Je to pro mě velká škola, říká o spolupráci s Krejčíkovou Pavel Motl

- David Schlegel

Šestadvacetiletý Pavel Motl už od srpnového turnaje v Cincinnati doprovází na turnajích desátou hráčku světa Barboru Krejčíkovou. Ta po rozchodu s trenérem Alešem Kartusem aktuálně funguje bez trenéra. Motl je obvykle označován jen za jejího kamaráda, oficiální funkci nemá. Někdejší 1887. hráč světového žebříčku odešel na univerzitu do Spojených států a po ukončení studií letos v létě začal plynule pomáhat své kamarádce z dětství. V Cancúnu poskytl Tenisovému světu exkluzivní rozhovor.

Svůj jediný bod do světového žebříčku jste získal na konci roku 2015 na futuru v Jablonci nad Nisou. Kdy jste se rozhodl, že zkusíte vysokoškolská studia ve Spojených státech?
Do Ameriky jsem odešel v roce 2018. Spojil jsem se s paní Monikou Mertovou, která má v Brně agenturu nabízející stipendia v USA a rozhodl jsem se tam odejít z toho důvodu, že jsem po dvou letech, kdy jsem zkoušel bojovat na futurech a prošel jsem si i zraněním, už neměl takovou jiskru a energii podstupovat turnaje, a tak jsem si řekl, že buď s tenisem zcela skončím, nebo to ještě zkusím úplně jinak.

Jak probíhalo vaše rozhodování, jakou univerzitu si vyberete?
Paní Mertová mě spojila s trenéry a vybral jsem si Middle Tennessee State University, která v tenise hraje v nejvyšší divizi NCAA. Svůj příchod jsem řešil s Jimmym Borendamem a tak to vlastně začalo. Měl jsem původně nabídek víc, ale tahle škola nabízela dobrou sportovní úroveň a to pro mě bylo při mém rozhodování nejdůležitější. Navíc jsem tam znal z juniorských turnajů Španěla Gonzala Morella Raschiatoreho, který mně tu školu také doporučil.

Co jste tam studoval?
Na bakaláři jsem studoval psychologii a na magisterském studiu pak sportovní management. Určitě to pro mě mělo velký přínos. Předtím v Česku na gymplu to nebylo nic moc. Studoval jsem v Ivančicích u Brna, odkud pocházím, ale hrával jsem na Spartě v Praze, takže jsem do školy na střední skoro vůbec nechodil. V podstatě jsem tam docházel hlavně na zkoušky a známky jsem tam neměl úplně výborné. Mě škola ale vždycky bavila, jen jsem na ní neměl během střední čas. Na vysoké v Americe se to ale změnilo. Spojení tenisu a té školy je tam dobře vyřešené. Přesně víte, kdy máte čas na tenis a kdy na školu. Trenéři dobře komunikují s učiteli a má to hlavu a patu.

Jaká je úroveň tenisu na amerických univerzitách?
Dneska jsou univerzity v Americe po tenisové stránce na takové úrovni, že odtud cesta do profesionální tenisu určitě vede. Měl jsem v týmu pozici číslo šest. V týmu je deset hráčů a z toho šest hraje týmové zápasy. Já hrál obvykle pětku nebo šestku a kluci, kteří hráli na pozici jedna až tři, dneska hrají futury, získávají tam body a derou se žebříčkem nahoru.

Cítil jste, že vám působení v Tennessee pomáhá i po tenisové stránce?
Odešel jsem tam s tím, že bych ještě po škole chtěl zkusit hrát profesionálně, ale postupně se mé plány měnily. Já postupně ambici hrát po studiích na nejvyšší úrovni ztrácel, ale naše škola byla tenisově mezi dvaceti pěti nejlepšími univerzitami v USA a je z ní dobrá šance se dostat do profesionálního tenisu.

Jak se vám dařilo v týmových soutěžích?
V roce, kdy jsem přišel na univerzitu já, tam přišli ještě další dva šikovní kluci - Holanďan Stijn Slump a Portugalec Francisco Rocha. Tahle skupinka, doplněná ještě nějakými kluky, kteří přišli po nás, dokázala tým dostat z nějakého padesátého místa do top 20, což byl pro naši školu velký úspěch. Ve všech čtyřech letech se nám podařilo vyhrát naši konferenci a umístili jsme se každý rok mezi pětadvacítkou nejlepších v univerzitním měřítku.

Jak se vám v USA líbil tamní život?
Líbilo se mi tam spoustu věcí, ale některé věci jsou zase lepší v Česku. V Americe se mi obecně líbí mentalita lidí. Američané jsou hodně pozitivní, i když to na oko občas může vypadat, že to třeba hrají, ale v Česku jsou lidé za prvé hodně nepřející a za druhé hodně negativní. Nedokážou tolik docenit nějaký úspěch, který se podaří, a neustále máme v Česku pocit, že se vám někdo snaží něco vzít a nějak vás poškodit. Alespoň tak to vidím já. Na Česku se mi líbí rozvinutá veřejná doprava, protože v Americe jste na většině míst bez auta ztracený. Hodně mi v USA taky chybělo české jídlo.

Přemýšlel jste i nad tím, že byste v Americe zůstal?
Přemýšlel a pořád je to něco, co mi ještě leží v hlavě a do budoucna to nevylučuju. Život v Murfreesboro, kde jsem studoval, asi půl hodiny autem od Nashvillu, je krásný. Trochu si s tím pohrávám, ale teď to ještě úplně neřeším.

Přemýšlíte i nad kariérou trenéra? Kdy jste si vlastně řekl, že byste si tu práci chtěl jako trenér zkusit? A řešil jste třeba i to, jak vlastně začít?
Hlavně bych chtěl říct, že já trenér nejsem. Nemám ani licenci, podobně jako Jirka Luňák v Okresním přeboru (smích). Jinak ale o kariéře trenéra přemýšlím a je to pro mě určitě jedna z variant. Přemýšlel jsem nad tím i v Americe. Během studií jsme tam měli tzv. „kids clinics“, kde byla spousta dětí, které jsme učili hrát. Byla to v podstatě obdoba tenisových kempů v Česku. Práce s dětmi by mě asi bavila, ale je to pořád jen jedna z možností.

Po studiích v Tennessee jste se teď vrátil do Česka, je to tak?
Dá se říct, že jsem studium dokončil teď v létě a do Česka jsem se fyzicky vrátil až v září, protože jsem až do turnaje v San Diegu zůstával s Bárou Krejčíkovou v Americe.

Jak dlouho se s Bárou znáte?
My se s Bárou známe už asi od mých osmi let. Bára je z Ivančic, já jsem z vesnice, která se jmenuje Prštice. Ona je o dva roky starší, chodili jsme spolu už na gymnázium, hráli jsme spolu Olympiádu dětí a mládeže za Jihomoravský kraj a i jsme si spolu občas zatrénovali. Zůstali jsme v kontaktu i potom, co se dostala na úplný vrchol. Trénovali jsme spolu už v dobách, kdy byla její trenérkou Jana Novotná, a i teď během studií, když jsem vždycky na léto přijel do Česka.

Jak jste se dali s Bárou dohromady? Jakou funkci vlastně u ní po jejím rozchodu s trenérem Kartusem vykonáváte?
Roli mám takovou, že se jí snažím pomáhat s tenisem. Konzultujeme spolu tenisové věci, ale rozhodně to není spolupráce na bázi trenér – hráčka. Vzniklo to tak, že jsme byli celou dobu v kontaktu a i díky tomu, že jsem byl celou dobu v Americe, jsme se domuvili, že s ní objedu ty turnaje v Americe a nějakým způsobem tu spolupráci držíme doteď.

Na jakém turnaji ta spolupráce odstartovala? Byli jste tam spolu sami nebo tam měla nějakou další podporu?
Prvním společným turnajem bylo Cincinnati a byli jsme tam opravdu jen sami dva.

Na těch prvních turnajích se jí příliš nevedlo, ale pak vyhrála turnaj v San Diegu ve dvouhře i ve čtyřhře a pak hrála výborně i v Číně. Máte pocit, že jste jí třeba i nějak poradil či pomohl?
Bára je světová hráčka, která patří do světové desítky, a velmi dobře zná svůj tenis a ví, co potřebuje k tomu, aby hrála na té nejvyšší úrovni. Bylo to také o tom, že byla od Wimbledonu zraněná, nějakou dobu nehrála a ono prostě určitou dobu trvá, než se dostanete zpět do formy. Jestli jsem v tom sehrál nějakou úlohu já, to nevím. To musí posoudit Bára. Samozřejmě jsem moc rád, že se jí daří. Je to pro mě i osobní, protože spolu kamarádíme odmalička. Její úspěchy mě velmi těší a snažím se jí k tomu pomoci.

Máte i pocit, že vám to dělá dobré jméno? Při přenosech v televizi vás často zabírají kamery a vy jste na řadě zápasů byl v její lóži jediný…
To musíte posoudit vy, já do toho nechci zabřednout. My spolu trénujeme.

Jak byste tedy svou roli popsal? Hitting partner? Co jste měl v Cancúnu napsané na akreditaci?
Jsem kamarád, který se jí snaží pomoci, aby byla úspěšná. Na akreditaci jsem měl napsané “trenér hráčky”.

Probíráte spolu hodně i taktiku?
Určitě se hodně bavíme o tenise. Bára má tenis strašně ráda a velmi ráda se o něm baví. I pro mě je to skvělá škola, že mám možnost s ní tyhle tenisové věci probírat a něco se naučit. Díváme se na spoustu zápasů a říkáme si, jak hraje tahle holka, co dělá, když vyhrává a co když prohrává. Vyměňujeme si svoje pohledy.

Trenér nejste, protože nemáte licenci, ale přivádí vás tahle spolupráce k myšlenkám, že byste chtěl být jednou trenérem? Pokud ano, tak na jaké úrovni? Mluvil jste tu o trénování dětí, ale Barbora Krejčíková je jedna z nejlepších tenistek na světě…
Určitě je to jedna z možných cest. Já mám moc rád tenis a díky tenisu jsem spoustu věcí viděl a zažil. Rád hraju s dětmi, ale na kurtu je to s nimi velmi náročné. Když máte třeba skupinku deseti dětí, je velmi těžké udržet jejich pozornost a vytvořit jim takový program, který pro ně bude zajímavý. Pokud bych měl pracovat s dětmi, určitě bych chtěl, aby to bylo v nějaké menší skupince, protože ukočírovat deset dětí je složité. Děti přijdou na tenisový trénink a ten tenis je obvykle poslední věc, kterou řeší. Pohybovat se v nejvyšších patrech tenisu na velkých turnajích je na oko velmi lákavé, ale stojí za tím spousta dalších věcí, které nejsou na první pohled vidět, jako například cestování. Všechno má své pro a proti. Nemám to zatím tak, že bych se soustředil na jednu kariéru, za kterou bych si tvrdě šel.

Plánujete v budoucnu studium trenérské licence?
V budoucnu někdy ano, až na to bude více času.

Jak jste teď s Bárou domluvení?
Jsme domluvení tak, že s ní budu jezdit do té doby, dokud jí to bude dávat smysl a bude nějakým způsobem cítit, že její tenis je tam, kde by chtěla být. V takovém případě bude naše spolupráce pokračovat, v opačném případě to tak, jak to začalo, zase skončí.

Berete tu spolupráci i jako svou osobní školu?
Určitě. Vidím, jak pracují ty nejlepší holky na světě, jak se připravují, co dělají na tréninku, jaké věci řeší, co dělají mimo kurt. Je to opravdu úžasné a jsem za tuto příležitost obrovsky šťastný a rád.