Plechovky na míčky získal i od Sukové výměnou za krmivo. Teď má největší sbírku v Evropě

Klidně se dá při pohledu na vitrínu umístěnou do prostoru v Galerii Harfa k příležitosti výstavy „Deset let tenisové radosti“ z fleku vypálit, že to je neuvěřitelná sbírka.

Jenže velikánská skleněná skříň s ohromnou hodnotou uvnitř neobnáší vše. Vešlo se do ní „jen“ 361 plechovek od tenisových míčků. Dalších 185 kousků zůstalo doma u nadšeného sběratele Jana Skály.

Takový koníček vyžaduje spoustu peněz i prostoru. „Mám na to vyhrazenou celou místnost,“ poznamenává Skála a k tomu s úsměvem na tváři dodává: „Moc takto postižených nás v této republice není.“

Nyní je dokonce tím „nejpostiženějším“ v Evropě – jeho sbírka je zde vůbec nejpočetnější.

S kolosem tenisových dóz by se ale možná nikdy nevyrazil pochlubit do světa, nebýt Vladimíra Šafaříka ze společnosti Česká sportovní. „Vykecala mu to Helena Suková, která ví o tom, že plechovky sbírám,“ říká.

Tím se dostáváme ke stěžejnímu faktu celého sběratelského příběhu. Životní dílo Jana Skály by pravděpodobně nenarostlo do takových rozměrů, nebýt právě bývalé světové čtyřky ve dvouhře. Suková měla sama dříve mít údajně největší sbírku obalů na tenisové míčky u nás. O tom se doslechl Jan Skála, a tak ji kontaktoval. „Přišel mi od ní do jednoho dne e-mail, že je to částečně pravda – plechovky sbírala v juniorském věku. Napsala mi, že to má na chalupě v Krkonoších, kde už dlouho nebyla, ale nicméně se tam po pixlách podívá,“ vypráví Skála.

Nic od toho nečekal, ale po dvou měsících mu čtyřnásobná grandslamová finalistka zavolala. „Máte u mě tři plné tašky plechovek,“ ozvalo se z mobilního telefonu. S prázdnou ale za bývalou tenisovou hvězdou přijet nemohl. „Věděl jsem, že má ráda psy a koně, tak jsem koupil nějaké krmivo. Když jsem přijel na místo, zeptal jsem se, kolik za sbírku bude chtít. Odpověděla mi, že nic,“ vzpomíná Skála, který tehdy aspoň otevřel kufr auta, který byl plný stravy pro zvířata, z čehož byla Helena Suková šťastná. „Tak jsem jí to všechno vynosil ven,“ pokračuje.

Doma pak v pytlích od Sukové nenašel jen plechovky od míčků. „Na dně těch tašek byl například její deníček, fotky s rodinami, u kterých spala při turnajích. Nechybělo ani nějaké švihadlo či plakety z podniků v Belgii. Volal jsem tedy hned zpět, že jsem našel její dětství,“ popisuje Skála, který tím nyní třiapadesátiletou ženu dojal. Za několik týdnů tyto relikvie vezl zpět do Krkonoš.

I tak mu toho zbylo více než dost.

Za totalitního režimu to bylo složité, pomohl eBay
Netradiční vášeň se zrodila už v roce 1970, kdy bylo Janu Skálovi devět let. „V tomto věku jsem začínal s tenisem, což je na dnešní dobu pozdě. Tehdy ještě nebyl tento sport tak populární, protože například Kodešův titul z Wimbledonu přišel až o pár let později. Trénoval jsem na plzeňské Lokomotivě a jednoho večera, když jsem před odchodem domů uklízel kurt, tak v jednom žlabu za dvorcem ležela plechovka,“ a ukazuje v expozici na tubu, která se vyráběla v tehdejší NDR.

Na první součást – o dekády později – monstrózní sbírky navázala „pixla“ čínské výroby, která za komunismu musela doputovat po trase přes maminku známého. O onu plechovku si ale musel zahrát set v tenisu.

A strhla se lavina…

Postupem času do kolekce přibývaly naprosté drahokamy mezi dózami na míčky. Ta „nejzaprášenější“ je z roku 1926, kdy se „futrály“ na míčky začaly vyrábět. Podobné tenisové starožitnosti přibývaly především v poslední době. „Za totáče nebyla vůbec možnost. Když režim padnul, tak jsem později objevil internetový obchod eBay. Například českých míčků značky Optimit jsem měl po desítkách kusů. Amíci mi psali doslova: ,Ty vole, kde si to vzal? To jsem v životě neviděl.‘“ vysvětluje Skála. Započaly tak časy nekonečného směňování.

Obchodování s cennými kusy je protkané nemalou řadou strategií. „Kolikrát vstávám ve tři ráno, kdy aukce v Americe končí, což je trochu adrenalin. Používá se hromada fint, na které, než jsem kápnul, tak jsem přišel o mnoho plechovek,“ vrací se Skála do svých „bažantských“ let ve světě internetových dražeb.

Starší kusy jsou na internetu k mání přibližně za pět tisíc. Vlastní ale také plechovku, která vyšla dokonce na trojnásobek. Peníze ovšem nemusí být vždy všechno. „Otázka je, jestli si více cenit nějaké tuby, kterou už v životě nemáte šanci sehnat, či té, která mě stála nejvíce,“ přemítá Skála.

Mimo těch plechovek, které byly součástí velkého daru Sukové, jsou ve sbírce i další trofeje, které měly zajímavou cestu. „Známá, která zastávala post manažerky, byla jednou poslaná do Austrálie na služební cestu zrovna v době melbournského grandslamu. Tenis jí vůbec nic neříkal, ale díky svým kontaktům měla možnost se na Australian Open podívat. Ona za centrálním dvorcem v manažerském kostýmku vybírala koše s míčky, aby mi je mohla přivézt,“ podotýká Skála.

Potěšilo ho, když si téměř tři týdny zpět před rozlučkou Radka Štěpánka mohl vyslechnout rozhovory lidí, kteří se kolem úctyhodné sbírky pohybovali a vzpomínali na jednotlivé typy míčků. „Říkali například: ‚Jo, tyhlety vůbec neskákaly!‘“

Co se týká unikátnosti jednotlivých exponátů, tak ale nejde jen o to, z jak moc dávné doby pocházejí. Výjimečnými skvosty jsou například i tuby, do kterých se vejdou pouhé dva míčky. Tato rarita pochází z Japonska. „Když to viděl Štěpánek, tak říkal, že jsou Japonci magoři,“ připomněl nadlehčeně na závěr sběratel postřeh dlouholeté opory daviscupového týmu.

Zkrátka když půjdete na víkendové finále Fed Cupu do O2 areny, vyplatí se, abyste si předtím udělali malou odbočku do Galerie Harfa, kde můžete značnou část sbírky Jana Skály vidět na vlastní oči!