Trápila se s anorexií, byla na pokraji smrti. Italka zvítězila sama nad sebou a po letech zažívá průlom

Je až k nevíře, jaký příběh napsal život šestadvacetileté Martině Trevisanové. Té se povedlo na letošním Roland Garros projít teprve podruhé v kariéře do hlavní soutěže grandslamového turnaje a po parádním obratu ve třetím kole proti Marii Sakkariové postoupila senzačně do osmifinále.

Po tříkolové kvalifikaci napřed dokázala zdolat svou krajanku Giorgiovou a připsala si premiérové vítězství na grandslamovém turnaji. Následně otočila bitvu s mladou hvězdičkou Cori Gauffovou a proti Sakkariové se prosadila po setech 1:6, 7:6(6) a 6:3. Čelila dokonce dvěma mečbolům! Nezbývalo přitom mnoho a tenis dnes už vůbec hrát nemusela.

Zákeřná anorexie
Trevisanová se mezi profesionálky podívala v letech 2008 a 2009. Tehdy sbírala úspěchy především coby juniorka. Vyhrála dva turnaje, byla v semifinále čtyřhry na grandslamech v Paříži a Wimbledonu... A třikrát byla v semifinále turnajů ITF, tedy mezi dospělými.

Toho všeho dosáhla v pouhých 15 letech. Není tedy divu, že se o ní mluvilo jako o vycházející hvězdě ženského tenisu. Osud tomu chtěl ale jinak...

„Museli mě znovu naučit jíst,“ vyprávěla sympatická Italka, která si v dospívání sáhla až na samotné dno, v blogu na stránkách The Owl Post. „Nesnášela jsem své svalnaté tělo a začala jsem jíst na pokraji přežití, abych zhubla,“ popisovala vážnou poruchu příjmu potravy.

Že byla situace extrémně vážná, dokládá i její přiznání, jaký byl její jídelníček. „Tak třicet gramů cereálií a večer jsem si dala trochu ovoce,“ napsala. „To mi stačilo, abych byla schopná vstát. Máma si dělala velké starosti a běhala sbírat broskve ze stromu, aby mě viděla alespoň něco sníst.“

Konec s tenisem už v 16 letech
Situace dospívající Trevisanové se dál zhoršovala. Nejen, že stále hubla, ale odmítala si jakékoliv problémy připustit. Stejně tak odmítala jakékoliv pokusy rodiny o záchranu.

Navíc tou dobou už ani nehrála tenis. Naposledy se na kurtech představila v lednu 2010. Proti Denise Šátralové na juniorském turnaji v Přerově tehdy uhrála jen tři gemy a hladce prohrála. Další tenisové zápasy už neabsolvovala. Více se totiž starala o to, aby rapidně hubla. Nemoc ji zcela pohltila.

„Naštěstí jsem si uvědomila, když jsem se dostala do bodu, odkud nebývá návratu, že takhle už dál nemohu,“ pokračovala Trevisanová. „Ztratila jsem veškerý zájem o všechno, uzavřela jsem se do jakéhosi kokonu a byla jsem v absolutní apatii. Vůbec jsem se nepoznávala.“

Trevisanová, která absolvovala již zmíněnou léčbu, při níž hrála především o vlastní život, ztratila kvůli anorexii téměř čtyři a půl roku života. Roky, během níž mohla tenisově růst, stát se hvězdou, případně prožívat jiné šťastné chvilky v osobním životě, se přeměnily spíše v okamžiky hrůzy.

Comeback a první úspěchy
Poruchy přijmu potravy nejsou přitom mezi tenistkami ojedinělé. Své o tom ví Madison Keysová, jež rovněž v dospívání měla problémy. Legendární Monica Selesová naopak hovořila o záchvatovém přejídání. A případů by mohlo být mnohem více.

Trevisanová, i s podporou své rodiny, nakonec vše zvládla. Anorexie ji sice připravila o více než čtyři roky života, ale ne o její bojovnost a chuť žít. „Anorexie se dá vyléčit,“ upozornila Italka, která se svým příběhem snaží varovat všechny, kteří se s poruchou příjmu potravy potýkají. Především jim ale dává i naději, že když se nevzdají, zákeřnou nemoc porazí.

Jak se tehdy dvacetiletá Trevisanová z nemoci postupně dostávala, opět v ní začala převládat chuť k hraní tenisu, který rozhodně nezapomněla. „Ani jsem se nenadála a znovu jsem stála na kurtu s raketou v ruce,“ podotkla šťastně.

Začala na sobě opět pracovat, tvrdě dřít na tréninku a především dodržovat jídelníček, se kterým jí pomáhali odborníci. A to vše přineslo své ovoce. V květnu 2014 se představila na turnaji ITF v italské Casertě, kde se z kvalifikace probila do čtvrtfinále. Jednalo se o téměř zázračný comeback po téměř čtyřech a půl letech.

Do konce roku zvládla vybojovat i první tituly mezi profesionálkami. Všemu předcházelo srpnové finále v Innsbrucku, kde sice ještě neuspěla, ale o měsíc později už triumfovala na dvou turnajích v Santa Margheritě Di Pule.

Další tituly a koketování s okruhem WTA
Jak roky plynuly, Trevisanová se dlouho marně snažila prosadit na nejvyšším okruhu. Kvůli své nemoci, která ji připravila o tolik let, se nedokázala tolik vyrovnat svým slavnějším vrstevnicím, které před ní měly několikaletý náskok nejen v tréninku, ale především v zápasových zkušenostech.

V roce 2015 získala další tři tituly na okruhu ITF, dva přidala i v sezoně 2016, ale premiéra na okruhu WTA jí nevyšla. V říjnu toho roku naskočila do kvalifikace v Lucemburku, ale padla hned v prvním kole.

Rok 2017 přinesl Trevisanové některá sladká poprvé. Poprvé reprezentovala ve Fed Cupu (a vyhrála nad Tchajwankou Leeovou), poprvé vyhrála kvalifikační zápas na okruhu WTA, poprvé se představila v grandslamové kvalifikace (ve Wimbledonu prohrála v prvním kole) a poprvé (celkem dvakrát) se probojovala do hlavní soutěže na nejvyšším okruhu.

V Rabatu, Gstaadu i Bastadu sice prohrála v prvním kole, ale její cesta se ukazovala být tou správnou. Byť pomalejší, než sama doufala. Na okruhu ITF získala sice jen jeden titul, ale to bylo i kvůli tomu, že se začala soustředit na větší turnaje.

Dlouhé čekání na průlom, který nepřicházel
Trevisanová se nevyhnula ani zdravotním obtížím. Kvůli nim v roce 2017 ukončila předčasně sezonu už v září a na kurty se vrátila až v březnu 2018. To byl pro ni celkově zvláštní rok. Na okruhu ITF si nepřipsala žádný titul, byť se dostala dvakrát do finále a dvakrát do semifinále.

A na okruhu WTA stále kýžený průlom nepřicházel. Sedmkrát vypadla v kvalifikaci, dvakrát se dostala do hlavní soutěže, ale v Gstaadu i Moskvě byla znovu vyřazena v úvodních kolech.

A ani rok 2019 se neproměnil v úspěšný. Připsala si sice premiérové vítězství na podniku WTA, když vyhrála první kolo v americkém Charlestonu, ale to bylo vše, čeho na nejvyšším okruhu dosáhla. Znovu tak byla nucena střídat turnaje WTA, kde končila převážně v kvalifikacích, s turnaji ITF World Tennis Tour. A i díky tomu, že získala titul v Santa Margheritě Di Pule a hned pětkrát došla do semifinále, si držela alespoň slušný žebříček.

Rok 2020? Konečně to přišlo
Trevisanová, jež si v životě prošla mnoha strastmi, se však nevzdala. A dá se říci, že rok 2020, který je pro většinu kvůli pandemii koronaviru jedním z nejhorších v životě, se stal pro Italku tím nejlepším v kariéře.

Ve 26 letech se poprvé prokousala kvalifikací do hlavní soutěže grandslamu, a byť na Australian Open vypadla v prvním kole se Sofií Keninovou, konečně se začaly roky dřiny vyplácet.

Opravdový průlom přišel po restartu sezony. Na turnaji WTA v Praze, kde se hrála náhrada za kvalifikaci US Open, se jí povedlo vybojovat druhé vítězství na okruhu. A nyní hraje životní turnaj na Roland Garros.

Už postup do hlavní soutěže skrz kvalifikaci byl velkým úspěchem. To, co následovalo, se však zdá být až neuvěřitelné. Tři výhry nad favoritkami, jistota šeku v hodnotě 189 tisíc eur (téměř polovina toho, co vyhrála za celou kariéru) a především jistý posun na žebříčku o 53 míst na 106. místo světa, což bude nové kariérní maximum. A jen krůček k vysněné první světové stovce...

Obdivuhodný příběh Trevisanové, jež měla být vycházející hvězdou italského tenisu, sáhla si na úplné dno a bojovala o holé přežití, než se po více než čtyřleté pauze k milovanému sportu vrátila, má šťastný konec. Ačkoliv konec? Další kapitoly může psát nejen v příštích letech, ale třeba ji může začít psát už v neděli. To ji čeká osmifinále Roland Garros proti světové osmičce Kiki Bertensové.

Ale i kdyby se jí další výhra nepodařila přidat, už nyní je jednou z hlavních pařížských hrdinek tohoto ročníku.