Tenisté jsou jedna velká rodina, říká Lukáš Dlouhý v obsáhlém rozhovoru

Jak jste se dostal k tenisu?

Bylo to asi díky sestře a rodičům. Sestra je o tři roky starší a hrála tenis přede mnou. Já jsem se poflakoval mezi tenisovými kurty a hokejem. Začalo mě to bavit a asi jsem nebyl úplně nešikovný.

Jak jste zmínil, do patnácti let jste hrál závodně hokej i tenis. Co rozhodlo, že jste se nakonec přiklonil k bílému sportu?

Bylo to takové na vážkách, protože hokej je pro mě daleko lepší hra, je kolektivní a je v něm více lidí. Více lidí je na prohru, více lidí je i na výhru, oslavy a všechno. Myslím si, že rozhodlo asi to, že jsem se v době, kdy jsem hrál oba sporty, bál, že mě na hokeji někdo zraní a nebudu moct hrát tenis. Na tenise se to stát nemohlo, to asi rozhodlo. A možná i rodinné zázemí, to bylo také více tenisové.

Jak moc důležité bylo pro vaši kariéru stěhování z Písku do Prahy? Přeci jen je to poměrně velký skok…

Ono to nebylo ani tak z Písku do Prahy, střední školu jsem dělal v Českých Budějovicích, byl jsem tam od nějakých patnácti do devatenácti let. Mezitím jsem jezdil do Prahy. Takže to bylo stěhování z Písku do Budějovic a do Prahy. Ale určitě to bylo dobře. Vzhledem k tenisovému růstu a podmínkám to tam bylo nejlepší.

Na kterého trenéra z dob vašich začátků vzpomínáte nejraději, který vám dal nejvíce a kdo vás trénuje v současné době?

Těch trenérů bylo strašně moc, nerad bych na nějakého zapomněl. Na začátku v Písku, je to taková perlička, jsem trénoval se dvěma trenéry – s rodičem od Tomáše Zíba, panem Zíbem, a rodičem od Lenky Cenkové, ta hrála dříve také tenis. To byly takové ty začátky. Pak už jsem měl profesionální trenéry, těch bylo více, a jak říkám, nerad bych na nějakého zapomněl.

Když jsme zmínili trenéry, v současné době si většina hráčů na profesionálním okruhu najímá i kondiční a výživové trenéry. Máte to tak stejně, nebo se v tomhle směru hlídáte sám?

Jak je vidět, já se moc nehlídám. Nikdy jsem to moc nedělal. Ale když jsem hrával singly, kondiční trenéry jsem měl s sebou. Bylo to více lidí, dobrý tým, takže si nemůžu stěžovat, že by to bylo špatně. A v deblu? Když už člověk není v úplně špičce, tak je platit si kondičního trenéra a brát ho s sebou na turnaje podle mého zbytečné.

Před nějakými deseti lety jste byl poměrně úspěšný v singlu. Byl jste 73. hráčem na světě, ale pak jste se začal specializovat více na čtyřhru. Z jakého důvodu to tak bylo? Proč jste nehrál i toho singla?

Nebylo to úplně tak, že bych se nějak specializoval. Každý tenista začíná tím, že chce hrát singla a 73. místo v žebříčku není špatný výsledek. Ale když jsem začal hrát ty debly, tak jsem najednou hrával turnaje až do konce. Byl jsem lepší a lepší v deblovém žebříčku a otevíraly se tam takové ty nůžky, které se nedaly zvládnout – kvalifikace velkých turnajů v singlu a zároveň stíhat finále či semifinále v deblu. Proto mi singlový ranking tak nějak vyšuměl. Ne že by byl úplně špatný, bylo to třeba devadesáté, sté, sto desáté místo. To je pořád dobrý žebříček. Ale šlo tam o to rozhodnout se, zda budu hrát debla na úrovni, na které jsem ho hrál, nebo se budu snažit dostat zpátky v singlu. Vybral jsem si první variantu.

Mezi vaše výraznější deblové partnery patřil Pavel Vízner, který byl zároveň i vaším trenérem. Jak vzpomínáte na tohle období?

To bylo na začátku. V roce 2006 jsme spolu začínali a bylo to tak, že já jsem hrál debly takovým svým způsobem, kdy jsem neměl taktiku a nic jsem nechápal. On mě tak trošičku vedl a byl i můj trenér na singla. Určitě to neměl jednoduché, protože se mnou to nebylo jednoduché nikdy. Byl to takový začátek mé profesionální túry, takže to bylo super a jsem rád za to, že si mě tenkrát vzal.

O pár let později přišla v roce 2009 vaše životní sezóna, v páru s Leanderem Paesem jste získal dvě vítězství na grandslamech. V deblovém žebříčku jste byl pátý na světě. Vzpomínáte na tuto sezónu ještě nějak často, nebo se k ní již nevracíte?

Už je to tak dávno, že se k tomu ani moc vracet nedá, je to hodně let. Ale když si člověk vzpomene nebo když vidí někde nějaký obrázek, tak je to super. Člověk šel tehdy na kurt a věděl, že by měl vyhrát, že má formu a že mu to jde, takže to byla určitě krásná část kariéry.

Ve stejném roce jste se dostal k poměrně zajímavému sparingu, často jste trénoval s Rogerem Federerem, což je bývalá světová jednička. Jak jste se k tomu dostal?

Tenkrát to vyplynulo z toho, že jsme byli dlouho na turnajích a on moc netrénoval s hráči ze singlu, takže jsem na něj tak nějak zbyl. Líbilo se mu to, bylo to v pohodě. Myslím si, že tréninky byly v pořádku. Snad jsem ho před jeho zápasy moc nerozhodil.

S Leanderem Paesem jste spolu hráli až do konce sezóny 2010, kdy jste se rozešli po Turnaji mistrů. Z jakého to bylo důvodu? Často se říkalo, že Leander své parťáky při zápasech sekýroval. Bylo na tom něco pravdy?

Rozchod určitě nebyl kvůli tomu, že někdo někoho sekýroval. V tu chvíli to vyplynulo ze situace, kdy už úplně nefungovala týmová práce a každý měl na ni jiný názor. Když se na kurtu dva nepohodnou, tak si myslím, že je těžké spolu hrát debla. Byla to zkouška toho, že bychom si měli najít každý někoho jiného, ale nebylo to o tom, že by mě peskoval nebo že bychom si nadávali, to ne.

Ještě jedna otázka k Leanderu Paesovi. Letos jste spolu hráli po strašně dlouhé době v Memphisu, kde jste vypadli v prvním kole. Jak ta spolupráce probíhala? Chtěl byste s ním hrát i nadále?

Byl to takový výstřelek. Domluvili jsme se asi tři dny před začátkem turnaje, že bychom mohli hrát spolu a nevyšlo to, protože jsme oba dva nebyli zrovna v oslnivé formě. Myslím si tak, že v ten moment to bylo víceméně na škodu, ale je mu čtyřicet tři let, je to super hráč, má hodně zkušeností. Myslím si, že kdyby přišla situace, mohli bychom si spolu ještě zahrát.

Leanderovi je třiačtyřicet let, přesně dnes slaví narozeniny. Bylo nějaké blahopřání, nebo spolu nejste v kontaktu?

Já už zapomněl, kdy má narozeniny, ale vím, že je o deset let starší, takže má čtyřicet tři. Tak mu popřejme všechno nejlepší.

Po ukončení spolupráce s Leanderem Paesem jste hrál chvilku s Hanleym. Vyšel vám skvěle úvod sezóny 2011, kdy jste zvítězili na turnajích v Sydney a Brisbane, pak ale došlo k ukončení spolupráce. Proč?

To už je také hodně let, ale když to beru zpětně, bylo chybou spolupráci takhle rychle ukončit. Byli jsme domluvení na první tři měsíce do Miami, poté jsme spolupráci neobnovili. Rozchod byl asi uspěchaný, první dva vyhrané turnaje byly super, všechno klapalo, ale potom to bylo na kurtu jiné. Myslím si, že kdybychom spolu vydrželi déle, mohlo to dopadnout jinak. Ale to jsou ta kdyby a na ty se nehraje.

V letech 2006 až 2011 jste dlouho nastupoval za daviscupový tým. Jak vzpomínáte na toto období? Co pro vás znamenal reprezentační dres?

Hrát Davis cup za republiku a reprezentovat svoji zemi je to nejlepší, co se může ve sportu přihodit a stát. Každý o tom sní a mi se to splnilo.

Nemrzí vás, že po vašem posledním účinkování v roce 2011 se hned dva roky poté Davis cup dva roky po sobě vyhrál a vy už jste u toho nebyl?

Kdybychom to brali jen z hlediska bytí a nebytí v týmu, tak to určitě mrzí, ale kluci to vyhráli později a strašně jsem jim to přál. Byl jsem za ně rád a doufám, že to ještě někdy zopakují.

Je motivací se ještě vrátit do daviscupového týmu?

Za určitých podmínek, a kdybych byl dobrý. Ale to jsou zase ta kdyby a teď bych to nerozebíral. Nyní je na čase udělat něco sám se sebou, aby byl trochu lepší žebříček, o Davis cupu jsem zatím vůbec nepřemýšlel. Asi to není na pořadu dne.

V posledních letech jste vystřídal poměrně hodně deblových partnerů. Je nějaká ambice najít si stálého parťáka? Teď se vám poměrně daří s Adrejem Martinem, v Popradu jste s ním už ve finále…

Je to strašně těžké, protože každý ví, že s umístěními na žebříčku okolo sedmdesátého, osmdesátého místa, kde já teď figuruji s „protected rankingem“, je hrozně těžké dostávat se na turnaje a každý to zkouší s jiným partnerem, hlavně aby se dostal a mohl hrát velký turnaj. To je základem střídání partnerů. Mít stálého partnera by určitě bylo super, ale aby to vyšlo na všechny turnaje, musel by být žebříček lepší. Nebránil bych se tomu najít si partnera okolo tady tohoto žebříčku a hrát s ním i menší turnaje a dostat se výše. To bych se nebránil, ale jak říkám, je strašně těžké někoho domluvit, aby to bylo na celou dobu. Samozřejmě když je člověk lepší a je ve špičce, tak ví, že se dostane na každý turnaj, lehce se domluví na celý rok a vidí se podle výsledků.

Spolupráce s Andrejem Martinem je domluvená pouze na Prahu a Poprad, nebo už jste řešili, že byste spolu nastoupili i na dalších turnajích?

Zatím jsme neřešili nic. Domluvili jsme se na Prahu a Poprad a uvidíme. Má stálého parťáka Chilana Podlipnika. Klukům to jde a jsou vysoko, takže si myslím, že budou pokračovat spolu.

Když ještě zmíníme Poprad, hrál jste tady před patnácti lety na futuru a sám jste mi říkal, že i na juniorce. Jak moc se to tady změnilo? Přeci jen tam asi bude nějaký rozdíl…

Ten turnaj future si vůbec nepamatuji, ale pamatuji si, že jsem tady hrál tu juniorku, a to byl třeba rok 1998, což je hodně dávno. Myslím si, že kromě toho fotbalového stadionu, kde teď sedíme, to bylo úplně stejné.

V sobotním finále máte šanci poprvé po čtyřech letech zvítězit na jakémkoliv turnaji na okruhu v deblu. Motivace určitě musí být obrovská…

To jsem ani nevěděl, že tolik let čekám na nějakou trofej. Finále jsou samozřejmě od toho, aby se vyhrávala a přivezl se domů pohár, ale určitě do toho nepůjdu s tím, že musím jednoznačně vyhrát. Budu ale bojovat o každý balónek a uvidíme, jak to dopadne.

Před několika lety, konkrétně před čtyřmi, jste o sobě uvedl, že se cítíte ještě jako deblový junior. V současné chvíli je vám třiatřicet let. Cítíte tedy, že jste v tom nejlepším tenisovém věku, minimálně co se týče debla?

Mění se to každým rokem, protože člověk míní a život mění. Vlivy mají i zranění a podobné věci. Teď momentálně se v nejlepších letech necítím, ale doufám, že to ještě přijde a že budu ještě nějaký ten pátek hrát a objíždět turnaje.

Na profesionálním okruhu jste už nějakých patnáct let. Jaká je motivace do dalších let? Přece jenom jste vyhrál dva grandslamy, pátý na světě, byl jste i v Davis cupu. Co ještě vás žene dopředu?

Není to o tom, že člověk hraje patnáct let, ale že celý život dělá sport a chce vyhrávat. Touha po vyhrávání je pořád stejná, stejně tak hlad po úspěchu. Čtyři roky jsem nevyhrál titul. Člověku nedá spát, když by mohl hrát a nevyhrává, pořád ho to štve, pořád bych se chtěl zlepšit a vyhrávat. Myslím si, že o motivaci je postaráno, jak ale říkám, musí se to nějak sladit s tím žebříčkem. Není to úplně tak jednoduché, jak to vypadá, ale určitě se o to ještě pokusím.

Před několika lety jste se dostal i k poměrně zajímavé odnoži tenisu, což byl beach tenis. Jak to vzniklo? Není to úplně obvyklý sport.

Kamarád je šéf Českého beachtenisového svazu a říkali jsme si, proč si nezajít zahrát. Padaly tam takové návrhy, že tenista to umět nebude a podobné řeči. Dopadlo to tak, že jsme to hráli párkrát a většinou jsem vyhrával. Přeci jen je tam hodně věcí společných s tenisem, hodně důležité jsou voleje a postřeh. Jednou jsem vyhrál mistrovství republiky a pak, jak jsem byl loňský rok zraněný, už jsem nehrál. Určitě je to však super sport, pomáhá na kondici, na kotníky, na zpevnění. Je to zábava.

Takže jsou v plánu ještě nějaké další turnaje, nebo to pro vás tím loňským zraněním skončilo?

Když budu doma, když bude čas a dozvím se, že je někde nějaký turnaj, tak si určitě půjdu zahrát, protože je to fakt příjemné zpestření. Určitě to není jenom tak strávené odpoledne, ale člověk se tam nadře, takže se to dá považovat za součást tréninku nebo takovou nějakou jednu fázi.

Zmínili jsme, že jste na okruhu poměrně dlouhou dobu. Vystřídal jste hodně spoluhráčů i z řad těch českých. S kým jste si nejvíce rozuměl na kurtu, ať už po lidské stránce, nebo po té tenisové?

Po tenisové stránce s těmi parťáky, se kterými vydržíte nejdéle. Když spolu vycházíte, tak spolu hrajete dlouho. U mě to byli Vízner, Paes a takoví hráči, se kterými jsem hrál déle. Uznávám, že celkově jich bylo hodně. Někdo to počítal, už nevím přesně to číslo, ale byl jsem z toho sám překvapený. Na druhou stranu – kdo nehledá, ten nenajde, zkoušel jsem všechno a ještě pořád hledám.

Vy jste poměrně oblíbený díky vašemu smyslu pro humor. S kým jste si na kurtu či mimo něj užil nejvíce legrace?

Na kurtu moc legrace není, ale určitě se tam projeví spolu s pohodou souhry ve čtyřhře. Že by tam však padaly nějaké vtípky, to ne. Když se daří, tak je legrace s každým. Horší jsou ty stavy, když se člověku a týmu nedaří. To potom teprve ukáže charakter toho páru a sportovce. Mimo tenis je sranda se všema, je to jedna velká rodina. Vy jste říkal, že jezdím patnáct let po tenise. Za patnáct let, když jezdíte třicet týdnů v roce se stejnými lidmi, tak už jsou ti lidi jako rodina. Pak jsou tam někteří více a méně oblíbení lidi, ale se všemi se dá užít kopec srandy.

Teď trochu odbočíme od tenisu. Nedávno jste založil rodinu s finalistkou miss Gabrielou Bískovou, máte spolu dceru. Jak se dá skloubit život profesionálního tenisty s tím rodinným?

Jsem hodně rodinně založený, takže jsem to bral všemi deseti. Máme tříletou dceru, která je neskutečná, vnáší do života úplně jinou dimenzi. Člověk nedělá všechno jen pro sebe, ale pro rodinu, malou a manželku. Byl to super krok a doufám, že to všechno vydrží tak, jak to je. Díky manželce a malé jsem překonal to zranění, když jsem rok nemohl hrát a byl jsem doma. Určitě mi moc pomohly a byl jsem rád, že je doma mám.

Všiml jsem si, že jsou s vámi i tady v Popradu. Jezdí s vámi často na turnaje?

O tom jsme se zrovna teď bavili. Podle mě nebyly nikde dva roky, rok jsem byl zraněný a rok se mnou nebyly. Vzal jsem je do Popradu a malá zrovna dostala teplotu, takže chudák ani nemohla do aquaparku. Celou dobu je na pokoji a to zrovna není med. Když se dítě nudí, musí se vymýšlet jiná zábava.