Fedcupový lékař Voráček: Serena po mně chtěla holínky

„Co máš, co se děje?“ přerušuje lékař Vlastimil Voráček rozhovor a jde starostlivě k sedmnáctileté Markéta Vondroušové. „Jenom spálený ramena,“ říká mladá tenistka, která při tréninku trochu podcenila dopolední floridské sluníčko. „Tak to nebude nic vážného,“ oddychne si Voráček a Vondroušovou hned zchladí speciálním sprejem. „Doktor se musí vypořádat i s takovými blbostmi a je potřeba holky naučit, jak se o sebe mají starat.“

Obavy jsou na místě za každé situace. Vždyť fedcupové úspěchy České republiky stály na tom, že ty nejlepší Češky byly vždy zdravotně připraveny do hry. A jen těžko běžný fanoušek vidí, jak se u toho museli nejednou zapotit právě týmoví lékaři.

Jaké zapeklité případy jste s fecupovým týmem měl?
Třeba s kotníkem Péti Kvitové jsme se v Brně v roce 2009 hodně zapotili. Tenkrát se nám to podařilo hodně rychle vyřešit a byla připravená zahrát jenom jeden nebo dva singly na Fed Cupu. Jenže ona pak chtěla hrát ještě další turnaje a to už byl problém, bylo potřeba to doléčit.

Kdo má v takových případech poslední slovo, jestli půjde hráčka na kurt – vy, tenistka, nebo kapitán?
Poslední slovo je vždycky na kapitánovi. Já řeknu svůj postoj a když uznám, že tenistka může hrát, tak ji kapitán určitě postaví. Pak je ale taky rozdíl, jestli ona opravdu může hrát, nebo jenom chce. Když jsme hráli loni finále ve Štrasburku, Petra Kvitová měla únavovou zlomeninu. Do týdne se nám podařilo ji dostat do stavu, kdy mohla trénovat a hrát. Sama řekla, že se cítí dobře. Odehrála to, ale bylo vidět, že některé věci mohla zahrát jenom na devadesát procent, což na zápas nestačilo a možná měla hrát až v neděli.

Co když kapitánovi řeknete, že hráčka nastoupit nemůže?
Vyslechne si i další názory a pak se vždycky musí rozhodnout on sám – je to přeci kapitán.

Nejste trochu zlý muž, když hráčům zakazujete hrát tenis?
Já nikdy nic nezakazuji, jenom řeknu svůj nazor, musí rozhodovat profesionální přístup. Nakonec je to vždycky jejich rozhodnutí a oni si vyberou, jestli můj názor akceptují. S tím já už se pak musím smířit. Když je to rozhodnutí absolutně proti mně, tak mají i svoji zodpovědnost. Proto taky musí být lepší komunikace mezi sportovci, lékaři, trenéry a fyzioterapeuty, aby bylo vzájemně větší pochopení a důvěra. To se vyvíjí postupně a potřebuje čas.

Na Floridě jste měl na starosti úplně nový fedcupový tým. Co je na začátku nejdůležitější, abyste tuhle důvěru hráček získal?
Musíme holky poznat a vycítit, co každá z nich potřebuje. Je to individuální sport a tenistky jsou spíš uzavřené. Tyhle holky nemají velký tým jako Djokovič, který si doveze i kuchaře. Třeba Markéta Vondroušová je ještě dost nesmělá a musí se do týmu vžít.

Jste pro hráčky i mentální oporou? Fedcupový tým nemá například žádného psychologa...
Určitě, základem je interní pohoda. Holky mezi sebou musí komunikovat, smát se a vidět, že my jsme v pohodě a do ničeho je nenutíme. Jsme tu pro ně jako pomocná ruka a případně řešíme jejich problémy. Nepotřebujeme žádného psychologa, který jim vleze pod kůži a ovládá je. My chceme jenom reagovat na jejich potřeby a posilovat jejich pozitivní vlastnosti. Když vycítí dobrou atmosféru týmu, kterou na okruhu běžně neznají, tak je to pro ně obohacující zážitek.

Během tréninků tenistek na Floridě jste seděl u kurtu a pozorně se díval. Nad čím jste přemýšlel?
Holky tentokrát musím nastudovat, protože jsou pro nás skoro všechny neznámé – Kristýna Plíšková a Markéta Vondroušová úplně, Kateřina Siniaková taky. Musím poznat, jak jsou na tom charakterově, pohybově a technicky. Markéta třeba byla dlouho zraněná s loktem, takže jsem sledoval její tenis, abych našel možnou příčinu. Udělal jsem si malou filmovou studii a hledám kámen úrazu jejího zranění. Případně se jí pak pokusím vysvětlit, kde tělo přetěžuje a jak by měla cvičit, aby to zkompenzovala.

Můžete taky tenistkám mluvit do techniky?
To nechci a nemůžu, zájem musí mít trenér. Můžu mu říct, že nějaká forma techniky tenistku přetěžuje. Ale je samozřejmě zcestné jí do toho sahat, navíc když je v laufu a vyhrává jeden zápas za druhým. U Markéty je vidět, že měla od malička zaklopený loket. Pomalinku ho teď vytahuje nahoru, to nejde přeučit během tří měsíců. Trenéři takové věci vidí, ale mohli by mít zájem o vysvětlení i z lékařské strany.

Zajímají se o to málo?
Myslím, že nedostačně. Oni by měli mít zájem zjistit, proč se objevilo nějaké zranění. Trenér by neměl jenom učit úder a techniku, ale musí i trochu chápat biomechaniku, kde je na hráčku nejvyšší zátěž. Jsou to často malinkaté odchylky. Ale na to je potřeba čas, protože vy to musíte trenérům vysvětlovat a s hráči dlouhodobě pracovat. K tomu musíte mít i peníze, ale hlavně – musíte mít specialisty. Jsou ortopedi, kteří umí dobře operovat, ale nemusí rozumět zraněním v tenisu. Takových specialistů moc není.

Proč ne?
Protože na to potřebujete dodatečné vzdělání, dlouhodobou zkušenost a není to vždy lukrativní, tím pádem nedostatkové. Vy řeknete, že děláte prevenci, ale jak se zjistí, jestli fungovala, nebo ne? To je dlouhodobý proces a my se musíme pokusit nastavit individuální řešení, aby zranění nenastalo. Pokud jde jenom o léčení zranění, tak takových lékařů je dostatek. Ale jestli chcete mít doktora, který vám dlouhodobě pomůže k tomu, aby zranění nenastalo, tak těch tolik není.

Mělo by se takhle s tenisty pracovat už od mala, aby zranění nenastávala?
Určitě. Když ke mně přijdou malí tenisti, tak chci, aby mi donesli i video s jejich hrou a pohybem. Z toho pak můžete odečíst patologii, která se častokrát v jejich pohybu objevuje.

Co je u nich nejběžnější problém?
Chybí dlouhodobá fyzická příprava, stejně jako ta před a po tréninku či zápase. Potom mají líné nohy, málo se hýbou, jsou pozdě u míče a nestačí dobíhat. Navíc se jim často dává těžká raketa, tím se přetěžuje zápěstí, rameno a záda. Ale každý chce, aby jim to letělo a měli co nejrychleji výsledky. A to o technice nemluvím. To je ten hlavní problém – mělo by se víc brát zřetel na dlouhodobý vývoj. Když je v dítěti potenciál, tak se musí myslet na to, jak se vyvine za pět nebo deset let. Nekteří talentovaní hráči pak vyletí hrozně rychle nahoru, ale potom ustrnou, protože nastanou zranění nebo mentálně vyhoří. Pak jsou ale ti, co se pracovitě vyvíjí a derou se nahoru postupně. Ti je jednoho dne předběhnou.

KOTNÍK ŠARAPOVOVÉ

Je to třeba i případ Barbory Strýcové? Ta se ve 31 letech pořád zlepšuje, i když člověk by řekl, že její běhavý styl bude s věkem pořád více a více náročnější...
Ona ví přesně, co musí ohledně fyzické přípravy udělat, a je v tom disciplinovaná. Když to vidím ve Fed Cupu, jak se rozcvičuje, vystrečovává, před i po zápase nebo tréninku... Proto je do zápasů připravená lépe než spousta holek, co mají velký talent, ale na tohle kašlou. Navíc Bára mentálně vyzrála, tenis ji začal víc bavit a víc vydělá. Dokáže se zdravě naštvat a to ji žene dopředu. Člověk musí být na kurtu trochu zlý, musí chtít bod zabít. Někdo se tohle nikdy nenaučí.

Unikátním případem je pak pětatřicetiletý Federer. Jak to, že v kariéře nebyl skoro zraněný a častokrát na kurtu vypadá, že se ani nesnaží. Jak to?
Má vynikající techniku, ktera se dobře slučuje s fyziologickým pohybem a tím pádem tolik nepřetěžuje tkáně. Proto to ani nevypadá, že se nějak zvlášť přemáhá, hýbe se jako v normálním životě. Navíc technicky je to skoro dokonalý příklad. Kdežto takový Nadal, který to musí neustále rvát topspinem, to má podstatně težší se udržet na tak vysoké úrovni. Jak bude pomalu stárnout, zjistí, že mu k tomuhle tenisu chybí síla. Federer ale viděl, že už je starší a musí něco změnit, aby mohl s mladými kluky hrát. Zkrátil tak třeba výměnu tím že chodí víc na síť. Tím pádem se méně přetěžuje.

Když už jsme u slavných jmen – před několika lety jste se staral i o Márii Šarapovovou. Jaké to bylo?
Když hrála exhibici v Praze, tak si zvrtla kotník. Byla to zajímavá zkušenost. Ona je hrozně příjemná, rozuměli jsme si, pak jsme se viděli ještě na olympiádě v Londýně. Tam jsem se potkal i se Serenou, když jsem jí pomáhal tejpovat palce. Líbily se jí ty naše slavné gumovky a chtěla je po mně, ale já jsem jí je nedal. (směje se) Naopak jsem navedl Andreu Hlaváčkovou s Luckou Hradeckou, aby si je vzaly na ceremoniál, když vyhrály stříbro.

Serena je teď těhotná, co na to říkáte?
Už je na čase, vždyť je jí 35 let. Pro holky je tohle fakt těžké, takové starosti kluci moc nemají.

Baví se s vámi tenistky o těhotenství?
Někdy na to přijde řeč, ale ne nějak záměrně. Tenistky často mají problém najít si na to vhodný čas. Ale důležité taky je, s kým to dítě mají mít, to fakt není jednoduché. Ony pořád někde lítají a těžko nachází čas pro partnera. Když už je navíc hráčka známá, má peníze, tak je těžké najít správného partnera, který v ní nevidí jen slavnou tenistku, ale taky holku. Kdy pak chcete říct, že si založíte rodinu? A s kým, z ničeho nic? U kluků je to jednodušší, holky jsou spíše ochotnější s partnerem cestovat než chlapi a mužou zůstat doma při těhotenství. Navrat po těhotenství k špičkovému tenisu navíc není tak jednoduchý.

NĚMCŮM V NĚČEM NEROZUMÍM

Kočovnému životu tenistek asi rozumíte, protože v 60. letech vaše rodina emigrovala do Německa. Doma jste pořád v Česku, nebo Německu?
To je po těch letech těžké. Cítím se v Česku velice dobře a taková ta pozitivní česká mentalita je mi hodně příjemná. Němcům v nějaké formě chování nerozumím. Například utečenecká krize – pořád mají komplex z druhé světové války a chovají se teď extrémně naopak. Znám plno mladých Němců, super lidi, co nikdy neměli s nějakým nacismem nic společného. To je jako by si Češi pořád předhazovali, že tady měli komunisty. Co tihle mladí s tím mají společného? U Němců je to pořád trochu zakódované.

Přemýšlel jste někdy, jaké by to bylo, kdybyste v 60. letech zůstal doma?
Přemýšlel, ale chybí mi srovnání. Otec by možná skončil ve vězení, protože se proti komunistům dost stavěl. Těžko říct, jaké školy bych mohl vystudovat...

Necítíte už žádné výčitky za to, že společnost šla proti vaší rodině?
Ne, vůbec. To nebyla společnost, ale pár komunistických pomatenců. Podívejte se, kolik lidí tam zůstalo, měli stejný důvod odejít a protrpěli si to. To byli stateční lidé. Vadí mi jenom to, že existuje pořád spousta zaslepenců, co volí komunisty, stejně tak jako těch, co volí nacisty. Znal jsem se dobře s Karlem Krylem, potkali jsme se v emigraci v Mnichově. Ten byl ve svých názorech vůči komunistům radikálnější, ale vždycky jsme všechno viděli pozitivně a věřili jsme, že to jednou skončí. Částečně jsme se zmýlili, protože negativní následky komunistické výchovy vymizí až po generaci. Ale já se mezi Čechy cítím dobře a na tom se nic nezmění.

A jak je to v Německu?
Němci jsou dost příjemní, ale problémy mají taky, třebaže odlišné. Německo je země, kde všechno funguje podle úředních struktur. Všechno je dané a zaběhlé. Sice je tam v určitých věcech jiná  tolerance než v Čechách, zároveň je to ale úřednický stát. Bohužel celá evropská politika k tomu spěje i u nás. Neustále se zavádí nějaké nové zákony, paragrafy a kontroly, které pořád víc věcí regulují. Mělo by se obráceně přemýšlet nad tím, které zákony by se měly vypustit nebo zjednodušit, aby život byl příjemější.

Neřeší se podstata?
Přesně tak. Medicína by taky mohla být levnější, hlavně v Německu, kdybychom začali řešit problémy preventivně a pacienti by měli vetší spoluúčast na jejich zdraví. Stejné je to v politice. Systém musí být nastaven tak, aby vám dával co nejvíce svobody. Já na bázi tohoto principu nemám v Německu smlouvy s pojišťovnami, mám čistě privátní ordinaci a pacienty. Nejsem regulovaný a můžu sám rozhodovat podle vědomostí a svědomí, jakou nastavím terapii. Svoboda přístupu k pacientovi je strašně důležitá, ale musí být upřimná.