Tenisové nebe pro odepisovanou Štefkovou. Je to vtipný, ale zasloužený, říká

Už před šestou ranní se nervozitou vzbudila a nemohla dál spát. „Nervozní jinak nebývám, přepadlo mě to až tady na Wimbledonu. Je to výjimečná situace, protože tady už se fakt o něco hraje,“ vyprávěla Štefková s úlevou po obratu nad Švýcarkou Conny Perrinovou (4:6, 6:4 a 6:4).

„Tady a teď! Pojď! Jeden míč!,“ říkala si mladá Češka v kritických chvílích vyrovnaného mače, aby ji nepřepadly nebezpečné myšlenky.

Věděla, jak hrozně blízko je svému prvnímu grandslamu v životě. Tuhle šanci už jednou před dvěma lety nevyužila. A pak přišly protrápené sezony, během kterých toho víc naběhala po doktorech než po kurtech.

„Díky patří hlavně rodině a mojí mamce. I když to vypadalo fakt špatně, tak ona o mně nepochybovala. Stejně jako já věděla, že když budu zdravá, tak můžu porazit dobré soupeřky.“

Co se vám po životním úspěchu honí hlavou?
Spadlo to ze mě. Celý den jsem byla nervozní. V hlavě jsem měla různé myšlenky už od rána, kdy jsem vstávala před šestou. Já jsem se zároveň na zápas těšila, ale všichni ví, že finále kvalifikace už se hraje o něco konkrétního. Já jsem si moc přála, abych to vyhrála, protože už se mi to jednou nepovedlo. (Wimbledon 2016, pozn.)

Byl to nejtěžší zápas ze všech, které jste v kvalifikaci hrála?
Byl nejtěžší fyzicky i mentálně. Protože jsem se musela sama okřiknout, aby mi hlava nelétala někde jinde a nepřemýšlela nad tím, co se stane, když vyhraju, nebo naopak. Snažila jsem se dostat do přítomného okamžiku. Nervozitou mi pak ke konci zgumověly nohy, ale dobrý, zvládla jsem to.

Jak jste se okřikovala?
Byla to hesla jako: Tady a teď! Pojď! Jeden míč!

Co si pamatujete z mečbolu?
Vůbec jsem nevěděla, jestli už je konec. Dala jsem do toho úderu úplně všechno a byla jsem vyřízená. Pamatuju si jen, jak křičím… a modlila jsem se, aby byl opravdu konec. (smích)

Před měsícem jste se ještě trápila se svým návratem po dlouhém zranění. A teď si najednou zahrajete Wimbledon, co to pro vás znamená?
No, hustý. (smích) Už jsem si to ale po loňském roce zasloužila. Hodně jsem se protrápila, ani letos to nebylo moc růžové. Každou chvíli mě brzdilo zranění stehna, vždycky jsem musela ubrat. Myslím, že to je pro mě hodně zasloužené.

Do hlavní soutěže Wimbledonu postupujete jako 715. hráčka světa...
To mi přijde dost vtipný, protože tady v kvalifikaci asi nebyl nikdo hůř postavený. (smích) Ale vím, že když budu zdravá, tak se můžu dostat úplně jinam, takže momentální postavení moc nevnímám.

Komu za životní úspěch vděčíte?
Hlavně mojí rodině, od které dostávám až neuvěřitelnou podporu. Celý loňský rok ve mě věřili. Hlavně moje máma je v tomto ohledu neuvěřitelně pozitivní. I když to vypadalo fakt špatně, tak ona o mně nepochybovala. Stejně jako já věděla, že když budu zdravá, tak můžu porazit dobré soupeřky. Dál to je samozřejmě i trenér, který to se mnou neměl lehké. Začali jsme spolu pracovat tři týdny před tím, než jsem chytla infekci a přišla dlouhá pauza.

Už jste stihla přečíst všechny gratulace?
Tak půlku, je jich hodně. Se všemi jsem si volala, akorát přítel mi to nebere. Nevím, co má tak důležitého na práci. (smích)

Teď vás čeká poprvé v životě hlavní soutěž grandslamu. Máte nějaké přání na soupeřku?
Půjdu to zkusit vyhrát, ať tam bude kdokoliv. Pokud by to byl v prvním kole někdo hratelnější, tak tím lépe pro mě. Ale hrajeme tenis pro to, abychom se mohly měřit s těmi nejlepšími. Budu se proto těšit na jakýkoliv zápas.