Ukrajinec Stachovskij tenisově vyrůstal v Česku, nyní pomáhá hráčům, aby se uživili

Postup do osmifinále jste si asi představoval trochu jinak než po skreči soupeře…
(Povzdechne si) Postup jsem si po porážce ve finále kvalifikace nepředstavoval vůbec, o tom žádná. Bohužel se to někdy takto sejde, nebo spíše bohudík, že jsem to nebyl já, kdo skrečoval. Florian mi říkal, že už má pět dní nějaké zdravotní těžkosti. Zkusil nastoupit a nevyšlo mu to.

O čtvrtfinále budete bojovat s Italem Lorenzim. Jak se na toto utkání těšíte?
Vzpomínky na poslední zápas nebyly zrovna lehké, bylo to tuším 7:6 ve třetím setu v Paříži-Bercy, v hale. Hrál jsem podle mě velmi dobře a tak tak jsem to vybojoval, takže to určitě bude těžký zápas, obzvláště na antuce. Všechno ale záleží na podmínkách – jestli bude svítit sluníčko, jestli bude tepleji. Jestli podmínky budou trochu rychlejší, tak by to pro mě bylo asi lepší.

Co by na soupeře mohlo platit?
(Usměje se) To vám tady do kamery nebudu vyprávět, co když si to dá potom přeložit? Ale ne… On se fantasticky hýbe, je to bojovník. Určitě budu muset měnit rytmus a hrát co nejkratší výměny, protože pokud se dostává do rytmu hry a hraje dlouze, tak hraje lépe.

Jak jste již zmiňoval, do hlavní soutěže jste se dostal jako lucky loser. Vzpomenete si, kolikrát se vám to v kariéře již přihodilo?
Vím o jediném případu, bylo to v Záhřebu, když jsem vyhrál svůj první turnaj. Abych pravdu řekl – o jiných nevím. Podle mě ani nebyly. Je to vcelku taková zajímavá kategorie.

Právě v Záhřebu jste vyhrál svůj první turnaj, porazil jste tam v roce 2008 Ljubičiče či Karloviče. Jak na to vzpomínáte?
Na takové momenty člověk jenom tak nezapomene. Byl to můj první titul, porazil jsem tam hráče z dvacítky. Byl jsem asi dvoustý na světě a mladý. Když se neprosazujete a najednou vyhrajete velký turnaj, tak si rázem uvědomíte, že na to prostě máte a je to úplně něco jiného. Nastartovalo to moji kariéru. A porazit Ljubičiče ve finále v Záhřebu na turnaji, který dvakrát vyhrál a dvakrát v něm byl ve finále, je něco fantastického.

Ve dvouhře jste vyhrál ještě další tři turnaje. Řadíte titul ze Záhřebu mezi ty největší?
Určitě, byl to ten nástup do kariéry. Nebýt Záhřebu, ty další tři by nenásledovaly. Záhřeb bude vždy stát zvláště stranou jako největší triumf.

Bydlel jste v Bratislavě, v Česku pro změnu v Prostějově. Jak jste se k tomu dostal a jak dlouho jste tam žil?
Život je zajímavá věc. Ve třinácti letech jsem dostal nabídku z Frýdlantu nad Ostravicí. Bylo to po známostech, byl jsem v Kyjevě, a podmínky na trénování tam byly jednak drahé, a také nedostatečné. Nebyli tam vhodní hráči, se kterými se dalo trénovat. Dostal jsem nabídku jít do Česka a byl jsem tam na pobytu tři měsíce. Klubu jsem se zalíbil, chtěli mě do družstev. Pak si mě pozvali zpátky s tím, že jsem samozřejmě trénoval zadarmo. Děkuji za to panu Neoralovi a společnosti Czechpol Energy. V podstatě jsem si jen hradil ubytování, stravování a tak dále. Takže ty podmínky byly tenkrát pořád ještě levnější než v Kyjevě, obzvlášť v zimě. Nebylo tam vůbec o čem přemýšlet a přestěhovali jsme se s mámou do Česka. Půl roku jsem byl ve Frýdlantu, půl roku v Kyjevě, kde jsem doháněl školu. Mezitím jsem začal chodit i do české školy. Takto se vyvíjel můj život, strávil jsem ve Frýdlantu čtyři roky. V roce 2003 jsem se přestěhoval do Prostějova, protože už jsem nějak přerost ten systém a klub už byl malý. Byli tam ze začátku fantastičtí hráči, trénovali tam třeba Franta Čermák, Petr Dezort… Bylo tam fantastické zázemí, ale s postupem času se to rozpadlo a já potřeboval zázemí jiné, tak jsem se přestěhoval do Prostějova. Strávil jsem tam asi osm měsíců až rok. V Prostějově byli tenkrát bohužel Berdych, Navrátil, Hájek, Tabara. Na mě nezbyl trenér. Prostějov byl srdcem českého tenisu, doteď jím asi stále je, ale na mě nezbyl trenér a musel jsem tak hledat nějaké své varianty. Domluvil jsem se s Jánem Krošlákem a přestěhoval jsem se do Bratislavy.

V čem jsou podmínky v Česku lepší než na Ukrajině?
Jednak financemi, a jednak zázemím – počty kurtů, hala atd. V Kyjevě to bylo drahé, šlo i o přepočet. Když si vzpomenu na ta fantastická léta kolem roku 2006, za jeden dolar bylo asi čtyřicet českých korun. Nebylo o čem. (smích)

Za Prostějov jste hrál i českou extraligu, minulou sezonu jste ale hrál za Říčany…
Měl jsem hrát, ale zranil jsem se. Vyhodil jsem si v prosinci levé rameno a čtyři týdny jsem nehrál.

Přirostlo vám více k srdci Česko, nebo Slovensko?
Ten svůj nějaký svědomitý život jsem strávil spíše na Slovensku, v Česku to bylo takové dětinské. Když se na to teď dívám zpátky, pro moji mámu to bylo tak trošku utrpení. Přestěhovala se z Kyjeva, z tři a půl milionového města do vesnice, jako je Frýdlant. Sice je to tam fantastické, pěkné, je tam nádherné prostředí, ale přeci jenom je to trošku riziko. Česka si ale vážím za to, co mi dalo. Vážím si i jazyka, který jsem se naučil. Vždy se sem rád vracím, je to pro mě takový polodruhý domov. Bohužel jsou tři – Česko, Slovensko a Ukrajina.

Občas jste nastupoval v deblech po boku českých hráčů. Který z nich je pro vás nejoblíbenějším spoluhráčem?
To je těžká otázka. Z Čechů to bylo nejveselejší asi s Venclem, ale těch deblů bylo fakt hodně a hrál jsem s různými Čechy. Chtěl jsem si zahrát třeba se Sukem nebo Dammem, ale vždy se to vyvinulo tak, že jsme nehráli. Tu nejlepší elitu jsem si neužil.

V Prostějově studoval váš mladší bratr Leonard střední školu. Říkalo se o něm, že měl větší talent než vy. Poslední turnaj však odehrál v roce 2012 v Praze. Co se s ním stalo?
Brácha byl lepší než já, v juniorech určitě. Možná měl dobře nakročeno, ale když se rozhodoval, jestli má hrát tenis, nebo jít studovat, tak zrovna tenkrát nebyly ty finanční podmínky na Tour tak příznivé. Hráči vydělávali poměrně málo a nevědělo se, jestli ten skok bude fakt takový, jako je teď. Kdybych tenkrát, když se rozhodovalo, věděl, že dojde v tenise k takovému vzrůstu v prize money a naroste i počet hráčů, kteří si budou moci vydělávat tenisem na život, tak bych mu možná poradil jinak. Ale tenkrát jsem to bral podle sebe. Měl jsem to štěstí, že se to seběhlo a vyhrál jsem Záhřeb a další turnaje. Viděl jsem, jak je to těžké a nechtěl jsem, aby šel stejnou cestou.

Takže to bylo všechno o finančních podmínkách?
Nebylo to jen o finančních podmínkách. Já jsem pro něj nechtěl ten těžký život. Mohl by strávit šest let a dopracovat se jen do stovky. Těch šest let je po mentální stránce dost těžkých – pořád cestujete, nemáte u sebe kamarády. Všichni říkají, že máme fantastický život, že si jezdíme po světě, že máme fantastické hotely, ale nikdo nevidí to, co je za tím. Že nemůžete mít normální přátele, že nemáte rodinu, zázemí. Pořád jste někde na cestách.

Jste členem Hráčské rady ATP, jak jste se do ní dostal?
Hráči mě zvolili.

A jako její člen jste někdy před čtyřmi lety orodoval za to, aby hráči, kteří vypadnou v prvních kolech, brali větší peníze…
Tam úplně nešlo o to, aby pro hráče, kteří vypadnou v prvním kole, byly větší prize money. Za těch deset let rozdíl mezi nárustem prize money u prvního kola a vítězstvím na grandslamu byl, jestli se nemýlím – mezi lety 2001 až 2011, když jsme dělali studie – u prvního kola asi 24 procent a u vítěze grandslamu asi 190 procent. Ten rozdíl byl prostě dramatický a my jsme se postavili za to, aby se to urovnalo. Tím se změnilo to, že ten poměr by se měl trošku vyrovnat. Když jsme začínali, tak poměr byl tuším 1 ku 140, tedy poměr prvního kola a vítěze byl stočtyřicetinásobek. Teď je to někde na úrovni osmdesátinásobku, což je pořád hodně, ale už je to lepší.

Takže v současnosti je to podle vás o hodně lepší?
Pokud to mám brát z finanční stránky… V roce 2011 jsem uhrál třetí kolo v Austrálii a dostal jsem 52 tisíc australských dolarů. V roce 2017 Lacko udělal třetí kolo, a pokud se nemýlím, dostal bezmála 200 tisíc. Ten rozdíl je asi poznat.

Dříve jste tvrdil, že kurty bývaly rychlejší a nyní jsou pomalejší. Čím je to podle vás způsobeno?
Podle mě se chtělo mít na turnajích více záživný tenis. Chtěli více výměn a došlo to k tomu, že v podstatě zpomalili podmínky. Ale podle mě trošku přestřelili, protože momentálně není žádný rozdíl mezi antukářem, jako je Ramos, který hraje na antuce fantasticky a pak přijde na hard a hraje stejně, protože ty podmínky a rychlost kurtu jsou stejné jako na antuce.

Poslední otázka. Před čtyřmi roky jste porazil na Wimbledonu Rogera Federera. Jak na to vzpomínáte?
To už jsou čtyři roky? (povzdechne si) Vzpomínám na to těžce, podle mě to z mé strany byla nejvíce promarněná šance, protože jsem odpálil veškeré emoce jednak při zápase, a jednak jsem udělal strašně hodně hloupostí týkajících se médií. Tím jsem si vlastně nenechal žádný emociální základ na další zápas s Melzerem, a to byla jedna z největších chyb, které jsem v kariéře udělal.

A v čem byl důvod toho, že jste ho porazil?
Hrál jsem dobře. On možná nehrál tak fantasticky, jak chtěl, ale mi v ten den prostě sedlo hodně věcí.