Dělat tenisovou trenérku byl můj sen, říká matka dvou talentovaných dcer Eva Kovačková

Jak vás napadlo pokusit se ze dvou vašich dcer vychovat tenistky?
My máme ještě syna, kterému je dvacet a hraje také intenzivně závodně tenis, i když ne na takové úrovni jako dcery. S manželem jsme tenisoví trenéři, i když jsem pod nátlakem svého otce vystudovala práva, ale baví mě tenis a vždycky jsem ho chtěla trénovat. Oba jsme byli s mužem pořád na kurtech a holky tam byly s námi, protože jsme je neměli kam dát. Ony tak nějak spontánně vzaly raketu do ruky, začaly hrát o zeď a tenis je začal bavit. To mně dělalo velkou radost a moc jsem si přála, aby hrály, ale ony chtěly hrát samy ještě víc. Nijak jsem je k tomu nemusela nutit.

Váš manžel si zahrál s Pavlem Kudrnáčem hlavní soutěž ve čtyřhře na US Open a vyhrál tři challengery. Na jaké úrovni jste tenis hrála vy?
Já jsem hrála nejvýše první ligu. Pak jsem se věnovala škole, na mou kariéru nebyly peníze a moc se to ani neřešilo.

Jak to tedy přesně začalo? Dcera Alena je starší, takže to asi rozpoutala ona, je to tak?
Ony prostě hrály, hrály a pořád chtěly hrát. A Janička chce Alenku předběhnout úplně ve všem, takže cokoliv jedna z nich dělá, ta druhá musí udělat líp, což byl samozřejmě motor, který obě posouval dál.

Vy hrajete s dcerami v Říčanech. Odtud pocházíte?
My jsme se s manželem přestěhovali do Říčan kvůli tenisu. Šlo i o to, abychom to měli blízko do Prahy a měli jsme možnosti kde trénovat.

Jste hlavní trenérkou obou dcer. Naplňuje vás to?
Ano, pro mě to byl vždycky sen a radost. Já se s nasazením věnuji i ostatním dětem a byla jsem šťastná, že jsem se mohla v trénování realizovat u svých vlastních dětí. Manžela jsem k tomu tak trochu nepustila. Je ale samozřejmě pravda, že Petr má víc zkušeností, dokázal toho dost ve čtyřhře a má třeba cit pro to, jak mít vypletené rakety. Funguje jako poradce.

Alena i Jana dosahují vynikajících výsledků. Takových holek ale v minulosti bylo dost a prosadil se jich jen zlomek. Co se snažíte dělat jinak, aby se holky prosadily i mezi ženami?
Odmala mi bylo jasné, že holky musejí být opravdu všestranně rozvinuté. Cvičíme s nimi šikovnost, gymnastiku, kondičku. Teď se trochu bojím, aby všechno vydržely tělesně. Nechci je úplně zavařit, aby byly přetrénované, a proto se snažím najít cestu, jak to vybalancovat. Nikdo samozřejmě neví přesné množství zátěže, které by je posouvalo, a zároveň to všechno vydržely.

Velká část úspěchu v ženském tenise je otázkou psychické odolnosti. Pracujete s holkama i v téhle oblasti?
Bojím se trochu té psychické stránky. Vím, že tenis je hodně náročný sport. Každá z holek je úplně jiná a ani pro jednu z nich to není lehké. Tenisové zápasy jsou strašně psychicky náročné, je to alchymie.

Jak byste holky charakterizovala? V čem se liší?
Mladší Jana je více temperamentní, živá, trošku drzá, ale přitom se mi zdá, že se někdy psychicky rozsype víc než Alena. Ta je navenek klidná. Moc se nevyjadřuje, ale někdy mi přijde, že toho pak možná unese víc.

Viděl jsem tu několik jejich zápasů a musím říci, že obě holky mají úžasně čisté údery. Zatím jsou výrazně mladší než soupeřky, menší a mají křehčí tělesnou stránku, ale úderovou techniku mají obdivuhodnou. Jakým způsobem jste je to naučila?
Můj táta trénoval jiné sporty, třeba atletiku, a i tam už jsem viděla, že technika je moc důležitá. Když je někdo dobře technicky vybavený, má to pak daleko snazší než ten, kdo nemá v tomto směru tak dobré základy. Hodně mě v tomto směru inspiroval Novak Djokovič, který má opravdu krásné údery, a moc jsem chtěla, aby na tom byly holky v tomhle směru podobně.

Už jste tady zmínila psychiku. Spolupracujete na ní s někým? Rozumím tomu, že když je někomu čtrnáct nebo šestnáct, tak je těžké po něm chtít, aby byl odolný. Člověk musí něco zažít a dospět…
Ve věku puberty je to složité. Když byly holky mladší, bylo to snazší. V pubertě už začaly víc o všem přemýšlet, řeší následky. Co se stane, když vyhraju nebo prohraju, jak u toho vypadám… Člověk v tomto věku hledá odpovědi na otázky, je to pro ně hodně těžké. Začaly jsme spolupracovat s panem Marianem Jelínkem. Párkrát jsme se s ním sešly a když něco potřebujeme, zavoláme si. Přišlo mi, že aspoň někdo mě občas podrží a chápe. Dokáže taky holkám poradit.

Po finále bylo celý den ticho

Obě dcery tu vyhrály dvě kola ve dvouhře, ve čtyřhře se probojovaly do semifinále. Často ty zápasy ale byly jako na houpačce. Co na to říkáte?
Tohle má hlavně Janička. Ona umí, a kdyby dokázala být mentálně stabilnější, tak by její tenis byl ještě na vyšší úrovni, protože dokáže hrát opravdu rychle. Zahraje skoro cokoliv, je rychlá, a i když má nevýhodu, že je drobná, tak ji hlava zatím hodně limituje. Důležité ale je, že se Janička v těch nejdůležitějších momentech dokáže smontovat a těžké zápasy vyhrává.

Dobře, ale je jí zatím čtrnáct let… Pro ni je to tady první grandslam. Jaké to je pro vás mít najednou na grandslamu dvě dcery? Drží holky při sobě?
Jsou od sebe dost rozdílné, trochu do sebe jdou a klasicky se hádají. Na druhou stranu je zajímavé, že si navzájem fandí, což hodně oceňuji. Vůbec si nezávidí a podrží jedna druhou, když jde do tuhého. I při čtyřhře se najednou, když jim teče do bot, semknou. Je to takový hezký sourozenecký vztah.

Alena s Janou spolu loni hrály finále na turnaji ve španělském Sanxenxu. Jana tam porazila starší Alenu 6:4, 6:2. Co jste na utkání říkala? A znamenalo zásah do rodiny?
Bylo to zajímavé. Přála jsem si, aby se obě holky dostaly do finále, ale pak jsem tušila, že to asi nebude lehké. Pro nikoho z nás. Pro Janičku nebylo tak důležité Áju porazit. Je mladší, neměla co ztratit a hrála uvolněně. Zahrála opravdu hodně dobře a vyhrála.

Jak to pak vypadalo po zápase?
Po něm bylo celý den ticho. Pak to bylo zase v pohodě.

Klubovou příslušnost mají obě holky v TK Sparta Praha. Trénujete tam také často, nebo dáváte přednost Říčanům?
Holky to mají rády na kurtech Sokolu Říčany, kde jsou zvyklé. Mají je kousíček od domu. Občas také trénujeme na TK Pacov, kde se znám s majitelem, který nám hlavně v zimě vychází hodně vstříc a můžeme tam jít, kdykoliv potřebujeme nebo nestíháme dojet na Spartu. Na Spartě ale máme ideální podmínky, nemůžeme si na nic stěžovat. Důvod, proč trénujeme hodně v Říčanech, je jen ten, že holky nerady jezdí v zácpě hodinu na Spartu a pak zase hodinu zpátky. Ale samozřejmě podmínky na Spartě jsou skvělé.

Mít dvě talentované juniorky a jezdit s nimi po světě je asi také nákladné finančně. Jak to zvládáte?
Tady musím moc poděkovat Spartě a Českému tenisovému svazu, kteří nám skrze Sparta Tennis Agency výrazně pomáhají. Máme od nich balíček, a pokud se do něj vlezeme při výjezdu na turnaje, jsou nám náklady propláceny.

Jana v minulých dvou letech odehrála hrozně moc turnajů, které často ovládla. Teď hraje turnaje nejvyšší kategorie, kde je samozřejmě velká konkurence. Občas tedy přijdou i porážky. Bude je dobře snášet?
Teď to pro ni bude hrozně těžké. Ona loni skoro prakticky neprohrávala, předloni prohrávala ještě méně. Teď tady uhrála dvě kola na grandslamu a prohrála ve třech setech s dobrou soupeřkou. Tak zatím se neděje nic tragického, ale je jasné, že to nebude lehké.

Vždycky jste se snažila být na zápasech obou svých dcer. V osmifinále se ale stalo, že obě nastoupily na kurt ve stejný čas. Jana hrála se Slovenkou Miou Pohánkovou a Alena s Američankou Kristinou Penickovou. Sledovala jste v hledišti Alenin zápas, na utkání Jany byl manžel. Byli jste tak dohodnutí?
Na obou zápasech najednou jsem být nemohla. Byli jsme domluvení tak, že když mě Jana bude potřebovat na kurtu, tak mi manžel řekne a vyměníme se. Třeba by ji taková věc nakopla. Má svůj svět a kdybych tam přišla, tak aspoň na chvilku zapomene na mrmlání, nebo si naopak vynadáme a zlepší se její nastavení. Ona vyhrála první set a ve druhém vedla 2:0. Byla pak trochu naštvaná na Petra, že mě nezavolal. Můj muž pak odešel, protože neunesl její řeči. Třeba by to ale ničemu nepomohlo a nic to neovlivnilo. Je to těžké.

Všiml jsem si, že zejména s Janou, ale v menší míře i s Alenou, při zápase hodně komunikujete. Jana nepoužívá žádná nepatřičná slova, ale jak sama říká, často propadá stresům…
Je hrozně negativní. Je to zajímavé. Řešili jsme to s psychologem a nakonec se zjistilo, že když si mrmlá a dostane to ze sebe ven, jsou ty špatné řeči lepší, než kdyby nic neříkala.

Alena také v prvním kole proti Evě Bennemannové z Německa působila chvíli vesele, ale když se nedařilo, bylo to na ní hodně vidět… Také mi přišlo, že ten zápas byl hodně o psychickém rozpoložení…
Alena byla dřív hodně stabilní a bojovná. Teď, jak se jí minulou sezonu nedařilo úplně podle jejích představ, u ní občas začalo být trošku plačtivo. Mám ale pocit, že u ní nejistota už trochu mizí a je nyní spíše na té lepší cestě. Uvědomuje si, že se nic hrozného neděje, když prohraje, a že dělá tenis proto, že ji baví a chce prostě hrát.

Holky obdivují styl Karolíny Muchové

Obě holky svorně říkaly, že si tady věří na lepší výsledek v deblu než v singlu. Jak tohle vnímáte vy?
Zápasy jsou tady těžké. V prvním kole i ve čtvrtfinále to dopadlo trochu šťastně. Ani jedna z nich není taková, že by vyhledávala zrovna grandslamy a přehnaně si na nich věřila. Alena měla žebříček dlouho, ale Jana se sem moc chtěla dostat a bála se, že se sem nedostane. Nakonec tu byla dokonce i nasazená. Všechno zvládla na výbornou, aby se sem dostala. A pak tu na ni dýchla ta atmosféra a každý trénink od začátku říkala, že netrefí balon, že nic netrefí a ptala se, jestli může skončit s tenisem. To jsou ty její řeči, což je pro mě hodně psychicky náročné. Ona s tenisem samozřejmě skončit může, když bude chtít. Ale je důležité, aby se dokázala zbavit toho negativního nastavení.

Já v kontextu toho, co říkáte, přemýšlím, jak Jana dokázala v takovém nastavení vyhrát loni wimbledonskou soutěž do 14 let…
Ona vyhrála hodně velké turnaje a odehrála spoustu pěkných zápasů, a to i v takovém nastavení. Člověk si říká, že kdyby se povzbudila a byla pozitivnější, mohlo by to být ještě lepší.

V rozhovoru nám Jana říkala, že by nejraději hrála bez diváků. Čím ale bude hrát lépe, tím na ni víc lidí bude koukat…
To asi obě, ale myslím si, že to vždycky přestanou vnímat. Kdyby si mohly vybrat, tak tam diváci nejsou, nerady se předvádějí. V utkání je ale neřeší.

Už jsme probrali, jak jsou šikovné, ale přijde mi také, že jsou velmi chytré. V prvním zápase deblu proti Taggerové s Vladsonovou to vypadalo na brzký konec, ale ony se nakonec přizpůsobily a zápas zachránily…
Myslím si, že na čtyřhru jsou právě hodně šikovné a také jsou dobře sehrané. Odehrály už hodně deblů a manžel jim taky dokáže hodně dobře poradit, co kdy mají zahrát. Umějí také výborně třeba loby. Mají takové herní vybavení, že můžou v konkrétní situaci zahrát víc než jenom jednu ránu. Samozřejmě, mohly by a měly by lépe servírovat. Janička je možná ještě o kousek tenisově chytřejší než Ája a dokáže soupeřku rychle přečíst a vymyslet, co by se na ni dalo hrát.

Kromě tenisu musejí obě dcery také studovat. Mají obě individuální plán, nechodí každý den do školy. Takže kromě toho, že je trénujete, musíte dohlížet i na to, aby se naučily požadovanou látku do školy…
Je to někdy strašný nápor. Musím je někdy hodně honit. Není to o tom, že by se nechtěly učit nebo jim učení nešlo, ale problém je, že se občas člověk musí učit ve velmi nevhodných chvílích, kdy je málo času, nebo někde jste a koliduje to s tenisem.

Vloni Alena objela všechny čtyři grandslamy. Určitě tu hodně sledujete konkurenci. V čem by se podle vás měly holky zlepšit? Na čem by měly zapracovat nebo v čem by měly přidat?
Určitě si myslím, že by měly zlepšit servis. Na tom budeme hodně pracovat. Ono to ani není úplně o technice, jako o tom si uvědomit, že je potřeba opravdu servírovat na sto procent. Holky nemají horší techniku servisu, ale nejsou zvyklé dát do podání vždycky úplně všechnu sílu.

Kdo je pro ně tenisový vzor? Vy jste mluvila o Novaku Djokovičovi…
Ony hodně koukají na Arynu Sabalenkovou, líbí se jim její styl. A z českých hráček obdivují styl Karolíny Muchové, která hraje pěkný kreativní tenis.

Holky pořád ještě rostou a vyvíjejí se. Oproti většině ostatních jsou trochu slabší konstrukce. Už třeba s nimi pracujete na tom, jak se mají stravovat nebo chodit do posilovny?
Problém je přemluvit dítě k tomu, aby jedlo to, co je potřeba, místo toho, na co má chuť. Ája je o dva roky starší a trošku si už pohlídá, aby opravdu jedla něco, co obsahuje proteiny. Potom se svaly mají z čeho v posilovně tvořit. U Janičky je to se stravováním těžké, protože jí relativně málo věcí. Hlavně na turnajích.

Vy jste kromě trenérky také maminka. Jak to jde spolu dohromady?
Přemýšlím i nad tím, že bychom přijali někoho cizího, přes kterého by šly informace k holkám. Jde prostě o to, aby ty informace slyšely od někoho jiného než ode mne. Myslím, že jim mám stále co dát a ještě bych je mohla chvíli trénovat. Je to teď začarovaný kruh, protože manžel má trochu pocit, že ho chci trošku odstrčit, což ale vůbec nechci. On ale není cizí, a v té pubertě je to s holkama složitější, jak už jsem říkala. Trochu řešíme, co bude do budoucna, aby to pro vývoj holek bylo co nejlepší.

Alena i Jana tady uhrály dvě kola ve dvouhře a ve čtyřhře postoupily do semifinále. Jste s jejich výsledkem spokojená?
Nedávali jsme si velké cíle. Před turnajem jsme si řekli, že bychom byli spokojení, kdyby holky uhrály dvě kola. A ty uhrály, takže je to asi tak, jak má být. A holky se můžou zlepšovat.

Nejsou ty cíle přece jen trochu skromnější?
Možná si je takhle holky nastavily spíš kvůli zklamání, ale myslím si, že by určitě mohly uhrát víc. Není to maximum, ale ony samy, když mluvily s psychologem, mu odpověděly, že by byly spokojené, kdyby tu uhrály dvě kola.

Ještě vás na závěr bych vás chtěl požádat, zda byste jejich vystoupení tady v Melbourne zhodnotila vy…
Ája dělala, co mohla. Bojovala, akorát jí prostě malinko odešel servis. Nepodržela si podání tak, jak by měla, a na to bohužel dojela. Myslím si ale, že její soupeřka Kristina Penicková tady hrála výborně. Poslední zápas Jáji jsem neviděla. U ní je důležité, aby se hýbala a byla pozitivně naladěná. Když tomu tak je, najednou vím, že tam ty balony prostě budou chodit. Ale když postává a mrmlá, vůbec nevím, co se od ní dá čekat.