Na parkovišti hrál málokdo, smál se Veselý. Důležitá je ale parta, ne zázemí

Po tréninku byl v dobré náladě.

Aby ne. Spolu se svými spoluhráči a celým realizačním týmem si zaházel tenisovým míčkem od sítě k základní lajně. Kdo hodí blíž, vyhrál. Takový tenisový pétanque. Samozřejmě všechno v Budapešti doprovází sázky a Jiří Veselý patřil mezi ty šťastnější, kteří nic neprodělali.

„Úspěšný trénink,“ prohodil s úsměvem tenista pocházející z Příbrami.

Za to období od poloviny července až doposud rozhodně úspěšným nazvat nemůže. Vše zkomplikovalo zranění jeho levého třísla.

Plnohodnotný návrat tenisty se chystá o víkendu.

Jak se zatím cítíte po dvou dnech v Maďarsku?
Kurt je příjemný. Myslím si, že jeden z těch lepších, na kterých jsme Davis Cup hráli. Míčky jsou pomalejší, takže je to poměrně dřina. Samozřejmě je to pro mě náročné z toho pohledu, že za poslední měsíc toho nemám tolik nahráno. Musím říct, že tělo to poměrně cítí. Nicméně ještě mám pořád tři dny, takže je prostor pro to, abych nabral základní kondici pro zápasy. Podle mě jsem relativně zkušený na to, abych věděl, jak pět setů hrát, a v tom podle mě mohu mít oproti soupeřům výhodu.

A co samotný sval, už netahá?
Včera (v pondělí) jsem ho trochu cítil. Dneska už dobrý, takže spokojenost.

V pondělí jste raději vynechal nohejbal s míčkem se spoluhráči…
Po takovém zranění třísel, když v nohejbálku nohu člověk neustále zvedá a tříslo extrémně namáhá, tak si myslím, že by byl nesmysl do toho jít. Zbytečně bych riskoval obnovení zranění. Je stále potřeba tomu věnovat maximální péči, abych předešel veškerým komplikacím.

Riskovat jste nechtěl ani na US Open. Jak moc těžké je pro tenistu vzdát se takového turnaje, posledního grandslamu sezóny?
Já myslím, že celkově je pro mě tato sezóna, nechci říkat velkým zklamáním, ale minimálně zažívám hořké časy, protože jsem se v žebříčku propadl až do deváté desítky. Očekávání a cíle byly před sezónou úplně jiné. Myslím si, že jsem byl relativně dobře připravený, vše se udělalo správě. Bohužel v únoru jsem onemocněl v Jižní Americe, po únorovém Davis Cupu jsem dostal streptokoka a zánět uzlin. A to byl další měsíc mimo hru. Pak do toho to tříslo, takže bohužel musím říct, že tři měsíce ze sezóny jsem promarodil. To je na takovéto úrovni moc. Poznamenalo mě to i herně, není to úplně to, co jsem v minulosti předváděl.

Je potřeba se nad tím do budoucna zamyslet. Musím se dostat na nějaké menší turnaje a grandslam na úvod roku. Věřím, že příští rok na grandslamech a větších turnajích odehraji plnohodnotnou sezónu.

Z moře zklamání ale vyčnívá čtvrté kolo Wimbledonu…
Ten byl spolu s turnajem v Antalyii (turnaj ATP 250, na kterém Veselý vypadl až v semifinále, pozn. red.) obrovská záchrana! Psychicky jsem byl naprosto bez šťávy. Letos jsem na antuce, na které jsem zvyklý uhrát 700 bodů, získal nějakých 150 bodů. A to samozřejmě potom chybí. Ve Wimbledonu jsem si znovu dokázal, že když budu dobře podávat, a zároveň budu disponovat dobrou fyzickou kondicí plus mentální pohodou, tak mohu hrát s těmi nejlepšími. Určitě je na čem stavět. Teď je potřeba být zdravý a makat.

Zranění zařídilo, že poslední turnaje jste hrál na antuce a vyhnul jste se americkým betonům. Nemůže to být částečně výhoda, že si nebudete muset v zápasovém rytmu zvykat na jiný povrch?
Bohužel myslím, že na toto hrát úplně nemůžu, protože jsem měsíc nehrál tenis, což je strašně dlouhá doba na to, abych byl ve slušném rytmu. Záležet bude na tom, v jaké budu kondici. Pokud předvedu solidní výkon, tak si myslím, že určitě budu mít velmi slušnou šanci uspět. Uvidíme, jak to bude vypadat, Davis Cup je velmi zrádný, ale určitě uděláme vše pro to, abychom uspěli. Šance je velká.

Už jste popisoval dojmy z místního kurtu, ale co říkáte celkově na zázemí a jeho polohu?
Myslím si, že na parkovišti jsme málokdo hráli (smích). Je to určitě mimořádné, na druhou stranu, když se podíváte na kurt a tribuny, tak si jako na parkovišti před obchoďákem nepřipadáte. Co se týká dvorce, tak ten je v pohodě. Šatny a prostředí, kde trávíme volný čas, nejsou úplně ideální. Není to to, na co jsme zvyklí. Nicméně si myslím, že to nikomu nevadí. Tady jsme v partě, a to je mnohem víc než zázemí. Společný čas si užíváme a připravujeme se na utkání, což je důvod proč tu jsme. Zákulisí není primární.

I jednička Maďarů, kterou je podle žebříčku Attila Balázs, nehrál dlouho. Dokonce do zápasu nenastoupil ještě déle než vy. Vaše případné vzájemné střetnutí může být takovým soubojem neznámých forem, souhlasíte?
Přiznám se, že jsem vůbec nesledoval naše soupeře. Ale všichni jsme samozřejmě počítali s tím, že bude hrát Márton Fucsovics a je pro nás tak velké překvapení, že v nominaci chybí. Je to určitě plus. A důležité je soustředit se sám na sebe. Každopádně si myslím, že Balázs není úplně hráč, který by měl kvalitu první stovky, pohybuje se až kolem dvoustého místa. Pokud i náš druhý hráč nastoupí ve formě, tak si myslím, že proti němu bude mít velmi slušné šance uspět.

O víkendu se rozloučíte se starým formátem Davis Cupu, ve kterém už nějakou řádku let jakožto trvalý člen českého týmu figurujete. Vzpomenete si barvitě na své první představení v rámci této soutěže?
V týmu jsem byl už v roce 2011, první zápas jsem odehrál ve Švýcarsku o dva roky později v rámci prvního kola světové skupiny. Nastoupil jsem proti Henrimu Laaksonenovi, jednalo se už vlastně o mrtvý souboj, protože jsme postup měli jistý. Pamatuji si, že jsem prohrál v zápase, který jsem měl velmi dobře rozehraný. První set jsem vyhrál 6:0, druhý jsem vedl 2:0 s brejkem…Myslím si, že mě to trochu poznamenalo do dalších utkání, protože jsem se nedokázal uvolnit. Těch prvních pět šest zápasů bylo hodně nervózních a nějaký ten rok mi trvalo, než jsem dokázal předvést slušné výkony. Neříkám ty nejlepší, protože to jsem podle mě Davis Cupu ještě nikdy nedokázal.

Souboje v Davis Cupu jsou tedy podle vás úplně něco jiného, mentálně náročnějšího?
Určitě. Každý tlak snáší jinak. Někdo si v tom libuje, jiného to stáhne. Nejde asi říct recept, jak to má člověk vnímat. Já osobně jsem vždycky cítil velkou zodpovědnost. Hrát za reprezentaci bylo vždy mým velkým přáním. Zažívám to od juniorských let, až teď po dospěláckou kariéru. Davis Cup s tou tradicí a vším okolo je něco speciálního. Sleduje vás celá republika a všichni to rozebírají. Když člověk prohraje, tak je to velmi bolestivé. Myslím si, že toto vnímaní se nemůže jen tak ignorovat. Vždycky budete mít za sebou národ. Vždy to bude něco jiného…