Jelena Jankovičová si prošla peklem. Bála jsem se, že mám rakovinu, odtajnila

Říká se, že šampióni těží z něčeho, co mají ukotvené hluboko v duši. Z tužeb, vizí, snů. A vůle, kterou mají jen ti nejsilnější. Tohle všechno ztělesňuje Jelena Jankovičová. Silná žena ze světa srbského tenisu, která zápolí s poraněným ramenem. A to měla strach z mnohem děsivějšího scénáře, rakoviny.

Ze Spojených států v březnu přišla zpráva, že Jelena Jankovičová skrečovala proti Polce Magdě Linetteové. A třiadvacátá hráčka světa pak vynechala i dubnový Fed Cup proti Belgii. Její zranění ramena je vážnější, a tak namísto reprezentačního dresu přišla sledovat duely svých krajanek v civilu.

„Zažívám těžké období,“ přiznává upřímně Jankovičová. „Všechno se zvrtlo v USA. Byla jsem šťastná, že jsem mohla jet na Indian Wells. Hraju tam ráda, je to blízko San Diegu, kde žiju. Jenže jsem si tam ublížila. Ve 4. kole proti Agnieszce Radwaňské jsem v Kalifornii sotva dohrála. Začala jsem brát léky, odpočívala jsem. Nic mi nepomohlo. V Miami jsem musela skrečovat.“

Jankovičová se zhluboka nadechne a rozpovídá se o svých zdravotních problémech. „Poranila jsem si vaz v rameni, který se napíná až do zad. Bolelo mě to, když jsem dýchala. Nemohla jsem nic dělat, jen jsem ležela.“

Pak se Jankovičová provinile usměje. A vysvětlí, jak si zranění přivodila. „Nebudete tomu věřit, ale nikdy, opravdu nikdy nezvedám těžké věci. Jenže… Byla jsem sama v kavárně, kterou zrovna zavírali, a potřebovala jsem odnést asi čtyři pět tenisových tašek. Jedna vážila 25 kilogramů. Tak jsem je prudce zvedla a píchlo mě v rameni.“

Z obličeje Jankovičové se rázem ztratí úsměv. „Po tom, co se mi to stalo, jsem nemohla dýchat, ani spát. Šla jsem za doktory, kteří mi řekli, že kdybych tašky zvedla prudčeji, musela bych na operaci.“

A mohlo být podstatně hůř. „Podstoupila jsem řadu dalších vyšetření a lékaři si všimli cysty na štítné žláze. Nejprve se obávali, že mám rakovinu a pokračovali ve vyšetřeních. Z krku mi odebírali vzorky tkáně pomocí jehel. Zažila jsem deset dní pekla. Naštěstí byly všechny výsledky negativní. Nakonec jsem podstoupila operaci, při níž doktoři odstranili podezřelý nález. Teď už je mi dobře, ale natrápila jsem se hodně. A to hlavně psychicky.“

Jankovičová měla z rakoviny obavy. Nyní už u ní převažují pozitivní myšlenky. Šampionku přece nemůže nic zlomit. Překážky, které jí klade život, ji posilňují. Proto se nechce vzdát sportu, který tolik miluje.

„Netrénovala jsem čtyři týdny, což je velmi dlouhá doba. Zeslábla jsem, nemůžu běhat. Když dýchám, píchá mě v žebrech. Ale přes to všechno zůstávám optimistická a nemůžu se dočkat návratu na kurty. Kdy přesně to bude, zatím nevím. Taky bych to ráda věděla. Ale touhu a vůli nikdy neztratím. Teď mám jediné přání. Uzdravit se a vrátit se na kurty,“ touží Jankovičová.

Její obličej se rozzáří o něco víc, když začne mluvit o olympijských hrách. „Nemůžu se dočkat, až to začne. Hlavně kvůli tomu, že budu hrát singl i mix. Těším se, až na kurt s Nenadem Zimonjičem nastoupíme. Měli jsme spolu hrát už na Australian Open, ale Nenad kvůli zranění do Melbourne neodcestoval. Takže se budeme chystat až na Roland Garros. Musíme ale být zdraví. Věřte mi, že pak se může stát cokoli. Třeba i medaile.“

Když to říká Jelena Jankovičová, nezní to jako otřepaná fráze. Srbská tenistka se lvím srdcem už několikrát ukázala, že se nikdy nevzdává. Přesně tak jako v tomto případě.