Tenis mě naplňuje, končit ještě nehodlám, říká Jan Mertl

„Myšlenky na konec kariéry sice už nějaké proběhly, přeci jen už nejsem nejmladší, bilancovat ale ještě nechci. Pokud zdraví dovolí, chtěl bych hrát co nejdéle, to půjde,“ uvedl rodák z Ústí nad Labem s tím, že zrovna jeho fyzický stav v letošním roce nebyl úplně nejlepší a pokračoval. „Chtěl bych hrát tak dlouho, dokud to bude mít cenu. Pokud budu za rok někde kolem pětistovky, tak to smysl nemá, a to ani po finanční stránce. Pak už bych se spíše soustředil na ligové soutěže a třeba na trénování na půl úvazku,“ dodal Mertl s tím, že by po skončení kariéry u tenisu rád zůstal i nadále, záležet však bude dle jeho slov i na okolnostech a zájmu potenciálních svěřenců.

Vítěz dvaadvaceti turnajů futures ve dvouhře má pro zbývající roky své dlouhé kariéry jasné cíle. „Rád bych se vrátil někam kolem 230., 240. místa, ideálně na hranici druhé stovky. Tedy tak, abych mohl hrát kvalifikace grandslamů. Člověk hraje tenis proto, aby se podíval na ty nejlepší turnaje,“ má před sebou jasnou motivaci hráč, který to před devíti lety dotáhl až na 163. místo žebříčku ATP.

Bilancování se ale Jan Mertl přeci jen nevyhnul. Když měl vybrat největší výhru své patnáctileté profesionální kariéry, asi nemohl zvolit jinak než start v národním týmu v loňském roce. „Sice to bylo vítězství, kdy de facto nešlo o nic, ale já jsem byl rád už za nominaci. Myslím, že každý tenista by si v Davis Cupu rád zahrál nebo se do toho týmu alespoň podíval. To, že jsem dostal si šanci si i zahrát, byla už jen taková třešnička na dortu,“ ukázal tenista trénující na pražské Štvanici na utkání loňského ostravského střetnutí proti Samu Grothovi, kterého porazil ve dvou setech 6:3, 6:2.

„Hrálo se za rozhodnutého stavu, tak jsem si ten zápas snažil užít, i když jsem byl nervózní. Je to Davis Cup, je to úplně něco jiného, když hrajete za svou vlast a ne pouze za sebe,“ uvedl Mertl s tím, že se o jeho startu rozhodlo krátce před začátkem duelu. „Já jsem se to dozvěděl půl hodiny před zápasem. Do poslední chvíle se to nevědělo, což bylo možná lepší, než kdybych to věděl dopředu. Snažil jsem se si to užít a vyšlo to.“

Mezi největší úspěchy řadí Mertl také tři finále na turnajích kategorie challenger a několikerou účast ve finále kvalifikace grandslamu, kdy mu ale k postupu do hlavní fáze některého z turnaje velké čtyřky chyběl malý kousek. „V zápase proti Kevinu Andersonovi v Austrálii jsem vedl 6:3 a 5:3, ale bohužel jsem to nedotáhl. Byl jsem potom první lucky loser, ale nedostalo se na mě. Z toho jsem byl tehdy hodně špatný,“ připomněl Mertl osm let starou porážku s aktuální světovou dvacítkou, kterou označil asi jako nejtěžší porážku, jenž zažil.

„Ten zápas jsem měl v hlavě ještě dlouho. Byla to asi největší šance na účast v hlavní soutěži grandslamu, kterou jsem měl. Hrálo se mi přitom dobře, v prvním kole kvalifikace jsem porazil Gillese Mullera. Anderson se tehdy teprve dostával nahoru, nebyl ještě tak dobrý. Co chybělo? Bylo to v hlavě. Člověk si uvědomí tu situaci, jak je blízko a nevyšlo to.“

Mertl, který začal hrát tenis po vzoru své sestry a býval čtrnáctým juniorem na světě, většinu své kariéry strávil putováním po challengerech. Ačkoliv byl několikrát velmi blízko turnajovému triumfu, na vítězný pohár ve dvouhře doposud nikdy nedosáhl. „Třikrát jsem hrál ve finále, z toho dvakrát jsem prohrál v tiebreaku třetího setu. Kdyby se mi alespoň jednou podařilo vyhrát, pak by největší úspěch byl asi tohle,“ narážel Mertl na těsné porážky s Lotyšem Gulbisem či se svým dlouholetým kamarádem Janem Hernychem, kterého dobře zná ze společného trénování na pražské Štvanici.

Jestli něčeho trochu lituje, tak je to volba turnajů v uplynulých letech jeho kariéry. Namísto zkoušení štěstí v kvalifikacích podniků ATP objížděl Jan Mertl raději challengery. „Asi to byla chyba. Uhrát body na challengerech ale bylo relativně snazší, tak asi proto jsem se tak rozhodoval. Abych se dostal do hlavní soutěže ATP, musel jsem uhrát tři kola, které byla navíc hůře ohodnocená než challengery. V té době byly kvalifikace hraná na tři kola oproti dnešním dvěma. Když člověk hraje třeba jen pět kvalifikací na turnajích ATP namísto deseti, tak ta šance je samozřejmě menší, “ objasnil tenista, který si zatrénoval třeba i s Davidem Ferrerem, proč si nikdy nezahrál v hlavní soutěži některého z turnajů nejvyšší kategorie ATP.

I tak byl ale hráč, jehož dětským vzorem byl Ivan Lendl a později Jevgenij Kafelnikov, účasti v hlavním poli několikrát velmi blízko. „Loni jsem prohrál ve třetím kole kvalifikace na Wimbledon, pak také ta zmiňovaná Austrálie. Třeba v Moskvě jsem měl proti Zverevovi set a brejk ve druhé sadě, ale nevyšlo to. Kdybych v pětadvaceti volil jinak, tak se to třeba mohlo povést.“

Ačkoliv je 280. hráč světového žebříčku velkým milovníkem antuky, na které jako většina tuzemských tenistů vyrůstal, daří se mu více na jiném typu podkladu. „Na antuce hraju velice rád, ale výsledky mám lepší jinde. Kolikrát se mi stalo, že jsem se při zápase na antuce cítil dobře, ale prohrál jsem. Naopak na tvrdém povrchu, kde to z mé strany třeba nebylo úplně ono, jsem i díky svému servisu dokázal vyhrát,“ odkázal Mertl na svůj patrně nejsilnější úder. Neměl proto někdy ústecký rodák ambice vycestovat dál za hranice a absolvovat sérii turnajů právě na tomto typu povrchu? „Musel bych se sbalit a odjet na šňůru do Ameriky nebo Asie. Kdysi jsem o tom uvažoval, ale byl by to velký finanční risk,“ uvedl tenista narozený před čtyřiatřiceti lety hlavní důvod, proč se k tomuto kroku nikdy neodhodlal.

Oproti hráčům elitní stovky to tenisté pohybující se převážně po challengerech či turnajích futures nemají po finanční stránce úplně snadné. Jak ale Jan Mertl uvádí, nehrají pro něj peníze zásadní roli. „Já to tak neberu. Člověk dělá to, co ho baví a myslím, že to tak dělá od začátku. Mám to tak tedy alespoň já a myslím si, že i devadesát devět procent všech hráčů,“ uvedl 191 centimetrů vysoký tenista a pokračoval. „Na challengerech to na žádné velké vyskakování není, ale díky nim se můžete dostat i na podniky kategorie ATP, kde jsou ty peníze samozřejmě již vyšší.“

Že je tenis finančně náročným sportem, to potvrzuje Mertl i svými dalšími slovy. „Oproti kolektivním sportům si člověk hradí veškeré výdaje sám. Když už je turnaj, kde se hraje o větší prize money, tak si zase musíte platit letenky a hotely.“ Na finance si ale tenhle sympaťák nestěžuje. „Nevydělal jsem si tolik, abych si mohl teď hned koupit dům či nové auto. Já jsem rád, že ten sport můžu dělat. Rád bych hrál ty velké turnaje, kde jsou ty peníze jinde. Na druhou stranu je to lepší než sedět někde v kanceláři,“ potvrzuje Mertl to, že pro něj láska k bílému sportu je mnohem více než finanční stránka věci.

Možná i proto Jan Mertl chápe situaci některých současných hráčů, kteří to kvůli finanční náročnosti bílého sportu nemají úplně jednoduché „Když mi bylo kolem dvaceti, musel jsem si půjčit peníze, abych mohl dál hrát. Od začátku jsem ale věděl, že je vrátím, až si je na  turnajích vydělám. Vím, že spoustu mladých tenistů to má stejně, jako jsem to měl já před lety. Tenis je opravdu velmi nákladný sport,“ uzavřel téma peněz Mertl s tím, že pro hráče mimo světovou stovku to není vždy úplně snadné.

Hráč třetí světové stovky si tak během své kariéry, narozdíl od mnoho svých konkurentů, nikdy nepořídil osobního kouče. Že by toho ale nějak litoval, to se říci nedá, protože dle svých slov měl velké štěstí na muže, kteří ovlivnili jeho kariéru.  „Velkou zásluhu na tom, kam jsem se dostal, má můj tatínek a také kluboví trenéři. Ať už to byl pan Říha během mého působení v Litvínově nebo později Jiří Hřebec tady na Štvanici,“ nerad by na někoho zapomněl čtyřiatřicetiletý hráč, jenž v poslední době trénuje především s Tomášem Zíbem.

Život tenisty, to je především neustále cestování po turnajích. Najde si vůbec Jan Mertl čas na své koníčky? „Rád si pustím dobrý film, co naopak nemusím, to jsou procházky po městě, po památkách. Jasně, když je člověk někde poprvé, ať už je to New York nebo Sydney, tak si to rád projde. Jinak mě to ale hrozně unavuje. Nemám rád davy lidí,“ objasňuje Mertl, který však má v plánu si brzy pořídit psa a tak péče o čtyřnohého miláčka zřejmě vyplní i to málo volného času, co během roku má. Bude to však poslední změna v soukromí tohoto hráče? „S přítelkyní jsme spolu už dlouho a tak pomalu přemýšlíme o miminku,“ uvedl ústecký rodák, že se jeho rodina brzy možná  rozroste o jednoho člena. „K tenisu ho ale asi nepovedu. Sám moc dobře vím, jaké oběti museli učinit mí rodiče kvůli mojí kariéře. Samozřejmě, pokud bude chtít, bránit mu v tom nebudu. Především bych ho rád k něčemu vedl, aby se nechytl nějaké špatné party,“ má už nyní jasno o výchově tenista žijící poslední roky v Praze.