Trenér Mašík o Kumstátovi: Tohle ani jeden z nás nečekal! Jaké jsou jeho hlavní zbraně?
PŮVODNÍ ZPRAVODAJSTVÍ Z MELBOURNE – Jan Mašík nepatří mezi trenéry, kteří by vyhledávali světla reflektorů. Jak sám říká, tak je raději, když za jeho práci mluví výkony svěřenců. A to se děje nyní! Sedmnáctiletý Jan Kumstát se při své grandslamové premiéře probojoval do finále Australian Open. A nezanedbatelnou roli na zmíněném úspěchu má právě čtyřicetiletý kouč, se kterým český talent spolupracuje od loňského dubna.
Váš svěřenec se probojoval do finále Australian Open! Co na to říkáte?
Doposud na grandslamu nikdy nestartoval, přijel sem hlavně sbírat zkušenosti. Byla to pro něj velká neznámá. Každý zápas na tomhle turnaji je pro něj obrovskou školou. A čím víc jich odehraje, tím lépe. Ani jeden z nás ale nečekal, že by jich mohlo být tolik.
Kumstát hned dvakrát otáčel nepříznivé skóre, celkově vyřadil několik nasazených tenistů…
Musím uznat, že jsem si nemyslel, že Honza bude zrovna letos v Austrálii podávat výkony, které by stačily na finále. Velká scéna mu evidentně sedí. Možná překvapil i sám sebe, že je takhle odolný a dokáže najít v sobě sílu pro velké obraty.
Jaké má podle vás hlavní přednosti? A na čem by naopak měl zapracovat?
Vzhledem k jeho postavě je pro něj servis obrovskou zbraní, základem úspěchu do budoucna. Ale na to, jak je vysoký, tak má skvělou hru od základní čáry. Nicméně zapracovat musíme samozřejmě na všem.
Na rozdíl od některých svých vrstevníků ještě nehraje dospělé turnaje. Co za tímhle rozhodnutím stojí?
Program upravujeme tak, aby odpovídal jeho fyzickým možnostem. Pro Honzu je důležité, aby hlavně zesílil. Dokud nebude mít sílu adekvátní mužskému tenisu, tak nemá smyslu, aby do této konfrontace šel. Nemá smysl se hnát za mužskými body, raději zapracujeme na fyzické zdatnosti, aby byl v příští sezoně v lepší výchozí pozici. Příští rok by také mohl díky kvalitnímu juniorskému žebříčku dostávat divoké karty na větší turnaje.
Ani vy jste se během své aktivní hráčské kariéry neztratil. Jeden úspěch se ale mezi všemi vyjímá – v roce 2003 jste nadělil dva kanáry Andymu Murraymu…
Je to strašně dávno. On v tu dobu měl 16 let, takže výsledek je hodně zkreslující. Osobně to nikomu ani neříkám, je to spíše úsměvná historka z minulosti. V té době by mě nikdy nenapadlo, že to někdy může dotáhnout tak daleko. Stalo se na to jihu Kanárských ostrovů v Las Palmas ve druhém kole turnaje kategorie futures dotovaném 15 000 dolary. Je pravda, že ten zápas mi extrémně sedl, ale tehdy bych neřekl, že z toho šestnáctiletého kluka vyroste takový hráč. On po téhle zkušenosti půl roku nehrál žádné turnaje a když se pak znovu objevil na okruhu, udělal obrovský progres.
V žebříčku ATP jste nejvýše vystoupal na 269. pozici. Co považujete za vrchol vaší hráčské kariéry? Co následovalo?
Dostal jsem se jednou do Wimbledonu, kde jsem si zahrál kvalifikaci na grandslam. Hrál jsem do 25 let a pak jsem už cítil, že mi nedává smysl pokračovat. Tak jsem se vydal na trenéřinu. Mé počátky byly v Prostějově, kde jsem byl kvůli tenisu už od dětství. Vedlo mě to všude možně. Byl jsem rok a půl v Indii, chtěl jsem vystoupit z komfortní zóny. Z lidského hlediska to bylo nejlepší, co se mi v životě stalo. Hodně vás srovná, když vidíte lidi přežívat na hranici chudoby. Na to navázala Čína, kde jsem strávil jeden rok v Šanghaji. Trénoval jsem i s Jardou Pospíšilem. Chtěl, abych s ním jako kamarád jezdil. V mladém trenérském věku jsem tak měl možnost zažít Wimbledon.
Fanoušci vás mohou znát i jako kouče Dalibora Svrčiny.
Od podzimu 2020 jsme začali, strávili jsme spolu skoro dva roky života. Byla to skvělá zkušenost, na kterou rád vzpomínám. Z okruhu ITF jsme se společně dostali až do kvalifikací grandslamů… Pak jsem trénoval do loňského Australian Open Maxima Mrvu a od loňského dubna pak Honzu Kumstáta.
