Je otázkou času, než začnu znovu vyhrávat, věří v lepší zítřky Kellovský

Dominiku, v prosinci jste se ve dvaceti letech dostal na 468. místo na světě. Sezónu jste zakončil účastí ve finále v Irakliu, kde jste porazil i Václava Šafránka. Jak jste byl spokojený s uplynulou sezónou?
Vyhrál jsem svůj první titul na okruhu ITF, k tomu jsem hrál dvě finále. Poprvé jsem také uhrál kolo na challengeru a odehrál dobré zápasy s kvalitními hráči. S tímto jsem byl určitě spokojený. Určitě jsem ročník mohl zakončit i vyšším umístěním a asi i měl, ale to už je pryč. S čím jsem však spokojen nebyl, byly výkyvy, které jsem měl. Těch jsem se chtěl v letošní sezoně vyvarovat a být o něco solidnějším, a tím pádem i kvalitnějším hráčem, což se mi zatím úplně nedaří.

Jak sám říkate, vstup do letošní sezóny se vám nevyvedl úplně podle vašich představ. Kde vidíte hlavní příčiny?
Hlavní příčiny? Na konci roku jsem kvůli zvrtnutému kotníku z Heraklionu a později i pro problémy s kolenem nehrál skoro dva měsíce, navíc se k tomu nastřádaly i nějaké osobní problémy. Výsledkem bylo, že jsem byl ze začátku roku mentálně trochu dole a pravděpodobně se to podepsalo na mých výsledcích. Teď už je to obyčejná krize prvních kol, kterou si prošla asi většina tenistů

Jaká byla vaše zimní příprava? Zvolil byste třeba skladbu turnajů, na které jste letos jel, trochu jinak? V indonéské Jakartě jste prohrál třikrát v prvním kole. S pozdějším finalistou Číňanem Fajing Sungem jste sice hrál na tři sety, ale body vám to nepřineslo. Podobně jste bojoval na třetím turnaji s Francouzem Nourrissatem, který proti vám získal první bod na žebříčku ATP. Jak zpětně své vystoupení v Indonésii hodnotíte? Seděly vám tamní podmínky?
Indonésie byla zvolena po domluvě s mým trenérem. Najdou se takoví, kteří budou říkat, že to byly špatně zvolené turnaje a ano, asi byly. Avšak jak se říká, po bitvě je každý generál! Já úplně nevěděl, co mě v takové destinaci čeká a taky jsem na to asi doplatil. Tyhle podmínky byly velmi těžké a pro Evropana, který přiletěl ze zimy a haly, takřka nemožné. Obrovská vlhkost, což znamenalo minimálně čtyři až pět triček na zápas a výměna bot a ponožek v průběhu zápasu – to se mi ještě v životě nestalo (smích). Nikdy jsem se nikde tak nepotil jako tam. Stejně tak jsem nikdy nebyl tak pomalý a neměl tak zpožděné reakce, jako právě v Indonésii. Takže ano – Jakarta byla složitá, ale na druhou stranu to byla dobrá zkušenost, která se mi třeba jednou bude hodit. Kdo ví…

Pak jste jel na superrychlý povrch na challenger do Vratislavi, kde jste prohrál po velké bitvě s Andriejem Kapasem ve druhém kole kvalifikace. Konečně jste vyhrál zápas (první kolo nad Zawiszou), ale potřebné sebevědomí jste asi nezískal. Jak jste své účinkování na turnaji viděl vy?
Turnaj ve Vratislavi byl brán spíše v rámci tréninku. Přiletěl jsem ve čtvrtek ve tři hodiny odpoledne do Vídně s časovým posunem šest hodin a v pátek už jsem jel do Polska. Oba zápasy jsem nehrál špatně, v prvním jsem si trochu zvykal na halu a jiný povrch, druhý zápas s Andrejem však byl z mé strany dobrý, bylo to utkání o jednom, dvou balonech, které zápas rozhodly. Shrnuto – Vratislav částečně splnila svou tréninkovou úlohu, i když jsem mohl postoupit do hlavní soutěže, protože jsem měl kvalifikaci dobře rozehranou.

Následovaly tři turnaje v oblíbeném řeckém Irakliu, kde jste loni vyhrál svůj první future kariéry, navíc jste tam přidal dvě finálové účasti. Letos jste na prvním turnaji porazil ve dvou tiebreacích Švýcara Mirko Martineze a získal první letošní bod do žebříčku. Pak ale následovaly tři porážky. Která z nich vás mrzí nejvíc?
Do Řecka jsem se moc těšil. Speciálně Heraklion beru jako svůj druhý domov, už jen proto, že jsem tam před pár lety asi tři roky trénoval, a zajisté i proto, že jsem tam minulý rok uhrál své nejlepší výsledky. Avšak po příletu do Řecka mě po pár trénincích začalo bolet rameno tak, že jsem skoro nemohl servírovat. První zápas s Martinezem jsem nějak zvládl, avšak ten druhý už bez servisu vyhrát nešel. Dal jsem si tedy týden pauzu a nastoupil až na zápas bez bolesti ramene, avšak po šesti dnech nedržení rakety v ruce. Utkání s Holanďanem jsem prohrál až ve třetím setu, bohužel. Na třetím turnaji mě opět začalo bolet rameno, takže jsem nějak odehrál první zápas a letěl domů dát jej do pořádku.

Následně jste prohrál dvakrát i v Dauhá, kde jste pro změnu postoupil v roce 2015 do vašeho premiérového finále. Nejprve s ve výborné formě hrajícím Francouzem Lescurem a v úterý o pár míčů se Švédem Erikssonem. Jak jste viděl tato svá vystoupení?
Dauhá je jednou z mých oblíbených destinací. Upřímně jsou zde nejlepší turnaje futures, které kde na světě můžete hrát. Přijel jsem zde namotivován a odhodlán opět uhrát kvalitní a pořádný výsledek. První turnaj se mi ale vůbec nepovedl. Ten nynější už byl o poznání lepší, hrál jsem klasicky zápas o jednom, dvou balonech, které kdyby dopadly jinak, duel mohl skončit v můj prospěch. Bohužel.

Kdo je nyní vaším trenérem?
Mým trenérem je od začátku tohoto roku Jiří Novák.

A jezdí s vámi i po turnajích, nebo jezdíte sám? Či s někým jiným?
Ano, jezdí se mnou. Sice ne všude, ale jezdí.

Jaký bude teď váš další program?
Mám v programu ještě jeden turnaj zde v Kataru, kde už konečně zlomím svou krizi, a pak challenger v Ostravě. Vše, co bude poté, zatím neřeším. Mám nějaký program, ale zatím není oficiální, takže uvidíme.

Co děláte pro to, abyste tu sérii neúspěchů prolomil? Jak moc vás ty porážky deptají? 
Porážky zajisté bolí. Prohry jsou mnohem emotivnější než výhry, alespoň tedy pro mě. Takže mě každá prohra samozřejmě mrzí, ale také posiluje a ukazuje mi, na čem musím pracovat. Co bude dál, bych zatím neřešil. Každopádně chyba není v úderech nebo hře jako takové. Je to jen špatné období podpořené špatnými výsledky. Je otázkou času, kdy ho zlomím a začnu znovu vyhrávat. Ten čas přijde!