Štěpánek poprvé o Djokovičovi: Zatím není k čemu gratulovat

Na chodbě australské tenisové svatyně Arény Roda Lavera v Melbourne ho každou chvíli někdo zastaví a pozdraví. „Smějou se, protože už mě nemusí vidět na druhé straně kurtu,“ povídá se smíchem Štěpánek.

Společně s Andrem Agassim nemají jako trenéři Novaka Djokoviče důvod ke chmurám. Rozhovor probíhá po zápase druhého kola Australian Open, ve kterém srbský fenomén ve čtyřech setech zdolal Gaela Monfilse. Vypadá to, že Djokovičův problémový loket drží a velký comeback srbského šampiona na kurty bude úspěšný.

Štěpánek má teď spolu s Agassim dlouholetému kamarádovi Djokovičovi pomoct, aby rozšířil sbírku dvanácti grandslamových titulů.

Jak se vám jako trenérovi Novaka Djokoviče změnil život?
Změnil se mi docela rychle – pár hodin po ukončení kariéry. Jsem takzvaně hozen do vody a musím plavat. Snažím se nejlíp, jak umím.

Co je na tom nejtěžší?
Každý detail je důležitý. Musím přesně vědět, kdy co Novakovi říct. Nejdůležitější je poznávat ho z druhé strany, všechny jeho rutiny, všechno má u něj na turnaji svůj daný čas. Budu se učit hodně dlouho, ale naštěstí mi hodně pomáhá Andre Agassi.

Musíte se učit být trenérem?
Jelikož si myslím, že jsem odkoučoval pár zápasů v Davis Cupu Berdi (Tomáš Berdych, pozn.) a Rosiho (Lukáš Rosol) z druhé lajny, úplně novinka to pro mě není. (smích) Ale ne, je to úplně nová role se vším všudy.

Prodloužil se vám den?
Určitě, co se týká přemýšlení, tak na 24, někdy možná až 25 hodin. Přestanete přemýšlet sami nad sebou a neustále se zabýváte jenom hráčem. Vnímáte každý jeho pohyb, mrknutí, reakci, každou emoci. Podle toho je třeba s ním zacházet. Je to o jedné nebo dvou větách, které pak směrem k Novakovi jdou. Ale než ty dvě věty vzniknou, dá to fakt hodně práce.

Jak si práci s Andrem Agassim dělíte?
Všichni jsme spolu strávili pět dní v Monte Carlu, když jsem k Novakovi nastoupil. Pak jsem byl s Novakem sám celou dobu až do Australian Open, kdy se před turnajem Andre zase připojil. Na mně je ta každodenní práce, Andre k tomu má své postřehy a zkušenosti z grandslamových turnajů. Pro mě je to obrovská škola. Nejen že Andre byl fenomenální hráč, má neuvěřitelné oko, vidí problém a snaží se věci zjednodušovat.

Jste vy ten, kdo se stará o legraci při tréninku?
Já jsem vždycky byl ten, kdo říkal, že práce je na prvním místě. Když nastane vhodná doba, tak se i zahláškuje, ale nic není plánovaného.

Novak Djokovič se vrací s jasným cílem – vyhrávat grandslamy. Cítíte tlak na svou práci?
Já jsem na tlak zvyklý celou kariéru, i když tohle je trošku jiné. Ale kdybych si to připouštěl, nebudu myslet čistě. Snažím se vždycky zachovat chladnou hlavu a dobře si rozmyslet, co chci říct. Zápas hodně prožívám, fandím, to se asi nezmění.

Jak chcete Novaka vrátit na vrchol?
K úspěchům vede vždycky jenom jedna cesta, a to je tvrdá práce. A co jsem zatím viděl za své působení, tak Novak pracuje tvrdě každý den. Nic jiného ho zpátky nedostane.

Je to perfekcionista?
Je. V každém detailu, který vás napadne.

Jak je na tom teď jeho loket, kvůli kterému přerušil loňskou sezonu?
Myslím, že Novakovou největší a obrovskou devízou vždycky bylo to, že dokázal po neuvěřitelných bitvách a náročných zápasech rychle zregenerovat. Tady to nebude jiné.

Vnímáte fakt, že tuhle silnou generaci tenistů pomalu dohání mladí hráči a derou se nahoru?
Myslím, že i když mladí přicházejí, na grandslamech se to zatím ještě neprojevuje. Stále vyhrávají tihle velcí hráči. Jednoho dne změna přijde, ale podle mě jsou tihle kluci oproti těm mladým tak strašně zkušení profíci, že to ještě bude chvíli trvat, než je začnou doopravdy pravidelně týden co týden porážet.

Jaké jsou legendy jako Andre Agassi nebo Novak Djokovič za oponou?
Novaka znám spoustu let, s Andrem jsem se sblížil na začátku v Monte Carlu. Oba jsou to normální skvělí lidi. Oni jsou výjimeční v tom, co dělají. Andre je teď výjimečný i v roli poradce. Vycházíme spolu po všech stránkách. Nejdůležitější je, že to takhle cítíme a táhneme spolu za jeden provaz.

Už vás v nové roli trenéra uvítali bývalí protihráči, se kterými jste ještě loni zápolil?
Když jsme přijeli sem, tak mi všichni gratulovali. Ale já říkám: Zatím není k čemu. Prvně musí být výsledky. Viděl jsem na spoustě obličejů, že se nějak moc usmívají a přejí mi to. Ptám se: Proč najednou? „Protože jsme si oddechli, že už tě nemusíme vidět na druhé straně kurtu,“ říkají. (smích)

Jaký by byl vhodný výsledek tedy alespoň tady na Australian Open, aby vám lidi mohli gratulovat?
Den za dnem. Zeptejte se mě, až nastane pravá chvíle.

Ještě před rokem jste tady na Australian Open hrál, kvalifikací jste prošel jako lev a předvedl zde jeden z nejlepších úderů života. Přijde vám to jako hodně dávno?
Vím, že jsem tady hrál poslední oficiální zápas kariéry, takže tohle místo je pro mě trochu speciální. Přišel jsem do šatny, kde mám pořád svoji skříňku, chodím do té samé sprchy. Musel jsem se tomu smát – najednou jsem tady začal dělat stejnou rutinu, na kterou jsem byl zvyklý jako hráč. Odcvičil jsem si to svoje, šel jsem běhat, protáhl se, potom sedím na snídani a říkám si: „Ty vole, klid. Dobrý! To už není tvoje.“ Sem tam se takhle nachytám, ale už to nemá nic společného s Novakem.