Šikanovali mě, přiznala Van Uytvancková. Nakonec byla vyhozena
S odstupem času zavzpomínala na své dětství. Alison Van Uytvancková ve svém úryvku pro Behind The Racquet prozradila, že od začátku působení u belgické tenisové federace procházela nelítostnou šikanou. To však nebylo jediné úskalí, se kterým se Belgičanka musela vypořádat.
„Když jsem tam poprvé šla trénovat, bylo mi deset nebo jedenáct let," rozpovídala se Alison Van Uytvancková pro behindtheracquet.com. „Rychle jsem si uvědomila, že to nebude takové, jaké jsem si představovala,“ pokračovala s tím, že ji každý den šikanovaly ostatní děti. Převážně se jednalo o chlapce.
„Neustále si dělaly srandu z mých vlasů. Cítila jsem se příšerně. Nikdy jsem nezažila takový pocit osamocení, kdy jsem neměla žádné kamarády,“ trápilo aktuálně sedmačtyřicátou hráčku světového žebříčku dvouhry.
Po úvodních obavách se Alison Van Uytvancková přibližně po roce svěřila trenérům. To však nemělo dlouhodobý účinek. „S ostatními dětmi si o tom promluvili. Pomohlo to však asi jen na dva dny, poté se vše vrátilo ‚do normálu‘“, vzpomíná na útrapy, po kterých se odebírala ke každodennímu pláči.
Šikana nakonec ustala. „Bylo to ve chvíli, kdy mě vyhodili. Pravidelně jsem byla zraněná. Lidé z vedení ve mě nevěřili. Byl to nejtěžší moment dosavadního života. Zásluhou toho jsem se však stala osobou, jakou jsem dnes,“ hledala pětadvacetiletá tenistka nějaká pozitiva.
Krutost tehdejších vrstevníků však na ní v té době zanechala stopy. Problémy z osobního života se přenesly do tenisu. Začala tak navštěvovat kompetentní osoby. „O svých traumatech jsem mluvila s psychology, kterým jsem se otevřela,“ poodhalila Van Uytvancková, jak vše nakonec řešila.
Z nepříjemného období se dokázala dostat až mezi širší tenisovou špičku. Veřejnost si však belgickou hráčku zapamatovala také díky tomu, že ve svých dvaadvaceti letech přiznala homosexualitu. „Byla jsem nervózní to udělat. Měla jsem však štěstí, že jsem v podobě Greet Minnenové našla přítelkyni, s níž jsem tři roky,“ vrátila se k tomuto tématu.
„Byla jednou z prvních, která mi dodala sebevědomí. Cítila jsem, že mě konečně někdo přijal. Měly jsme také velkou příležitost si společně zahrát ve Wimbledonu. Když jsem s tím vyšla ven, okamžitě jsem obdržela hodně podpory na sociálních sítích, což mě šokovalo.“
Se svým příběhem ovšem přišla také z pragmatického důvodu. „Cítila jsem, že ho potřebuji sdílet, abych pomohla ostatním. S přítelkyní mluvíme s dětmi, jak to jen jde. Vyprávíme jim o tom, jak je důležité ukázat respekt. Už jsme jim pomohli se dostat přes složitá období. Když se někdy necítím nejlépe, vzpomenu si na děti s ‚větším potenciálem‘, jež mě šikanovaly a které již nehrají tenis, zatímco já ano,“ dodala na závěr.
