Obrovský úspěch – Česko má trenéra roku! Stočes odmítl Wawrinku i Wozniackou

Původně se ten příběh měl odvíjet jinak. Jan Stočes byl v devadesátých letech více než nadějným talentem a na juniorském žebříčku byl v absolutní špičce. Jako teenager hrával zápasy proti budoucím světovým jedničkám, všechno ale zhatily vyhřezlé ploténky.

Ani ne osmnáctiletý kluk bolestivě ukončil kariéru. „Hnacím motorem pro mě bylo udržet se mezi vrstevníky alespoň jako trenér,“ říká Stočes dnes, kdy si jako trenér všechno postupně vynahrazuje. Mezi elitu koučů se dostal svou vlastní specifickou cestou a teď slaví úspěchy.

Pod jeho vedením se Lukasz Kubot a Marcel Melo stali deblovými světovými jedničkami a nejúspěšnějším párem roku. Jan Stočes a Daniel Melo (trenér Marcela) tak od ATP převzali prestižní ocenění „coach of the year“.

Liberecký patriot Stočes, mimo jiné pořadatel challengeru Svijany Open, se v rozhovoru pro Tenisový svět rozpovídal o své cestě mezi elitu. Naznačil, kam se může z relativně mladého trenérského věku (41 let) ještě posouvat.

Co cítí trenér poté, kdy dostane od ATP tak prestižní ocenění?
Krásné zadostiučinění. Je to cena ATP pro trenéry nejúspěšnějšího deblového páru světa. V posledních letech tuhle cenu vyhrával hlavně David MacPherson – trenér bratrů Bryanových. Letos se to povedlo mně a Danielu Melovi, protože trénujeme kluky spolu.

Zajímavé je, že váš svěřenec Lukasz Kubot byl dříve hlavně singlista, ale vy jste ho přemluvil k deblu. Je vám teď vděčný, když je světovou jedničkou?
Letos mi poděkoval a řekl, že to bylo nejlepší rozhodnutí, které si ode mě vzal. Jeho zdravotní trable se před několika lety táhly a já jsem cítil, že tělo už na singl nemá. Ale prestiž dvouhry a čtyřhry je nesrovnatelná, takže se nechtěl vzdát. Přemlouval jsem ho tři čtvrtě roku. Samozřejmě tehdy nevěřil, že by mohl být v deblu světovou jedničkou...

..a také členem nejúspěšnějšího páreu roku, díky čemuž jste vy byl korunován deblovým trenérem sezony 2017. Do poslední chvíle ale nebylo jasné, jestli ocenění získáte. Jak to pro vás na Turnaji mistrů bylo dramatické?
Situace byla taková – jejich soupeři Kontinen a Peers museli bez jediné porážky vyhrát celý Turnaj mistrů, aby kluky na konci roku předstihli. Potom, co prohráli první zápas, náš pár vyhrál a stal se oficiálně první dvojicí světa za celý rok. Hráli vlastně i trochu za nás. Otevřeli jsme šampaňské, ocenění jsme pak oficiálně dostali až po finále.

Asi jste obdržel dost gratulací, vážíte si nějaké speciálně?
Dostal jsem spoustu zpráv z celého světa. Když se vám ale ozve Petr Korda nebo Ivo Kaderka, tak jsou to velice příjemné chvíle.

Petra Kordu jste prý i chvíli trénoval, je to tak?
Známe se dlouhá léta. Nějakou chvíli jsem byl opravdu jeho trenér a jsme pořád v kontaktu. Hodně spolu diskutujeme o tenisu.

Co vám tahle spolupráce dala?
Byl jsem jeho poslední trenér po dopingové aféře a bylo to tak, že jsem se učil víc já od něj než on ode mě. (smích) S trénováním jsem tehdy začínal a byl jsem spíš jeho sparing partner. Na začátek mojí trenérské kariéry absolutně špičková škola.

Kdo vás kromě Petra Kordy ještě ovlivnil?
Spíš než kdo bych řekl co – moje zranění. Byl jsem nadějným světový juniorem. Na žebříčku jsem byl sedmý na světě v singlu a druhý na světě v deblu. Kvůli vyhřezlým ploténkám a natržené achillovce jsem ukončil kariéru. Největším hnacím motorem pro mě tak bylo udržet se mezi vrstevníky alespoň jako trenér.

Nebyla tehdy naděje, že byste kariéru zachránil?
Dneska už by se to cvičením možná vyřešilo. Tehdy mi navrhovali operaci a tu já nechtěl podstoupit, protože se to vůbec neumělo tak dobře jako dnes.

Hned jste věděl, že budete chtít koučovat druhé hráče?
Okamžitě. Jsem z tenisové rodiny, tatínek vyhrál s Kodešem Galeův pohár (kdysi prestižní turnaj do 21 let, obdoba juniorského Davis Cupu, pozn.). Nic jiného než tenis jsem si v životě neuměl představit.

Hrával jste jako junior třeba proti Haasovi a dalším. Na jaké zápasy vzpomínáte?
Třeba na ty s Gustavem Kuertenem, se kterým jsem dodnes velký kamarád. Bohužel jsem ho nikdy neporazil. U Tima Henmana se mi to několikrát podařilo, stejně jako u Marcela Riose. Ten na mě jednou za stavu 6:6 při střídání plivl a strčil do mě. Rozčílil jsem se a udělal dvojchybu. (smích) Krásné vzpomínky.

UČÍM SE I OD FERGUSONA

Prozraďte, jaký recept jste zvolil k tomu, abyste se téměř z ničeho probojoval mezi nejlepší trenéry světa?
Vybral jsem si trochu jinou cestu. Základ pro mě byl finanční nezávislost. Dostal jsem angažmá v Dauhá, tam jsem působil jako juniorský šéftrenér svazu. Podařilo se mi vydělat slušné peníze a stal jsem se nezávislý. Pak jsem začínal trénovat od nuly. Měl jsem svěřence v Německu a první velká šance přišla před dvanácti lety, kdy jsem začal trénovat Jan-sun Lua z Tchaj-wanu a Danaie Udomčoka. S oběma jsem poprvé pronikl do světové stovky.

Mluvíte o finanční nezávislosti. Je to i základ k tomu, aby se trenér nemusel na plnou pusu bát říct svůj názor?
Určitě je to jeden z hlavních předpokladů úspěchu. Mladí trenéři by se opravu měli stát finančně nezávislí i za cenu toho, že budou pár let pracovat komerčně. Potom je totiž těžké říct tenistovi pravdu do očí, když s vámi může ukončit spolupráci a vy jste u něj zaměstnaný. Tohle jsem pochopil dost mladý na to, abych pak mohl pravdu do očí říkat pořád a nebýt jenom nosičem vody.

Jaký jste vlastně trenér?
Nešiju jednou jehlou na každého hráče. Jdu na pocit a individualitu. Snažím se učit nejenom svěřence, ale i sebe. Jinak nemůžete být dobrým trenérem.

Jak se učíte?
Stačí rozhlížet se kolem sebe. Sledujete, jak trénují ostatní, a v principu vás pak ovlivní třeba jedna maličkost, která vás hodně posune dál. Protože konkurence nikdy nespí. Taky dost čtu, a to nejenom o tenisovém prostředí. Podle mě trenéři čtení dost podceňují. Třeba od Alexe Fergusona (bývalý manažer fotbalového Manchesteru United, pozn.) vyšla úžasná knížka, která mě hodně ovlivnila.

Co jste si od Alexe Fergusona vzal?
Napsal hrozně zajímavou věc. Při výběru týmu nehleděl na supertalent, ale na spojení talentu s pracovitostí. A taky řekl něco, na co spousta lidí zapomíná: Když se rozhodnete k určité vizi, tak kromě tvrdé práce už zbývá jen trpělivost. Teď se mi to odrazilo u Lukasze Kubota. Jeho bývalý parťák nevěřil myšlence, že může být s Lukaszem světovou jedničkou. Před rokem řekl, že na ně vytvářím moc velký tlak. Myslím, že teď musí litovat.

Pohybujete se na grandslamech i mezi nejlepšími singlisty světa, troufl byste si někoho z nich trénovat?
Jsem už v tenise takovou dobu, že bych si troufl na kohokoliv. Trénoval jsem Rainera Schüttlera, který pod mým vedením uhrál semifinále Wimbledonu. Určitě bych to zvládl. Lukasz mě potřebuje hlavně během přípravy a velkých akcí. Dalo by se to uspořádat s nějakým singlistou, ale pokud by to byl opravdu top hráč, tak tomu bych musel podřídit všechno.

Kdyby taková nabídka přišla, mohl byste ji vzít?
Lukasz by s tím určitě neměl problém. Už dříve jedna taková nabídka přišla, ale to už jsem si podal ruku s Lukaszem, takže kvůli tomu jsem ji odmítl. Určitě ale nelituju.

O koho šlo?
Mluvil se mnou Stan Wawrinka a ptal se mě na možnou spolupráci v další sezoně. Rovnou jsem mu řekl, že pokračuju s Lukaszem a dál jsme se konkrétně nebavili.

A co nabídky od nějaké singlistky?
I takové nabídky jsem měl, dokonce jich bylo od top hráček docela dost. Několikrát jsem měl nabídku od Kerberové, Petkovicové a před čtyřmi lety od Wozniacké. Tu jedinou jsem opravdu vážně zvažoval. Bráním se tomu, protože v ženském tenise hraje při úspěchu roli dost dalších věcí. Někdy to asi zkusím, ale musí dozrát čas.

Co vám vadí u ženského tenisu?
Největší chyba je, že se srovnává s mužským tenisem. Je to jiné po všech směrech. Ženy mají své dny, které jejich tenis prostě ovlivňují. Už pár letu žiju s Péťou Cetkovskou a od ní jsem se hodně naučil. Vidím, jak se cítí. Proto vím, že je to celkem odlišný sport.

Nepřesvědčujete ji mimochodem taky do trenérské kariéry?
Ta určitě trénovat nebude, možná jenom s dětmi. Ale oficiálně ještě neukončila kariéru. Nadále bojuje se svým tělem a rozhodla se, že během příštího půl roku jí zdraví buď dovolí comeback, nebo prostě nadobro skončí.

TURNAJ ATP V LIBERCI? MIMO NAŠE MOŽNOSTI

Říkal jste dříve, že byste chtěl na světovém žebříčku vést i nějakého Čecha, nejlépe Liberečáka, odkud pocházíte a působíte tam taky jako trenér. Jsou v tom nějaké vyhlídky?
Určitě. Snažíme se v Liberci budouvat tenisové kurty a starat se o mládež. Pomalu se nám daří vytvářet základnu dětí a když se bude dařit, tak budeme mít brzy dva mládežnické reprezentanty. Děti jsou nadějné a bylo by fantastické, kdybych jednou vyrazil na velkou túru s jedním z nich.

Co chybí, aby Liberec dohnal velikány typu Prostějov nebo Sparta?
Dohnal není to správné slovo. Když chcete v tenise něco vybudovat, tak potřebujete deset až dvacet let. My v Liberci pracujeme šest let, snažíme se vytvořit mladý trenérský tým. Prostějov nebo Sparta mají 25 let náskok. Soustředíme se na sebe a nemáme ambice jim konkurovat.

Tak lépe: pomalu je dohánět...?
Přesně tak, hezky pomaličku. Chceme získat první medaile v mládežnických kategoriích, tohle nejde přeskočit. Těší nás také, že se Roman Jebavý stal daviscupovým reprezentantem. Na mé doporučení se začal věnovat čtyřhře a já věřím, že se dostane ještě dál.

Do všeho zvládáte každý rok v Liberci pořádat tenisový  challenger Svijany Open, jak je to těžké zkombinovat?
První dva roky byly těžké, ale teď už máme funkční tým. Já jsem sportovní manažer a už jsme se naučili turnaj organizovat tak, že během roku jsem jenom na telefonu nebo mailu a pak tři týdny před akci v Liberci.

Na našem území pořád chybí velký mužský turnaj ATP. Máte ambici se tam jednou posunout?
Je to sen, z ekonomického hlediska ale hodně složitý. Otázky na pořádání velkého mužského turnaje dostal už několikrát pan doktor Černošek a ten hraje v úplně jiných vodách. Odpovím ale stejně – sehnat sponzory na takovou akci je bez podpory státu téměř nemožné. Bavili jsme se se svijanským pivovarem, jestli neuspořádáme něco většího. Došli jsme k tomu, že by to nemělo velký význam. Je potřeba získat od někoho termín, jednu nabídku jsme dostali, ale to je absolutně mimo naše možnosti.

V jakých částkách se to přibližně pohybuje?
Například turnaj ATP kategorie 250 vás jenom za pořádání vyjde asi na 30 milionů korun. A to vůbec nepočítám pronájem licence. Jenom těch 30 milionů je desetinásobek našeho současného rozpočtu, takže to vůbec nepřichází v úvahu. Svijany Open je teď pěknou regionální akcí a tak to zatím zůstane.