Dýchne na vás historie. O další milník v bývalém dějišti Australian Open bojují Češi

Pořadatelé australského grandslamu od tradičního zeleného pažitu v roce 1988 upustili a slavný podnik přesunuli do nového areálu Melbourne Park, kde se již hrálo na tvrdém povrchu. Oživit vzpomínky na dobu slávy kooyongského klubu a připomenout hráčům, kdo se po trávě v Melbourne proháněl, by ovšem mohlo i daviscupové střetnutí mezi Austrálii a Českou republikou, které se odehraje na jednom z mála dvorců s tvrdým povrchem.

V to určitě doufá i Cedric Mason. Sám je členem klubu už 62 let a v pozici šéfa areálu stojí celé tři dekády. „Sám jsem tady na travnatých dvorcích hrál, mám ten povrch prostě nejradši,“ říká Australan, kterému zelené kurty, na nichž se dnes už nehrají žádné turnaje, přirostly k srdci.

Sám nepochybuje o tom, že by hra v tomto areálu měla být pro hráče něčím jedinečným. „Musí přece vědět, co všechno se tady odehrálo… Vše by ještě umocnila situace, kdyby se i Davis Cup hrál na trávě. Právě hra na zeleném pažitu tento klub proslavila. Dokázali jsme před rokem na tomto povrchu uspořádat střetnutí s Američany… Ale víme, že pořádat tady takový turnaj, jakým je Australian Open, už prostě nejde,“ líčí Mason.

Sám je toho názoru, že k přesunu turnaje do současného dějiště Australian Open muselo dojít. „Dle mého názoru, to bylo dobré rozhodnutí. Představte si, že by tím naším areálem ke kurtům mělo procházet 700 tisíci lidí, jako je tomu v současném dějišti prvního grandlsamu sezony. To by byla prostě katastrofa. V tomhle byla stavba nového areálu s tvrdým povrchem správnou volbou,“ pokračuje.

Každý z pamětníků doby, kdy se v Kooyongu bojovalo o trofej pro vítěze australského grandslamu, si najde svou oblíbenou vzpomínku. „Pro mě to asi bude turnaj v roce 1953… Mladého Kena Rosewalla tehdy v semifinále potkal Vic Seixas. Kurty byly vcelku promočené a Australané do té doby o hře s obuví s hroty neslyšeli. Američané už ale ano. Vic Seixas měl jeden takový pár sebou pro strýčka příhodu. Rychle do nich naskočil. Pár zápasů před tím už díky tomuto tahu dokázal vyhrát, ne však proti Kenu Rosewallovi,“ říkal s úsměvem manažer tenisového klubu v Kooyongu.

Zavzpomínal i na oslavy: „Diváci měli polštáře. Bylo tu přes dvacet tisíc lidí (díky mobilním tribunám ještě víc než je současná kapacita). Když se vyhrálo, lidé naházeli polštáře na dvorec. Kusy poletovaly všude kolem. To byla moje nejsilněší vzpomínka.“

Nyní se o podobně velký zápis do historie pokouší výběr kapitána Navrátila. Jeho svěřenci budou čelit negativní bilanci 1:7 ze vzájemných klání s Australany. Před mladým týmem taženým nestárnoucím Radkem Štěpánkem tak stojí slušná šance jak kooyongský klub zase proslavit – výhrou nad domácím favoritem přepsat historii.

Travnaté kurty v jihovýchodní části Melbourne už se totiž něčeho takového nedočkají. „Provozujeme tady tenis jen na klubové úrovní, žádné turnaje, žádné velké podniky. Konaly se tu ale často turnaje pro mladé tenisty – věkem ještě školáky. I jejich časy ale pominuly,“ říká Mason a ohromuje počtem kurtů, kterými jeho klub disponuje: „Máme celkem jednapadesát kurtů – šestadvacet travnatých, srovnatelné množství antukových a pár připravených ke hře na tvrdém povrchu.“