátku sezony vám patřilo 1640. místo na světě. Teď jste na 874. místě. Co letos funguje lépe než dříve?
Myslím, že se na lepších výsledcích hodně projevila práce, kterou jsem do tenisu dal společně s trenéry z Vídně. Je to ale dlouhodobější práce. Neznamená to, že teď něco natrénuji a příští týden se to hned projeví. Získávat body mi trvalo mi trochu déle, než bych si asi představoval, ale každopádně věřím tomu, že práce, kterou jsem tomu dával a dávám, ty úspěchy přinese. Myslím si také, že jsem i dospěl jako člověk. Hodně věcí, které se mi v minulosti staly, změnily můj pohled na tenis jako takový. Celkově si myslím, že jsem se hodně uklidnil a že jsem schopný se soustředit na věci, které jsou ve sportu a konkrétně v tenisu důležité, a možná i proto jsou teď výsledky lepší než dřív.

Které věci se ve vašem životě změnily a v čem konkrétně se změnil váš pohled na tenis?
Těch věcí, které se mi v životě přihodily, se stalo víc a nebyly to vždycky úplně jednoduché situace. Pomohlo mi to nahlížet na sport jako na něco, co není úplně nejdůležitější věc na světě a bez čeho by se nedalo žít a bez čeho by člověk nemohl být šťastný. Předtím to pro mě bylo jenom o tenisu, s tenisovými výsledky pro mě začínal a končil svět. Uvědomil jsem si, že tenis hraji proto, že mě baví, proto, že ho umím a snažím se dostat co nejvýš, ale život je i o spoustě dalších věcí. To mi pomohlo, abych se více uklidnil a hrál tenis trochu s nadhledem. Pak to přineslo i výsledky. Vždycky jsem byl velký detailista, snažil jsem se hodně řešit maličkosti v přípravě a všechny aspekty okolo tenisu, ale schopnost podívat se na život z většího nadhledu je asi nejdůležitější.

Říkal jste, že trénujete ve Vídni. S kým konkrétně?
Trénuji teď v týmu Güntera Bresnika, což je bývalý trenér Dominica Thiema. Začal jsem tam trénovat přibližně před třemi roky. Jsem tam extrémně spokojený. Zkušenosti odtud jsou mnohem lepší, než jaké jsem měl předtím, když jsem trénoval v Česku. Pokud se nic zásadního nezmění, počítám, že svou kariéru v Rakousku už zakončím. Určitě nemám plán cokoliv ohledně tréninku měnit. S panem Bresnikem mám výborný vztah a jsem ve Vídni moc spokojený.

S tenisem jsem už vlastně minulý rok kvůli financím i výsledkům skončil. Byli to ale právě Günter Bresnik a Gary Müller, kteří mě přesvědčili, abych pokračoval. Těmhle dvěma patří velké poděkování.

V čem se nejvíc vaše hra zlepšila oproti minulosti?
Úplně nejdůležitější je, kolik zápasů se mi tento rok podařilo odehrát. Pokud budu počítat i ligy, tak jsem letos odehrál přes osmdesát zápasů v singlu. Kdybych do toho započítal i debla, jde o 140 či 150 zápasů. Zápasy mi v minulosti chyběly k tomu, abych byl vyhraný. Situace v zápasech jsou hodně podobné a čím víc se opakují, tím lepší řešení člověk volí.

Letos jste kromě tří titulů ve čtyřhře postoupil na futurech ve dvouhře už do dvou finále, ve slovinském Store a v polském Koszalinu. Jak byste vaše vystoupení ve Slovinsku a v Polsku zhodnotil a porovnal?
Oba dva turnaje byly hodně jiné. Ve Store jsem se ze začátku necítil moc dobře, ale postupně jsem se rozehrál na velmi slušnou úroveň. Porazil jsem tam slušné hráče. Musel jsem odehrát kvalifikaci a ten týden byla velmi velká vedra a ve finále už mi bohužel došly síly. Ekvádorec Guillen Meza hrál velmi dobře, nedávno vyhrál challenger v Limě a myslím, že to není náhoda. Postup do finále byl pro mě velký úspěch, v průběhu týdne jsem tam otočil několik zápasů, a to i z mečbolů, a nečekal jsem, že tak daleko dojdu.

A druhá finálová účast v Polsku?
Dobře jsem hrál už o týden dříve ve Vídni, kde jsem porazil slušné hráče a prohrál až v semifinále s Milošem Karolem, jemuž náš zápas velmi sedl. Na lize v Německu jsem hrál taky velmi dobře. Teď v Koszalinu jsem byl nasazený, což mi umožnilo v prvních dvou kolech mít nenasazené soupeře. Nějak dobře jsem se ale na kurtu necítil, bylo to hodně o vůli a o bojovnosti. Byl jsem hodně překvapen, že s těmi pocity, které jsem měl, jsem byl schopný dojít až do finále. Chtěl jsem získat titul, to se nepovedlo, ale věřím, že když budu v nastoupené práci pokračovat a když ve Vídni pořádně zamakám, titul za nedlouho přijde.

Kromě turnajů ve střední Evropě jste letos okusil i dva turnaje v exotickém Íránu. Jak se vám tam líbilo?
V Íránu jsem poznal spoustu dobrých místních lidí, byl to moc fajn zážitek. Před odjezdem jsem slýchal, že je to nebezpečná země. Asi tam nějaké nebezpečí hrozí, ale Írán mě velmi mile překvapil. Byl jsem na ostrově Kiš úplně na jihu Íránu, kde jsou trochu jiná pravidla a je to tam takové víc mezinárodní. Tenisové podmínky v Íránu mi ale tolik nesedly a ještě jsem v té době asi neměl úplně hru na to, abych došel na turnaji hodně daleko. Letěl jsem tam z toho důvodu, že na turnaje letěli další dva mladí kluci z Rakouska, se kterými trénuji ve Vídni a finančně to tak pro mě bylo trošku zajímavější.

Spolu s jedním trenérem jsem tam letěl s nimi a mohl jsem tam i hrát. Kdybych tam měl letět sám, asi bych tam neletěl. Byla to pro mě moc zajímavá zkušenost. Po tenisové stránce se to moc nepovedlo (Kellovský tam vybojoval do žebříčku jen jeden bod, pozn. redakce), ale po stránce zážitků a životních zkušeností to bylo super. Poznal jsem úplně odlišnou kulturu a poznal jiné lidi. Kvůli tenisu už do Íránu asi nepojedu, ale do země jako takové bych se ještě určitě rád někdy podíval.

V minulosti jste hodně jezdil do dalekých destinací, často jste hrál v egytském Šarm aš-Šajchu, katarském Dauhá, řeckém Irakliu nebo tuniském letovisku Súsa. Nyní nastupujete převážně na turnajích ve střední Evropě. Co vás k té změně vedlo?
Dříve jsem měl podporu od své rodiny a také podporu od Českého tenisového svazu. Po návratu ze školy v Americe se to změnilo a minimálně poslední rok si ten tenis financuji sám, takže výlety do Egypta, Tuniska či Řecka jsou cesty, které nejsou úplně levné. Volím tedy spíše varianty, kdy jsem schopný dojet na turnaj autem a náklady nejsou tak vysoké. Nemusím tak moc spoléhat na to, jak by se turnaj vydařil nebo nevydařil. Další aspekt je, že když člověk neuhraje dobré výsledky tady kolem Česka, kde je obsazení turnajů hodně silné, tak potom asi nemám takovou výkonnost. Já chci hlavně pozvednout svůj level na vyšší úroveň a chci porážet kvalitní hráče. Kdybych vyhrál nějaké turnaje v Tunisku nebo třeba i v tom Íránu či někde v Africe, tak je to jiné než uspět tady u nás ve střední Evropě. Tady musí člověk předvést k tomu, aby uspěl, lepší výkony, než které mu stačí jinde. V Koszalinu teď nebylo úplně nejsilnější obsazení, ale pořád jsem musel něco předvést, abych do toho finále došel.

Jak jste si užil studia ve Spojených státech? Co jste tam vlastně studoval?
Studium v USA byl pro mě velmi silný zážitek. Já jsem hrál tenis už předtím profesionálně, takže jsem věděl, co všechno to obnáší. Americká college je něco úplně jiného. Je to hodně týmová záležitost a individualismus tam jde trochu stranou. Na jednu stranu je to fajn, protože člověk trochu pochopí, že se svět netočí jenom kolem něj, což my tenisté často tak máme. Lidsky to pro mě bylo zajímavé, dost jsem tam dospěl a hodně věcí se naučil. Na druhou stranu to ale po tenisové stránce nebylo takové. Zkušenosti z obou škol mně úplně nesedly. Každopádně nějaké výsledky jsem tam udělal, hlavně s Matějem Vocelem jsme dosáhli v deblu velmi slušných úspěchů. Od roku 2018 jsem byl rok na univerzitě Arizona State, pak jsem přestoupil do Oklahoma State, kam jsem přestoupil za velmi dobrým kamarádem Matějem Vocelem. Tam jsem ještě dva a půl roku studoval psychologii a sportovní management a při tom hrál tenis. Trochu to kolidovalo s covidem-19, během něhož se hodně studovalo on-line a dost to ovlivnilo můj zážitek z toho studování, který tak nebyl takový jako v době před covidem.

Matěj Vocel hrál svůj poslední turnaj v březnu v Egyptě. Sledujete, jak se mu daří?
Vím, že byl Matěj zraněný. Myslím, že měl poraněný kotník. Je to velmi talentovaný tenista, který měl velký potenciál, aby hrál výborný tenis. Je otázka, co mu dovolí zdraví a jak moc do toho ještě bude chtít praštit.

Jak jste na tom zdravotně a jaké další turnaje vás čekají?
Zdravotně jsem na tom na tom dobře na to, kolik zápasů jsem letos odehrál. Snažím se si dát občas volno a věnovat se regeneraci. Využívám služeb fyzioterapeutů, chodím na masáže. Teď jsem hrál hodně turnajů za sebou, ligu v Německu. Teď plánuju pár dní volna a pak mám namířeno zpátky do Vídně, kde mě čeká kus práce, abych se dostal do ideální herní formy a za dva týdny zase vyrazím někam na turnaje. Rád bych chtěl do konce roku odehrát co nejvíc turnajů.