Život v zahraničí si nedovede představit. Česko miluji, říká Strýcová a plánuje velkou rodinu

Jen šest aktivních hráček má více odehraných grandslamů než vy. Co na to říkáte?
Je hrozně hezké, že pořád hraju, soutěžím a snažím se udržet konkurenceschopná jak ve dvouhře, tak ve čtyřhře. Je to už moje sedmnáctá sezóna a jsem moc ráda za to, co mám za sebou.

Pořád jste ale dost mladá na to, abyste těch turnajů mohla spoustu přidat. Jakou před sebou vidíte tenisovou budoucnost?
Tak mladá… Bude mi za dva měsíce 33 let, ale budoucnost zatím nechci moc řešit. Samozřejmě mám v hlavě nějaké myšlenky, kdy bych asi mohla skončit, ale je to předčasné. Zatím se cítím dobře a i mé tělo funguje a v ničem mě neomezuje. Chtěla bych hrát do té doby, dokud já uznám za vhodné, že to ještě jde.

Plánujete jednou mít rodinu?
Určitě. Chci mít rodinu a těším se na to, až se to povede, až budu těhotná a budu zase žít úplně jiný život. Tenhle tenisový život je totiž tak trochu nereálný. Je prostě úplně jiný, než jaký bychom normálně žili doma. Mám z toho samozřejmě i trochu strach. Najednou nebudu cestovat za prací a budu si v uvozovkách dělat, co chci. Rodinu chci mít určitě. Ještě nevím kdy, ale určitě bych ji ráda měla.

Dovedete si představit, že byste jednou s dětmi jezdila po turnajích?
Momentálně si to představit nedovedu. Ale třeba mi ten tenis bude chybět natolik, že si budu chtít zahrát nějaké turnaje i s tím dítětem s sebou.

Máte představu, že budete mít jednou více dětí?
Ano, určitě bych chtěla. Samozřejmě, až budu mít to první, tak vám řeknu "už nikdy víc" (směje se), ale opravdu bych chtěla mít velkou rodinu.

V Austrálii jste dvakrát vyhrála juniorskou dvouhru a od té doby sem jezdíte na grandslam každý rok. Jak se melbournský areál proměnil od té doby, kdy jste sem začala jezdit?
Od roku 2002 se tu změnilo strašně moc věcí, ale musím říct, že i od loňska tu těch změn proběhlo tolik, že Australian Open je v podstatě nový turnaj. Areál se hrozně změnil a neuvěřitelně se změnilo i zázemí, kde my hráči trávíme svůj čas, kde jíme a kde máme šatny. Máme tu regenerační místnost hned vedle šatny, máme tu masérnu, hned vedle pak strečovou místnost. Všechno je zařízené tak, že nemusíme ujít více než dvacet metrů. Na Australian Open ale změny probíhají každý rok a vždy se tu pořadatelé snaží něco vylepšit. Pro mě osobně je tenhle grandslam nejhezčí ze všech turnajů velké čtyřky.

Na Australian Open máte spoustu vzpomínek. Ve finále juniorky jste tu porazila Šarapovovou, v roce 2010 jste tu navíc sehrála s Ruskou Kulikovovou zápas, který byl tehdy nejdelším ženským zápasem historie na všech grandslamech. Trval 4 hodiny a 19 minut. Máte na něj silnou vzpomínku?
Rozhodně ano. Hrála jsem ho myslím na kurtu číslo sedmnáct. Byl to trochu pozdější zápas, panovalo tehdy velké dusno a kvůli přeháňkám bylo utkání mnohokrát přerušené. Zápas byl hodně náročný na psychiku, dohrávali jsme ho až druhý den a po mém vítězství byla soupeřka úplně vyřízená a nepodala mi ruku.

Dotace pro poraženou hráčku v prvním kole je na Australian Open 75 000 dolarů. To je více než na některých turnajích WTA dostane vítězka turnaje. Nesvazují vám odměny tady v Melbourne trochu ruce?
Pokrok v tom, jak rostou dotace na grandslamech, je obrovský. Za to musíme být hrozně moc rádi. Vím, že pro některé hráčky je to hodně svazující, ale pro mě tedy rozhodně ne. Nevím, jestli v tom mám nějakou výhodu, ale já jsem o tomhle nikdy nepřemýšlela. Mám v hlavě tolik jiných démonů, které mi hlavu nějak ovládají, že o těch penězích absolutně nepřemýšlím. Častokrát ani nevím, o kolik peněz se hraje. Nechci, aby to vyznělo blbě, protože jsem naučená si peněz opravdu vážit, ale nechci se o to zajímat. Já chci hlavně vyhrát a když se to povede, peníze s tím přijdou.

Dáváte na turnajích přednost oficiálním hotelům, nebo si hledáte svoje vlastní bydlení v soukromí?
V Melbourne zrovna bydlím v oficiálním hotelu, protože tady ten hotel mám strašně moc ráda a cítím se tam strašně dobře. Já už si vybírám hotely podle toho, kde si to pamatuju, kde jsem zažila nějaké hezké chvíle, kde jsou dobré postele a kde je dobrá snídaně. Po tolika letech si prostě vybírám místa, kde se cítím dobře. Někdy mám ale chuť, když třeba jedu s rodinou a je nás víc, pronajmout si byt nebo apartmán, ale už se to nestává moc často. To jsem dělala spíš dřív.

Sledujete vždycky před turnajem los? Jste nervózní, když se turnaj losuje?
Kdybych řekla, že před losem nejsem nervózní, tak bych kecala. Nervózní jsem, ale los nevyhlížím. Nejsem taková, která si řekne, že teď v šest bude los a přilepím se k Facebooku a sleduju tam přímý přenos. Jsem z toho nervózní, ale vždycky počkám, až mi to řekne trenér. Navíc nikdy nekoukám na pavouka. Neříkám nikdy "Ty máš v tomhle kole tu a tu hráčku". To je pro mě naprosto šílené.

Jste ve dvouhře poslední 32. nasazená, což je důležité, protože tak nemůžete v prvním kole narazit na zbylých 31 nasazených tenistek. Sledujete na turnajích, jestli se dostanete mezi nasazené, nebo ne?
Sledovala jsem to, protože jsem tady byla na hraně. Poslední turnaj, který se zohledňoval při nasazení hráček na Australian Open, byl Auckland. Obhajovala jsem tam čtvrtfinále a letos jsem tam vypadla ve druhém kole. Další soupeřky, které se mnou o nasazení bojovaly, prohrály, takže to nakonec vyšlo. Zrovna v tomto případě jsem to tedy sledovala, ale kdybych nebyla nasazená, tak bych prostě nebyla. Nic by se nedělo.

Los vám přisoudil pro první kolo Julii Putincevovou. To není na okruhu příliš oblíbená hráčka, navíc jste s ní loni prohrála v osmifinále grandslamu v Roland Garros. Co jste na ten los říkala?
Soupeřku mám těžkou, to je fakt. Je to pro mě obtížná hráčka, ale já jsem pro ni taky těžká hráčka, což je důležité si uvědomit. Bude to boj a já se na takovéhle zápasy těším. Nechám na kurtu všechno a nějak to dopadne.

Před týdnem jste na turnaji v Sydney nastoupila po čtyřech a půl letech do kvalifikace. Naposledy jste hrála kvalifikaci v roce 2014 v Indian Wells. Co jste na to říkala?
Je to trochu divné, když jako 32. hráčka na světě musíte hrát kvalifikaci. Přelétávala jsem tehdy skoro pět hodin z Aucklandu a hned druhý den jsem musela na kurt jít hrát. Z tohoto pohledu to bylo fakt náročné, protože jsem byla po tom letu opravdu unavená. Když jsem se ale na druhou stranu podívala, kdo všechno v Sydney tu kvalifikaci hrál, tak mi to přišlo jako turnaj kategorie WTA International. Vždyť tam hrála i třeba Johanna Kontaová a další skvělé hráčky. Brala jsem to ale v pohodě. Sice se mi to nepodařilo, ale nedá se nic dělat.

V kvalifikaci jste narazila na Zarinu Dijasovou a nakonec jste prohrála…
Prohrála jsem první set 5:7, ale pak jsem hrála výborně a otočila jsem to na 6:1 a 3:1. Pak byl zápas přerušen a druhý den jsem bohužel prohrála. Když si ten zápas ale promítnu, tak to nebylo tak špatné. Zarina je taková zeď, vůbec nekazí a nakonec rozhodly jen detaily.

Tady v Melbourne jsou v areálu jak kurty, na kterých hodně fouká, tak kurty, kde je vítr o poznání menší. Vyhovuje vám víc hrát v bezvětří, nebo vám vítr tolik nevadí? A řešíte, na jakém kurtu budete zápas hrát?
Nasazení na kurt samozřejmě není na mě, to rozhodují pořadatelé. Jsou kurty, kde vítr fouká víc a kde míň a já se přiznám, že docela i preferuju větrné kurty, protože mě docela baví si s tím hrát. Někdy z toho soupeřky nejsou moc nadšené a já, když hraju po větru, mohu víc chodit po servisu na síť a dokážu předvádět variabilnější hru.

Na okruhu už hrajete sedmnáctou sezónu. Jak se vyrovnáváte s tím, že protihráčky jsou pořád vyšší a silnější?
Tenis se posouvá strašně moc dopředu a hrozně se zrychlil. Přibývá hráček, které ani neznám. Jsou často hodně vysoké a mají pořádnou páru. V těch zápasech je hrozně moc síly a hraje se často bum-bum a konec. Tenis už není tak variabilní a vyťukávek je méně a méně. Musím se s tím nějak vyrovnat, nic jiného mi nezbývá.

Nyní se držíte mezi nejlepšími na světě, ale dovedete si představit, že přijde doba, kdy se budete věnovat jenom čtyřhře?
To je dobrá otázka a už jsem o tom i celkem dost přemýšlela. Nevím, jestli bych dokázala cestovat jenom za deblem, protože singl byl pro mě vždycky priorita. Já tedy miluju obě dvě soutěže, ale dvouhra byla u mě vždycky důležitější. Cestování je pro mě hrozně náročné a stojí mě moc sil, takže v tuhle chvíli si nedovedu představit, že až přestanu hrát singla, že budu cestovat jenom kvůli deblu.

Letos budete hrát čtyřhru na Australian Open s Markétou Vondroušovou, se kterou jste zatím na žádném turnaji nehrála. Preferujete hrát debl se svými krajankami?
Měla jsem hrát čtyřhru s Luckou Šafářovou, která si ale zranila zápěstí a den před uzávěrkou párů jsem najednou neměla nikoho. Ptala jsem se různých hráček a kromě jiných také Markéty. Markéta měla původně domluvenou jinou hráčku a já z toho nechtěla dělat drama. Nakonec to dopadlo tak, že i ta původní Markétina spoluhráčka nakonec hraje s někým jiným, tak jsme se domluvily. Nemusíme být špatný pár, i když jsme spolu ještě nikdy nehrály. Markéta je fajn holka a já se na to moc těším. Ráda hraju s Češkami, protože je to takové uvolněnější. Občas tam můžete hodit nějaký vtípek, ale nejdůležitější je, abych si s tou parťačkou sedla. Samozřejmě nejlepší je, když s někým hrajete delší dobu, jste sehrané a už víte, jak vaše spoluhráčka v konkrétní situaci zareaguje.

Největšího úspěchu jste ale v kariéře dosáhla se Su-wej Sie, se kterou jste vyhrály loni turnaj v Indian Wells. To není Češka a dokonce ani Evropanka…
To je skvělá holka, která má takový svůj svět. My jsme se na poslední chvíli loni domluvily, že budeme spolu hrát v Indian Wells a nakonec jsme neuvěřitelně celý turnaj vyhrály. Se Sie se známe už od juniorských let a teď spolu budeme hrát turnaje po Australian Open. Moc se na to těším.

V dřívějších dobách jste kromě dvouhry a ženské čtyřhry hrála na grandslamech občas i smíšenou čtyřhru. Neláká vás si ji ještě někdy zkusit?
Mix je skvělá soutěž a je při něm velká sranda. Na grandslamech už se do něj ale jde pořádně naplno. Je to hodně náročné. Když hrajete dvouhru i čtyřhru, chcete ušetřit nějakou energii a trochu si i odpočinout. Ještě jednou bych si ale chtěla mix zahrát. Nejlépe na Wimbledonu, který miluju.

S kým byste chtěla hrát?
Tak to tedy nevím.

Nemáte nějakého vysněného spoluhráče?
Když říkáte vysněný, tak Roger (rozesměje se na plné kolo). Já se ho zeptám. (úsměv) Třeba se to jednou stane. Kdysi jsem hrála ve Wimbledonu mix s Davidem Riklem a postoupili jsme do čtvrtfinále. Ty jo, to už je dávno. Dneska hraje jeho syn a už je mu dvacet. (smích)

Cestují s vámi vaši nejbližší i sem do Austrálie?
U mě to moc běžné není. Moje rodina příliš necestuje. Máma se mnou občas jezdí po Evropě a moje sestra žije ve Spojených státech, takže když hraju tam, tak za mnou přijede. Moc se mnou ale necestují a já ani příliš nechci. Mám ráda svůj klid, určitou rutinu.

Zmínila jste, že vaše sestra žije v Americe. Dovedete si i vy představit, že byste žila mimo Českou republiku?
Nedovedu. Já miluju Česko, miluju to doma a nedovedu si představit, že bych se měla někam jinam stěhovat.

I když momentálně žijete v Praze, narodila jste se v Plzni. Máte i ke svému rodnému městu blízký vztah?
Plzeň je moje město, vždycky to pro mě bude srdcovka. Žije tam moje rodina, mám tam dědečka s babičkou. Naučila jsem se tam na Slavii tenis, odehrála jsem v Plzni miliardu zápasů a měla jsem tam spoustu dobrých trenérů. Vyrůstala jsem s Andrejkou Hlaváčkovou nebo Evou Birnerovou. Měla jsem v Plzni nejkrásnější dětství, jaké si vůbec dítě může představit. Plzeň pro mě vždycky bude domov.

Dáte si občas i plzeňské pivo?
Pivo piju. Dám si ho třeba ke kachně, ale že bych se jím někdy opila, to tedy nikdy.

Nyní žijete v Praze. Představujete si, až někdy skončíte kariéru, že jednou budete žít ve městě, nebo třeba někde na vesnici?
Když jsem se stěhovala do Prahy, říkala jsem si: "Jé, to je skvělé! Praha!" Já miluju Prahu, ale když jsem v ní pak delší dobu, trochu vám tam chybí klid, který máte v té přírodě, takže ještě nevím. Mám ještě s rodinou chatu za Plzní, tam je také někdy dobré odjet a zrelaxovat. Takže asi jo, dokážu si představit, že budu žít ve městě, ale musím to nějak střídat s přírodou.

Jak si představujete svoji budoucnost? Chcete, aby byla nějak spojená s tenisem?
To jsou složité otázky. Tenis mi dal a dává strašně moc skvělého. Dal mi život, který mám teď a který je hrozně hezký, takže bych asi nějak chtěla u tenisu zůstat. Teprve ale uvidím, jak to všechno bude. Uvidíme, jak se mi podaří zapojit se do toho normálního světa bez tenisu. Nechám tomu volný průběh.