Kdo si hraje, nezlobí: Virtuální Berdych a spol. marně vyhlížejí své nástupce
Ne každému to jde s raketou v ruce tak dobře, aby vyhrával turnaje. Proč si tedy na grandslamového šampióna alespoň nezahrát, že ano? Jenže je vůbec s čím? Sportovní hry patří v herním průmyslu k tradičně oblíbenému zboží, v případě tenisových her se však v posledních letech jedná spíše o výjimku potvrzující pravidlo. Poslední zdárnou simulaci vydali v roce 2011 Češi, od té doby se čekání na nový titul pouze prohlubuje.
Je tomu už poměrně dávno, kdy světlo světa spatřila poslední pořádná licencovaná simulace tenisu. Psal se březen roku 2011 a majitelé herních konzolí mohli slavit – na pultech obchodů se objevil dlouho očekávaný Top Spin 4. V tom se mohli tenisoví příznivci „převtělit“ do kůže Rogera Federera, Rafaela Nadala, Novaka Djokoviče, Andy Murrayho a dalších hrdinů tehdejšího, a vlastně i současného bílého sportu. Na téměř čtyřiceti turnajích jste si mohli mimo jiné zahrát i za legendárního Ivana Lendla.
A co je zajímavé – do této doby nejvěrnější tenisová simulace pocházela z dílny českého vývojářského studia 2K Czech a o její kvalitě vypovídá i ocenění Nejlepší česká hra roku 2011, které hra získala v anketě Booom. Výborná grafika, dobrá hratelnost, po čase však příliš jednoduchá obtížnost. A klasický nešvar drtivé většiny tenisových her – auty a síť jsou zde jen jakýmisi „módními“ doplňky.
Pro úplnost – v předešlém, v pořadí třetím díle, který však mělo na starost jiné herní studio, se z českých tenistů objevili také Tomáš Berdych s Nicole Vaidišovou. V úplně prvním vydání hry, které bylo k dispozici mimo tehdejší herní konzole také na PC, figurovala Slovenka Daniela Hantuchová.
Tak jako má FIFA svůj PES (Pro Evolution Soccer), měl Top Spin úhlavního rivala ve hře Virtua Tennis z dílny japonské SEGY. Také v tomto případě se poslední vydaný díl této tenisové hry dostal na svět v roce 2011 a nabídl možnost zahrát si za špičkové světové hráče. Bylo tak čistě na rozhodnutí hráčů (v tomto případě máme na mysli ty s ovladači v ruce), kterou sérii zvolí.
Platilo totiž, že ti, kteří měli rádi jednu, příliš nefandili té druhé a naopak. Top Spin byl (je) ekvivalentem pro tenisovou simulaci, Virtua Tennis se pro změnu vyznačoval arkádovým pojetím – „nekonečnými“ výměnami, nafintěnými údery, míčem připomínajícím spíše kometu a „zábavnějším“ zaměřením, to vše za zvuků hrající hudby. A samozřejmě i zde platilo, že trefit aut nebo síť se rovnalo samo o sobě malému vítězství, ne-li rovnou zázraku.
Nicole Vaidišová byla v době své slávy nejen pro svůj tenisový talent, ale i krásu vděčným objektem. Jako jediná z českých hráčů se objevila ve třetím díle, kde nechyběl ani turnaj v Praze.
S tenisem vyrukovalo také populární studio EA Sports, mimo jiné autor stále žijících sérií FIFA a NHL. Jeho Grand Slam Tennis, jenž čítal celkem dva díly, byl jakýmsi mixem obou předchozích her, resp. kompromisem mezi simulací a arkádou. Ani zdaleka to ovšem neznamená, že by byl hrou nejlepší (i když sto lidí, sto chutí, a proti gustu… znáte to). Jenže od roku 2012 nic. Zkrátka pusto a prázdno.
Očekávalo se, že stojaté vody tenisových her rozvíří příchod nové generace herních konzolí PlayStationu 4 a Xboxu One, ale čekání stále nebere konce. A tak si musí hráči, jejichž volání po nové pořádné tenisové hře napříč světem čím dál více sílí, vystačit s nízkonákladovými produkty, které mají k těm licencovaným na míle daleko. A přitom je to tak krásný sport…
