Kvitovou překvapily zprávy na mobilu. Táta asi brečel, tušila

Šestý zápas na turnaji, znovu bez ztráty setu. Semifinálové vítězství nad Collinsovou korunovala Petra Kvitová kanárem a stylově prolétla do grandslamového finále, které hrála naposledy v roce 2014 na Wimbledonu.

Celkově vyhrála Kvitová už jedenáctý zápas v řadě, ale jeden zářez jí ještě ke štěstí chybí – vítězství ve finále Australian Open, které by jí zajistilo i post světové jedničky.

Druhá kariéra, jak Kvitová sama nazvala svou tenisovou fázi po složitém návratu na kurty, by tím více než krásně vyvrcholila.

Po pěti letech jste v grandslamovém finále, ale na začátku jste s Collinsovou prohrávala. Co se stalo?
Od rána jsem se cítila docela dobře, ale první set to tak nevypadalo. Byla jsem hodně nervózní a nebyla jsem tak uvolněná jako zápasy předtím. Musela jsem to vybojovat a zůstat silná v hlavě. Brejkla mě a já jí musela vzít hned servis zpátky. Tiebreak jsem potom už na mé poměry zvládla hodně dobře, za což jsem ráda. Hrála jsem každý míček poctivě a to rozhodlo i druhý set.

Zápas začal při čtyřicetistupňovém vedru, pak byla zatažena střecha. Pomohlo vám to?
Když jsem v zápase, snažím se přemýšlet pozitivně. Říkala jsem si: Dobrý, bude hala. Nebude takové vedro. Soupeřce to ale podle mě taky tolik nevadilo, má podobně rychlou hru jako já.

Věřila jste si, že byste zápas zvládla i v tom velkém vedru?
Vím, že jsem zlepšila kondici a že už můžu hrát hodně dobře i ve vedrech. Jako se Sabalenkovou v Sydney nebo i potom finále s Bartyovou, kdy jsem byla hodně unavená, ale zvládla jsem to, i když v křečích. Ptala jsem se na to před zápasem, ale neřekli mi, jestli střechu zavřou, nebo ne. Ale myslím, že bych to zvládla i v tom vedru.

Jaký je to teď pocit vrátit se zpátky do grandslamového finále?
Po dlouhé době, že? (úsměv) Musela jsem hodně pracovat, abych se tam zase dostala. Pocit je neskutečně sladký, jsem opravdu šťastná. Přitom moc lidí už mi nevěřilo, že se po operaci ruky vůbec ještě někdy vrátím na kurt. Bylo jich pár, pomohli mi, když jsem nejvíc potřebovala, a já jsem za ně vděčná. Snad jsem je potěšila.

Dostala jste už nějaké gratulace?
Přišlo mi strašně moc zpráv, což se divím. Začaly jsme hrát, když byly v Česku čtyři hodiny ráno. Překvapilo mě, že lidi vstávají, ale asi to tam teď tenisem docela žije. Táta mi napsal stejnou gratulaci jako po každém vítězství, to on nikdy nemění. Ale myslím si, že plakal. (úsměv)

Teď vás čeká sobotní finále. V nich máte skvělou bilanci, vyhrála jste jich osm za sebou. Dodává vám to sebevědomí?
Je lepší vědět, že mi finále jdou. Každé je jiné, protože se koná jinde, narazíte na jinou soupeřku za odlišných podmínek. Na grandslamech jsem ve finále zatím stoprocentní, ale ani to mi nic nezaručuje. Každopádně mám ráda velké stadiony, velké zápasy, takže se velice těším.