Konečně antuka! Jebavý přečkal kvůli bolesti zad i kapačky, chce zpátky na grandslamy

Zdá se, že aktuálně nehrajete tolik turnajů, jako jste hrál dřív. Je to záměr? Souvisí to s tím, že jste založil rodinu?
Nechci tolik přetěžovat své tělo. Pro rodinu je samozřejmě taky dobré, že jsem s nimi víc doma, ale rozhodující je mé zdraví. Už vloni mě trápila záda, hlavně na tvrdém povrchu. Vyvrcholilo to ve Vídni, kde jsme se dostali do hlavní soutěže, ale museli jsme odstoupit. Tam jsem se rozhodl ukončit loňskou sezonu. Víceméně jsem pak strávil měsíc na kapačkách a vůbec jsem nemohl narovnat záda. Pak se to naštěstí spravilo a udělal jsem poctivou přípravu. Chtěl jsem se na letošní rok dobře připravit, ale bohužel hned na třetím turnaji mi zase trochu prasklo v zádech. Nebylo to tak strašné jako ve Vídni, ale od té doby jsem se rozhodl si po dvou, maximálně po třech turnajích dát vždycky jeden týden volno. Hlavně jsem ale rád, že teď jdeme hrát na antuku, protože věřím, že to tam bude o hodně lepší.

Dlouho jste hrál s Adamem Pavláskem. Ze začátku se vám hodně dařilo, pak už trochu méně. Měl jste už tehdy zdravotní problémy, které vás omezovaly?
Určitě tam mé zdraví hrálo roli. Těch zdravotních patálií jsem měl víc. V roce 2020 jsem byl na operaci s ploténkou, kde jsem měl výhřez 13 milimetrů. Po téhle složité operaci jsem se dal docela dobře do pořádku. Ze začátku mě záda netrápila, ale pak se to zhoršilo, hlavně v loňském roce.

Přemýšlel jste, jak problém se zády vyřešit?
Už jsem to řešil předloni s Adamem. Hráli jsme finále ve Štětíně, pak jsme postoupili do finále v Janově a tam se mi stalo, že jsem ráno vstal a nemohl se hnout. To finále jsme prohráli 2:6, 2:6, ale to jsem se prostě nemohl hnout. Nejdřív jsme si říkali, že nenastoupím, nakonec jsem to aspoň zkusil. To bylo poprvé, kdy se mi to od operace stalo. A pak se mi to stávalo častěji a častěji. Snažím se si občas dát dva až tři týdny pauzu a uzpůsobit mým problémům program. Vloni byla sezona na antuce docela dobrá, ale jakmile jsem přešel na tvrdý povrch, tak se hned začala ozývat záda a bylo to špatné.

Zvažoval jste i další operaci?
Operace už bohužel nepřipadá v úvahu. Záda jsou celkem v pořádku, ale ne úplně na profesionální tenis. Když se mi stal problém ve Vídni, bál jsem se, že už je to opravdu špatné. Všechno to ale bylo svalového původu. Jak jsem měl prasklou ploténku, tak mi tam voperovali destičku, kvůli které záda regenerují hůře, než kdybych byl úplně zdravý.

Jak jste to bral psychicky? Neříkal jste si, zda se ještě dokážete dát do pořádku a zda má ještě smysl v kariéře vůbec pokračovat? Kontaktoval jste lékaře, kteří by vám mohli po zdravotní stránce pomoci?
Určitě ano. Hned po Vídni jsem šel na rezonanci, pak jsem chodil čtrnáct dní na kapačky a injekce, aby se mi záda uvolnila. Chodil jsem na speciální cvičení a zdálo se, že by to mohlo být v pohodě. Na betonu jsou ale daleko větší nárazy, jak člověk nemůže k míčku doklouznout, a to mi dělá zle. Psychicky to není optimální. Také už trénuju o trochu méně než dřív, protože mám strach, aby to tělo vydrželo. Pět let jsem byl mezi čtyřicátým a šedesátým místem na světě a hrál největší turnaje. Teď i s hráči, které jsem v pohodě porážel, musím bojovat a někdy s nimi i prohraju. Ještě tomu chci dát šanci a uvidíme, jak se mi povede tahle antuková sezona. Pak se budu muset rozhodnout, co dál. Chci zůstat realistou a nechci své tělo úplně zhuntovat.

Loni jste asistoval při premiéře Petra Nouzy na okruhu ATP, když jste spolu ve švýcarském Gstaadu postoupili do semifinále. To byl výborný výsledek, co říkáte?
Tohle období mě trošku mrzí, protože jsem hrál za poslední dva roky asi svůj nejlepší tenis. Turnaj v Gstaadu byl dobrý, pak jsme s Jirkou Lehečkou porazili v Umagu dvojici Weissborn, Arneodo. Poté jsme prohráli v supertiebreaku s Vavassorim a Bolellim, kteří letos hráli finále na Australian Open. Tenhle zápas jsme klidně mohli vyhrát. A po přechodu na beton začaly patálie.

V Česku roste nová generace českých deblistů: Patrik Rikl, Petr Nouza, Matěj Vocel nebo David Poljak. Vy jste nedávno postoupil do finále challengeru se Zdeňkem Kolářem. Držíte jako Češi při sobě?
Kluci určitě udělali obrovský kus práce a posouvají se nahoru. Se všemi mám bezproblémový vztah. Jirka Lehečka mi loni pomohl v Umagu a uvidíme, co z toho vyplyne dál. Preferuju hrát s klukama, které znám. Nyní tedy hraju hodně s Phillipem Oswaldem z Rakouska, ale se Zdendou jsme uhráli finále v Zadaru, i když jsme spolu nastoupili po docela dlouhé době. S Čechy je na kurtu největší sranda a zábava a pak se to přenese třeba i do výsledků. Zkusil jsem v únoru na Tenerife hrát s Vegou Hernandezem, se kterým jsme se neznali, a tam jsem si zrovna řekl, že je možná načase hrát s parťáky, se kterými se už dobře znám, případně s nějakými Čechy.

Na Tenerife jste se zdál v dobré formě, později jste ji potvrdil i v Zadaru, kde jste s Kolářem postoupil až do finále. Cítíte se po herní stránce v dobré formě nebo cítíte rezervy?
Trochu jsem teď zlepšil podání, ale bohužel se o trochu hůř pohybuju. Jsem pomalejší, ale snažím se s tím bojovat a ještě to nechci vzdávat. Na Tenerife jsem odehrál dva docela dobré turnaje, ale tam se mému spoluhráči tolik nedařilo. Hned jsme na to se Zdendou navázali finálovou účastí. Teď zabojuju a uvidíme, kam se mi podaří vrátit a co na to řekne tělo.

Hůř se mi odjíždí a víc se těším domů

Často nyní hrajete s osmatřicetiletým Phillipem Oswaldem z Rakouska. Jak jste spolu domluvení na spolupráci?
Ze zahraničních hráčů je to jeden z mých nejlepších kamarádů. Sedíme si i mimo kurt. Byli jsme v semifinále turnaje ATP v Antalyi i ve třetím kole Wimbledonu. Nejsme domluvení napevno, ale hrajeme spolu často, i nyní spolu budeme hrát ve Splitu. Bavili jsme se i se Zdendou, že bychom si spolu zase někde zahráli. Určitě nyní neplánuji mít stálého partnera, ale chtěl bych si vybírat z bližšího okruhu kluků, které znám.

Už máte rodinu. Jak se vám to daří skloubit s tenisem? Cestuje rodina s vámi na turnaje?
Malého si moc užívám. Je skvělý a byla to krásná životní změna. Cestování je někdy horší, ale s manželkou jsme oba věděli, do čeho jdeme a že ještě budu hrát. Hůř se mi odjíždí a víc se těším domů. Letadlem jsme ještě s malým nikde nebyli, jen autem. Nyní už ale začíná vnímat a chodit, takže možná spolu někam vyrazíme společně všichni i letadlem. Už je mu rok a čtvrt, začíná říkat první slůvka, z turnajů pravidelně každý den volám domů.

Chtěl byste, aby vás syn zažil jako tenistu a pamatoval si na to?
Takový cíl jsem měl, ale musím být realista. Když nebude držet tělo, tak se nebudu trápit. Tenis není život, a když to nepůjde, budu hledat jiné cesty jak dál. Samozřejmě, kdybych se vrátil na padesáté místo na světě a malý to viděl, jeli bychom na Wimbledon, tak bych měl velkou radost. Beru to ale tak, jak to je.

Chtěl byste ze syna mít tenistu?
Spíš ne. Když jsem byl malý, dělal jsem závodně různé sporty. Hrál jsem fotbal i hokej, lyžoval jsem. Určitě ho povedu k tomu, aby uměl všechno, co jsem uměl já, a pak si vybere on sám. Ale bych byl raději, kdyby dal přednost kolektivnímu sportu, fotbalu nebo hokeji. Když bude chtít mermomocí hrát tenis, budu ho podporovat. Upřímně, jako tatínek bych ale rád zažíval jinou než tenisovou kariéru. Kdyby to byla holčička, ještě bych nad tím uvažoval, protože tam je konkurence trochu slabší, ale spíše bych nechtěl, aby absolvoval všechny věci, kterými jsem si prošel jako hráč. Úplně nejradši bych byl, kdyby hrál hokej.

Přemýšlíte už nad tím, čemu se budete věnovat po skončení kariéry?
Zatím nad tím nepřemýšlím. Možná zůstanu u tenisu a budu někoho trénovat. Nebo se naopak můžu třeba zapojit do firmy mých rodičů.

Jaké máte letos cíle během antukové části sezony?
Rád bych se vrátil na grandslamové turnaje. Nejvýš jsem byl na 43. místě na světě, ale nyní jsem od toho dost vzdálený. Kdybych se vrátil na místa, která by mně umožňovala hrát grandslamy a turnaje ATP, tak by určitě mělo smysl pokračovat dál. Když budu okolo 120. pozice, budu muset objíždět challengery, které se finančně i bodově od těchto turnajů hodně odlišují. Úroveň přitom tolik odlišná není. Pro mladé je to asi ok, ale mně je už třicet čtyři a tohle pro mě nemůže být cíl. Pokud bych se neprobojoval do Austrálie na grandslam, tak je hodně na zvážení, jestli ještě pokračovat nebo ne. Hodně ale samozřejmě bude záležet na zdraví.

Po letošním Australian Open se dostal na první místo na světě v deblu Ind Rohan Bopanna, kterému je čtyřicet čtyři let. Co na něj říkáte?
Asi je na tom zdravotně lépe než já. Já měl během kariéry už čtyři operace kolena a jednu operaci zad, takže je mé tělo v jiném stavu. To, že Bopanna v tomhle věku vyhrál svůj první grandslam a dostal se na první místo na světě, je neskutečné. Je to takový malý zázrak. Tělo mu drží a to je hodně důležité.

Češi se v poslední době začínají prosazovat v deblu více než dřív. Co si o tom myslíte?
Určitě je velká škoda, že se tohle nedělo před pěti lety. To jsem byl ve stovce debla sám, Jirka Veselý byl ve dvouhře taky jediný ve stovce. Občas tam byl s námi ještě Rosi (Lukáš Rosol, pozn. red.), ale samozřejmě by bylo příjemnější, kdyby nás tam bylo víc. Češi, kteří by byli okolo dvacátého či třicátého místa v singlu, by občas mohli deblistům vypomoci. Jirka Veselý mi taky hodněkrát moc pomohl, ale teď je to jiné. Roste nám nová generace hráčů a to je strašně dobře. Vzpomínám, když jsem hrál s Moltenim. Na žebříčku jsme byli oba přibližně stejně, ale on měl kolem sebe plno Argentinců, kteří mu pomohli k tomu, aby si mohl zahrát turnaje Masters. To byla velká výhoda, která pomáhá i při tréninku. Teď jsme třeba trénovali celý týden s Patrikem Riklem deblové věci, trénuju hodně i s Nouzičem (Petrem Nouzou, pozn. red.). S Čechy trénuju i na turnajích, občas taky se Slovákem Igorem Zelenayem.