Rozhovor s legendou Kenem Rosewallem: Hodně jsem toho vyhrál, ale také prohrál

Přišel na svět 21 dní před a několik kilometrů od dalšího legendárního obyvatele Sydney Lewa Hoada. Kenneth Robert „Muscles“ Rosewall se narodil 2. listopadu 1934 jako syn potravináře Roberta Rosewalla, který vlastnil tenisové dvorce. Bekhendový klasik byl ve své době někdy trochu ve stínu slavnějšího Hoada a Roda Lavera, ale sportovní dlouhověkostí je překonal.

Dodnes drží několik fenomenálních rekordů, ze kterých není radno vynechat tyto: nejmladší a nejstarší vítěz tenisových mistrovství Austrálie (v roce 1953 mu bylo 18 let a 2 měsíce, v roce 1972 mu bylo 37 let a 74 dní), nejmladší hráč, který postoupil do všech čtyř grandslamových finále (ve finále mistrovství USA 1955 mu bylo 20 let a 313 dní), 26 sezón byl nepřetržitě na světovém žebříčku v elitní dvacítce (1952–1977) a byl také prvním hráčem, který vyhrál profesionální kalendářní Grand Pro Slam (1963).

Rosewall byl první hráč, který vyhrál grandslamový titul ve třech desetiletích a zároveň je držitelem nejdelšího období mezi prvním a posledním titulem na grandslamovém turnaji (1953–72). Byl také prvním hráčem, který vyhrál Australian Open bez ztráty setu (1971) a nejstarším hráčem v dějinách s turnajovým titulem (Hong Kong a Tokio 1977 po 43. narozeninách).

Kariéru skončil ve čtyřiceti sedmi letech ve finále turnaje v Graftoně v roce 1982. Odehrál nejvíc zápasů celkem v profesionálním tenise a v open éře (2282) a také zaznamenal nejvíc vítězství (1665). 

Po zisku Davisova poháru pro Austrálii v roce 1956 (vyhrál ho čtyřikrát) se Ken Rosewall upsal profesionálnímu tenisu, který řídil mimořádně schopný Američan Jack Kramer. Rosewall v něm působil 12 sezon. Další legenda Lew Hoad ho následoval další rok a Rod Laver pak v roce 1963 po zisku prvního ze svých kalendářních Grand Slamů (1962, 1969).

Kramer organizoval výjezdové vyzývací zápasy hvězd v různých městech (skoro neporazitelný v nich byl Richard „Pancho“ Gonzales z USA) a součástí profi okruhu ještě před ATP byly různé další turnaje jakési Grand Prix. Z nich tři považovali za Pro Slam – Francouzské profesionální mistrovství na antuce Roland Garros, které se hrálo v jiném termínu než amatérské, anglické mistrovství ve Wembley na dřevěném povrchu v hale a americké mistrovství na trávě a betonu v různých městech, nejčastěji v Clevelandu a Longwoodu (1927–67). V dubnu 1968 začala otevřená „open“ éra pro všechny a roku 1973 vznikla ATP Tour a její počítačový žebříček. 

Pouze čtyři muži – Rosewall, Laver, Gonzales a Hoad zářili ve všech třech různých érách – amatérské, uzavřené profesionální a otevřené. Tu poslední Rosewall odstartoval až jako 33letý, když mnozí ostatní už pověsili raketu na hřebík, ale Svalovec Ken si stihl ještě sáhnout na 50 turnajových titulů (32 ve dvouhře a 18 ve čtyřhře). Vyhrál hned první dva tituly roku 1968 – v Bournemouthu a na Roland Garros. V obou finále zdolal Lavera.

V jednom z nejpamátnějších zápasů už 38letý Rosewall zvítězil ve finále WCT (World Championships Tennis) Masters 1972 v Dallasu nad světovou jedničkou Laverem 4:6, 6:0, 6:3, 6:7 a 7:6 před 22 milióny Američanů u televizních obrazovek. Laver vyhlásil: „Jestli nějaký zápas udělal tenis velkým v USA, tak to byl tento.“

Ken Rosewall má dva syny. Manželka Wilma, bývalá tenistka z Queenslandu, zemřela v roce 2020. V Sydney pojmenovali ústřední dvorec v olympijském areálu Ken Rosewall Arena. Je držitelem nejvyšších vyznamenání Řád Austrálie a Řád Britského impéria. Zvolili ho oficiálně mezi žijící národní legendy (bylo jich 131, nyní jich žije ještě 69). Na nedávném Australian Open nám bylo obrovskou ctí, když nám Ken Rosewall kývl na rozhovor, věnoval nám kus svého času a velmi svěží a čilý a s vynikající pamětí poděkoval za dodatečné blahopřání k 90. narozeninám.

Zahrajete si ještě tenis?
Už opravdu ne. Teď už jsem na to v devadesáti moc starý. Vržou mi kosti, bolí mě kolena, ale i tak jsem hrál tenis hodně dlouho. 

Jak jste oslavil vaše jubileum?
Velmi skromně, v soukromí. S rodinou mého syna v Brisbane, kde teď žiji.

Čemu se věnujete? Kolik času ještě strávíte na cestách?
Jako senior už toho moc nenacestuji, ale tenis mě stále zajímá, hlavně ten náš australský. Viděl jsem turnaje v Brisbane, v Sydney jsem sledoval velký United Cup a v Melbourne Australian Open. Jsem rád, že to všechno ještě můžu vidět osobně, ne jenom v televizi.

Váš otec vlastnil antukové dvorce a učil vás hrát, dokonce vás přeučil z leváka na praváka. I když nejste vysoký, urostlý, ani přehnaně osvalený, dali vám přezdívku „Svalovec“, anglicky „Muscles“, ale novináři vás často nazývali i Malý velký Ken – The Little Big Ken. Která přezdívka se nejvíce vžila?
Ten Svalovec. Tak mi z legrace říkal Hoad, který byl na rozdíl ode mne dobře stavěný, urostlý, silný chlap. Výborný kamarád. Jako sousedé jsme vedle sebe vyrůstali a soupeřili spolu. Tak se mi začalo říkat Muscles.

Chybějící razantní podání a sílu jste nahradil precizností, neomylností, rychlostí, na síti nelítostnými voleji a vytrvalostí. Kde jste se to naučil?
Všechno mě učil otec. To přijde samo tréninkem, hraním, výborně jsem se pohyboval a měl štěstí, že se mi vyhýbala zranění. Vzhledem k tomu, že jsem měl antuku před domem, vzhledem k mé postavě a strávených hodinách a hodinách na kurtu, se ze mne stal výborný hráč od základní čáry. Zezadu jsem se nemýlil a dobře jsem četl hru. Ještě jako chlapce mě otec brával s sebou na různé místní turnaje dospělých a tam jsem se otrkal. Tato kvanta hodin rekreačního i soutěžního tenisu se potom odrazí na vašich výkonech, na přesnosti, taktice a sebevědomí. 

Říkalo se, že jste měl svého času nejlepší bekhend na světě. Jak jste k tomu přišel?
Zdědil jsem ho od otce. Nevím, jestli byl nejlepší na světě, ale měl jsem ho radši než forhend, protože jsem se lépe pohyboval na bekhendové straně. Získal jsem výbornou techniku, ale ani forhend jsem neměl špatný, nemůžu si stěžovat. Otec si kupoval hodně knih o tenise, tehdy nebyl žádný internet ani přenosy v televizi, ale četl jsem publikace od Freda Perryho a Dona Budgea. Učil jsem se, jak jsem mohl, tenis mě strašně zajímal. Byl jsem jedináček a velmi vděčím svému tátovi za to, že se mnou trávil spoustu času na kurtech. Naše tři dvorce jsme potom darovali Illawara Tennis Association. 

Váš přítel Lew Hoad byl roku 1956 světovou jedničkou, i vy jste už hrál na světové úrovni a byl to památný rok pro vás oba. Kromě toho, že jste znovu pomohli Austrálii vybojovat Davisův pohár, tak jste oba vyhráli i všechny grandslamové turnaje. Hoad získal titul nejdříve v Austrálii a potom i v Paříži, ale říkalo se, že na finále Roland Garros nastoupil v neděli proti Svenu Davidsonovi společensky unavený po velkém flámu v sobotu v noci. Co o tom víte?
V letech 1955 a 1956 Austrálie neposlala svůj amatérský tým do Paříže, takže jsem chyběl. Hoad a Laver tam byli za svoje peníze, ale je pravda, že Lew rád své úspěchy trochu víc oslavoval. Něco opravdu tehdy popil na večírku u jakéhosi ruského diplomata a přišel do hotelu nad ránem. Laver ho vzbudil pár hodin před finále. Rozcvičil ho, rozehrál a Lew potom vyhrál finále bez ztráty setu. 

Tak se to opravdu píše i ve výpovědích různých pamětníků těch časů, například legendárního britského kolegy Richarda Evanse, který napsal The History of Tennis – Tenisové dějiny. Jenže potom se v sezoně 1956 stalo ještě něco víc. Lew vyhrál i Wimbledon a vy jste sebral kamarádu Hoadovi kalendářní Grand Slam, který mohl mít ještě před Laverem jako druhý muž po Donaldu Budgeovi. Vaše rivalita se zastavila na konečném skóre 84:51 pro vás, ale v nejlepších letech a nejdůležitějších zápasech měl převahu Hoad. Jaké to bylo v tom finále v New Yorku?
Novináři spekulovali, že mu to nechám. Byl velkým favoritem, ale i já jsem chtěl mít nějaký grandslamový titul. Doma na australském mistrovství i ve Wimbledonu jsem s ním ve finále prohrál, tak jsem mu to chtěl vrátit. Do finále v USA jsem se dostal výbornými výkony a pořád lépe a lépe jsem hrál voleje. S Hoadem jsme vyhrávali i tituly ve čtyřhrách. První set jsem prohrál 4:6, ale změnil jsem taktiku a začal jsem chodit víc na síť. Překvapilo ho to, získal jsem dost lehkých bodů, a otočil jsem skóre. Další sety jsem získal nečekaně hladce 6:2, 6:3, 6:3. Neměl mi to za zlé, nenaštval se. Tehdy to ještě nebyla v médiích tak velká věc, ten kalendářní Grand Slam. Navíc jsme ještě v pohodě v New Yorku vyhráli i finále čtyřhry. 

V dnešní době, když hraje Nadal s Djokovičem 60 zápasů, nebo Nadal s Federerem, či Djokovič s Federerem, říkají novináři, že jde o velkou rivalitu. Vy jste kromě 135 zápasů s Hoadem odehrál 204 utkání s Panchem Gonzalesem se stavem 87:117, s Laverem jste pak měl bilanci 75:89. Tomu se teprve říká rivalita! Jak jste vnímal takovéto soupeření?
Čísla jsou ohromující. Přesnou statistiku jsem si ani nepamatoval, ale asi to sedí. Jen v prvním roce s Gonzalesem na profi okruhu 1957 jsme odehráli přes 70 zápasů. Potom se k nám přidávali další i od nás z Austrálie. Hoad, Laver, silný byl Segura, Trabert a jiní. Spolu jsme cestovali z města do města, trénovali, večeřeli a bavili se, ale na dvorci jsme byli nemilosrdní soupeři.

Co si myslíte o dnešním tenise?
Všechno změnily nové rakety, míče a konec travnatých dvorců. Už jich mnoho nezbylo. Dnes bych neměl šanci. Namísto dřevěných raket grafitové, větší, s obrovskou razancí. Můj styl a moje postava by dnes nemohly stačit. Dnes se jinak a daleko těžším způsobem trénuje a koučuje v zápasech, objevilo se víc obouručných bekhendů, množství tvrdých povrchů zatlačilo hru dozadu, nechodí se moc na síť. I po nás se objevilo mnoho vynikajících hráčů, hvězd, ale nehrají tolik zápasů jako my. Je úplně jiná doba, ale rád se na dnešní tenis dívám. 

Kdo je váš nejoblíbenější tenista?
Jednoznačně Federer. Svým stylem, technikou a lehkostí. Byl jsem jeho fanouškem. Hrál jako z učebnice, ale vybudoval si vlastní styl. Vyhrál na všech površích, i když antuka asi nebyla jeho kamarádem. 

Vaše dlouhověkost a skvělé výkony i po 35 letech života na profesionálním okruhu připomínají úspěchy Novaka Djokoviče. Už jste s ním o tom hovořil?
Neměl jsem tu příležitost. Ano, i Novak je skvělý atlet a ještě mu to jde, ale přiznám se, ani sám si nepamatuji a neznám všechny svoje rekordy. Ty australské nepřekonal.

Ještě v červenci 1974 jste jako skoro čtyřicetiletý bojoval ve finále Wimbledonu o trofej s mladým Jimmym Connorsem. Ve vašich časech nebyly na dvorcích stoličky. Museli jste při změně stran stát ve středu za čarou, nehráli jste tiebreaky, sety končívaly i 9:7, 10:8 či 14:12, neexistovalo pravidlo o vysoké teplotě, které může zastavit hru nebo zavřít střechu, a přece jste tolik vydržel a tak dlouho úspěšně hrál. Jak jste to dokázal?
Mně pomohlo, že jsem menší, lehčí a lépe jsem se pohyboval po dvorci a běhal na všech površích. Další výhodou bylo, že jsem v dětství začal na antuce, a ne na betonu jako jiní, nebo jako dnešní tenisté. A jak jsem již říkal, vyhýbala se mi zranění. Akorát na konci kariéry v sedmdesátých letech mě doběhlo přetížené rameno, jinak bych hrál až do své padesátky.

Jak vzpomínáte na československého soupeře v egyptských barvách z finále Wimbledonu 1954 Jaroslava Drobného, který vás zdolal 13:11, 4:6, 6:2, 9:7?
Na tohle finále nerad vzpomínám, zvlášť když jsem Wimbledon nikdy nevyhrál. Tehdy jsem o tom ještě nevěděl, ale byl jsem proti Drobnému asi nejblíže ze všech čtyř mých finálových zápasů. Drobný byl amatérskou světovou jedničkou, vynikající byl hlavně na antuce, ale zkoušel to hodně i na trávě, protože po opuštění Československa žil v Anglii. Hrál za Egypt, jinde mu občanství nedali, až později pak přece jen získal britské. Ten zápas byl dramatický, a byl bych vyhrál, kdybych dodržoval svoji taktiku. Tehdy mi bylo devatenáct a na cestách po Evropě jsme poslouchali našeho kapitána i trenéra Harryho Hopmana. Měl jsem to vyhrát a měl jsem chodit víc na síť, ale Hopman mi to nedoporučoval a radil mi zůstat vzadu. To byl náš jediný zápas s Drobným.

A co později Jan Kodeš, další československý vítěz Wimbledonu?
To už bylo v sedmdesátých letech v open éře. Hráli jsme spolu pětkrát a Jan mě jednou zdolal. Byl to bojovník, obávaný soupeř. V Davisově poháru jsme se ve dvouhře nikdy nestřetli, ale v semifinále 1973 na trávě v melbournském Kooyongu jsme ve čtyřhře spolu s Laverem zdolali silný pár Kodeš, Zedník 6:4, 14:12, 7:9, 8:6, což nám velmi pomohlo, protože první den Čech Hřebec nečekaně zdolal Newcomba a potom ještě potrápil i Lavera poslední den a padl až v pěti setech. Vyhráli jsme 4:1 a potom i finále v Clevelandu nad USA 5:0.

Vzpomínáte si i na Slováka Miloslava Mečíře?
Výborný tenista, hrál za Československo už po mém konci, proti němu jsem už nehrál. Velká kočka. Dobře se hýbal a hrál chytře. Viděl jsem jeho finále v Melbourne 1989 proti Lendlovi, tam neměl šanci. 

V letech 1957–70 jste propásl asi 50 grandslamových turnajů, na nichž jste jako profesionál nesměl hrát. Nelitujete této promarněné šance?
Nikdy se nedívám dozadu. Vůbec ne. Jít do profesionálního tenisu byla jediná možnost. Peníze jsem neměl, na grandslamových turnajích jsme nic nedostali, cesta z Austrálie byla dlouhá a drahá a v profesionálním tenise jsem si vydělal pěkné peníze. Hodně jsem toho vyhrál, ale taky jsem toho spoustu prohrál. Ničeho nelituji. Šířili jsme dobré jméno tenisu v mnohých zemích, viděl jsem svět, mám na to krásné vzpomínky a spoustu zážitků. 

Cestoval jste někdy lodí jako Bromwich nebo Sedgman?
Ne, všude jsem létal. Moje první cesta do Evropy přišla už v roce 1952, když mi bylo necelých osmnáct. Mě i Hoada vzal kapitán Hopman do týmu a trasu Sydney – Londýn jsme letěli tři dny a dvě noci. 

Po vašich velkých úspěších v sezoně 1956 jste měl 6. října svatbu s Wilmou McIverovou v Brisbane v Katedrále svatého Jana (St John's Cathedral). Na svatbu přišlo přes 3000 lidí, i když se jich do katedrály vešlo jen 800. Ostatní stáli venku. Pro město to byla svatba roku, dostala se i do televize a všech zpráv. Jak na ten den vzpomínáte?
Samozřejmě si všechno pamatuji, mám velké množství fotografií. Tenis byl významný sport, velmi sledovaný. Lew Hoad a já jsme tehdy vyhráli všechny grandslamové turnaje, na svatbu přišly mnohé tenisové legendy, hodně hostů i ze strany mé manželky, která v Brisbane hrávala, a svatba vyvolala obrovský zájem médií. Byl to vzrušující den. 

Kterého ze svých úspěchů si nejvíc ceníte?
Těžko vybrat jeden. Velmi si vážím daviscupových vítězství za svou vlast. Hned to první přišlo v roce 1953, kdy nám bylo s Hoadem devatenáct let a zdolali jsme silný tým USA. Velkým úspěchem pro mě byl i kalendářní Pro Slam 1963. Když jsme byli malí chlapci a mnoho jsme toho o světě nevěděli, toužili jsme vyhrát mistrovství Austrálie a reprezentovat svou vlast. Vůbec jsme netušili, co všechno nás čeká. Mým vzorem byl soused z naší čtvrti John Bromwich, dvojnásobný mistr Austrálie a finalista Wimbledonu z roku 1948, to mi bylo třináct let. Vážím si i mediálních žebříčků, podle kterých jsem byl v některých sezonách světovou jedničkou. Tehdy jsme ještě neměli počítačový systém ATP, ale konkurence byla silná. I navzdory třinácti ztraceným sezonám jsem ještě stihl hrát v šestnácti grandslamových finále. Osm z nich jsem vyhrál, což velmi přesně odráží mou dlouhou kariéru – hodně jsem vyhrával, ale také jsem hodně prohrával.