Kumstát si veze pohár, ale cenné zkušenosti získali všichni, říká Petr Kovačka

Jak jste se dostal k tomu, že jste s českými hráči vyrazil na výjezd do Melbourne?
Já bych sem samozřejmě chtěl jet se svými holkami, ale je to drahý výlet a moc jsem nepočítal, že by se to uskutečnilo. Ale když mi pak svaz nabídl, abych sem jel s českou výpravou spolu s Liborem, tak jsem to s radostí přijal. Pro mě i Libora se jedná o hodně cennou zkušenost.

Sarah Melony Fajmonová, která se dostala přímo do hlavní soutěže juniorek na Australian Open, je 33. na světě, ale z českých tenistek je stejně až osmá nejlepší. Co na to říkáte?
Tyhle ročníky 2007, 2008, 2009, ale už i 2010, jsou hrozně silné. A to ještě nehrály Tereza Valentová, Laura Samson a Julie Paštiková. Terka s Laurou už chtějí hrát mezi dospělými a prosadit se mezi profesionálkami. Juniorské turnaje už pro ně nejsou tak důležité. Julča je pak zraněná.

Chlapci tu naopak měli jen jediného zástupce, třetího hráče světového žebříčku Jana Kumstáta, který tu loni byl ve finále. Druhý hráč žebříčku Maxim Mrva byl jmenován do týmu pro Davis Cup a žádný další Čech si účast tady nevybojoval…
Jana jsem tu měl na starosti a strašně mě mrzelo, že přestože ve čtvrtfinále předvedl nejlepší výkon ze všech zápasů, tak to bohužel nestačilo. Na druhé straně totiž byl nejlepší soupeř, kterého tu mohl potkat, Henry Bernet ze Švýcarska. Honza měl šance, mohl pro sebe rozhodnout první set, i ve druhém to vypadalo nadějně, ale Bernet zahrál na brejkboly a důležité okamžiky v utkání výborně. Když se Honza dostal v tiebreaku na vedení 4:2, tak nedokázal dobře podat. Ve druhém tiebreaku se mu stalo něco podobného. Měl minibrejk, ale nepodařilo se mu dát první podání do kurtu, a přes druhé podání už ho soupeř přehrál a rozhodl. Ve druhém setu také víc foukalo.

Děvčatům se tu dařilo více v deblu. Dva páry – sestry Kovačkovy a Krejčová s Valdmannovou – postoupily do semifinále čtyřhry, do čtvrtfinále dvouhry postoupily Alena a Jana Kovačkovy. Jak byste tyhle výsledky zhodnotil?
Většina holek byla ještě v prosinci v Americe na Orange Bowlu, takže se vrátily v polovině prosince do Česka. Do Austrálie víceméně jely všechny skoro bez přípravy. Ta očekávání ani nějak velká nebyla. Šlo o to, aby se o to popraly a zkusily to. Jediná Vendy měla odehráno v hale i na betonu více zápasů, navíc zde hrála výborně i loni. Myslím, že sem jela s většími očekáváními ve dvouhře, ale někdy je to prostě složité. Nepovede se jeden zápas a vypadnete.

Vítězka Orange Bowlu Tereza Krejčová vypadla ve druhém kole s Britkou Brooke Blackovou po prohře 4:6 ve třetím setu. Jak byste zhodnotil její vystoupení?
Tenhle zápas byl o fous. Tereza na Orange Bowlu prohrávala 1:4 ve třetím setu, pak sehrála další dva totálně vyrovnané zápasy. Duel s Blackovou tady byl také hrozně těsný. Bohužel se jí to nepodařilo dotáhnout do vítězného konce. Bylo to 4:4 ve třetím setu, v té chvíli to bylo o jednom nebo o dvou míčích, které pro ni nedopadly. Svět je v tomhle hrozně krutý. Žádný hráč to nemá jisté. Nejtěžší bylo vyrovnat se s podmínkami, v tomto případě vedrem a větrem. Podmínky mají někdy rozhodující vliv na výsledek. Holky trénovaly v hale, kde nesvítí sluníčko, není vítr a hraje se v podstatě v ideálních podmínkách. A tady to bylo jiné…

Na turnaji zde startovaly dvě dívky ročníku 2010, mimo jiné vaše dcera Jana Kovačková. Byl to pro ni první grandslam. Co říkáte na její vystoupení?
Ona je samozřejmě zklamaná. Měly se sestrou šance vyhrát debla proti Penickovým. Ve dvouhře hrála ve čtvrtfinále proti Mie Pohánkové výborně. Považuji její vystoupení za velký úspěch. Je na prvním grandslamu ve čtrnácti letech, třeba to bude hodnotit jinak, až dojede domů. Jsem strašně rád, že si tu mohla zahrát a nasbírat zkušenosti, které v budoucnu určitě zúročí k tomu, aby podobné turnaje třeba dokázala vyhrát.

Alena Kovačková prohrála ve čtvrtfinále s pozdější finalistkou Kristinou Penickovou. Podobně jako Jana vyhrála první set, aby nakonec prohrála. Mrzí vás i tahle porážka?
Jak jsem už říkal, strašně důležité jsou i podmínky, jaké při zápasech panují. Obě holky začaly ve chvíli, kdy nefoukalo a bylo relativně pod mrakem. Pak se totálně změnilo počasí, kdy začalo hodně foukat. Janičce to v zápase pomohlo, Alence to totálně sundalo hru a Penicková začala dominovat. Co se debla týče, všichni kluci i holky z Česka ho umějí hrát výborně a je škoda, že se mým dcerám, ani Tereze s Vendulou, nepodařilo dostat do finále.

Alena i Jana byly menší a mladší než většina jejich protihráček, mají všechno před sebou. Kdybyste jim mohl dát jednu radu, jaká by byla?
Některé juniorky už tu vypadají jako dospělé ženy. Naše holky vypadají úměrně svému věku a samozřejmě věřím, že ještě nějaký ten centimetr vyrostou a celkově zesílí. Myslím, že jsou na dobré cestě, a když se něco někdy nepodaří, tak to prostě ke sportu patří. Myslím, že za krátkou kariéru mají za sebou už výborné výsledky a teď je potřeba, aby byly trpělivé a pracovaly dál. To je nejdůležitější, výsledky pak přijdou.

Do finále se nakonec probojoval jen ve čtyřhře juniorů Jan Kumstát se svým americkým spoluhráčem Maxwellem Exstedem…
Ti otáčeli od prvního kola zápasy, které měli už prohrát. Do každého utkání vstupovali jako favorité, přitom každý zápas byl o jednom míčku, který kdyby dopadl jinak, tak kluci už byli asi doma. 

Kumstát s Exstedem finále proti Ognjenovi Miličovi a Jegorovi Plešivcevovi vyhráli ve dvou setech. Jak byste utkání zhodnotil?
Kluci odehráli další velmi vyrovnané utkání a znovu dokázali otočit nepříznivý vývoj zápasu ve svůj prospěch. První set strhli na svou stranu z pěti setbolů (třem čelili za stavu 3:6 v tiebreaku, pozn. redakce) a ve druhém setu se brzy dostali do brejku. Tento moment se ukázal jako zlomový v celém zápase. Za stavu 5:2 měli dokonce tři mečboly na returnu, ale soupeři skvěle zapodávali. Honza v pak devátém gemu výborně zaservíroval a kluci se mohli začít radovat z titulu juniorských šampionů! Oba se skvěle doplňovali a vždy dokázali rozhodující míče zápasu výborně odehrát.

Sarah Melony Fajmonová říkala, že moc bojovala o to, aby si tu vůbec mohla zahrát. Jak hodnotíte její výkony? Uhrála tu kolo v deblu, ve dvouhře prohrála s těžkou soupeřkou Teodorou Kostovičovou…
Na to, že hrála první grandslam, tak hrála výborně, Potřebuje získat zkušenosti. Zápasy na grandslamu jsou úplně jiné. Hraje se tu před lidmi… Věřím, že si zahraje Roland Garros a Wimbledon, kde uhraje lepší výsledky než v Melbourne.

Mnohé holky zmiňovaly, že na přípravném turnaji v Traralgonu panovaly úplně jiné podmínky. A tady vůbec nemohly trénovat na kurtech, na kterých by byly přibližně stejné podmínky, jako na těch zápasových.
Je to samozřejmě pravda, ale myslím, že i tak je turnaj v Traralgonu důležitý. Kurty jsou tam sice pomalejší, ale pořád se hraje na betonu venku, což je hodně důležité. Je pořád lepší tohle absolvovat, než přijet rovnou z haly.

Vy sám jste se představil před čtvrt stoletím na US Open, kde jste si s Pavlem Kudrnáčem zahrál první kolo čtyřhry. Jak se od té doby změnily podmínky na grandslamových turnajích?
Změnilo se to, že kvalita hráčů je úplně někde jinde. Rozhodují opravdu maličkosti a všichni tenis strašně umí. Za nás byli taky dobří hráči, ale dříve byly mezi nimi větší rozdíly. Dneska nemá nikdo nic jistého.

Změnilo se i zázemí na turnajích velké čtyřky?
V tomhle se nezměnilo prakticky nic. Tenisté mají kvalitnější týmy, mají lepší možnosti pro trénink a celková úroveň hráčů je úplně někde jinde. I sem je strašně těžké se dostat a každý, kdo se sem probojoval, by měl být pyšný, že si tu mohl zahrát. A uspět zde je samozřejmě ještě něco úplně jiného.

Vy jste nastoupil s Pavlem Kudrnáčem na US Open v roce 2000. Jak jste se na turnaj probojovali?
Postoupili jsme z kvalifikace. S Noemem Bohrem a Tuomasem Ketolou jsme v rozhodujícím tiebreaku prohrávali 3:5 a utekli jsme hrobníkovi z lopaty a zápas vyhráli. Byl jsem tehdy hrozně nadšený, že jsme si mohli hlavní soutěž zahrát. Kvalifikaci tehdy hrálo 16 párů a k postupu do hlavní soutěže byly potřeba dvě výhry. I když jsme tehdy prohráli v prvním kole s nasazenou dvojicí Etlis, Prieto jen těsně 6:7, 4:6, tak v tom zápase byli soupeři lepší.

S Kudrnáčem jste vyhráli tři challengery. Byl tehdy tenisový život hodně jiný?
To se vůbec nedá srovnávat. Hráči mají dneska kvalitní trénink, všichni mají trenéry. My jsme to s Pavlem táhli celé bez trenérů, ani bychom na ně po většinu kariéry neměli peníze. Řídili jsme si to sami, dneska už všechny deblové páry mají minimálně jednoho trenéra. My jsme se také snažili sledovat soupeře a dobře se připravit, ale dělali jsme to v takových podmínkách, jaké jsme měli k dispozici. Nic si v kariéře nevyčítám. Porazili jsme spoustu dobrých hráčů. Rád vzpomínám, když jsme s Pavlem porazili dvojici Andrej Medvěděv, Karim Alami ve čtvrtfinále v San Marinu 7:5, 7:6(2). Medvěděv byl tehdy čtrnáctý na světě v singlu, Alami okolo 34. Místa. Tehdy jsme si už říkali, že můžeme porazit kohokoliv na světě. (smích)