Cílevědomost a soutěživost! V trénincích jsme museli Dalíka brzdit, vzpomíná Zuzana Svrčinová

Mohla byste popsat, jaká byla tenisová cesta Dalibora Svrčiny od samého počátku? Plánovali jste, že byste ze svého syna měli vrcholového sportovce?
Když byl Dalík malý, tak jsme určitě neměli plán, že bychom ho nějak vedli k vrcholovému sportu. S manželem jsme oba sportovali a byli jsme zvyklí se hýbat a obě starší děti sportovaly také. I vzhledem k tomu, že byl Dalík hyperaktivní dítě, jsme chtěli, aby i on dělal nějaký sport. Nejprve jsme ho dali na fotbal, jako většina rodičů, a protože naši známí měli syna v Ostravě, který hrál tenis v Komenského sadech, tak jsme si řekli, že ho zkusíme dát i tam, ať se Dalík hýbe co nejvíc. Začal hrát v té školičce, začal hrát turnaje a byl šikovný. Na regionální úrovni vyhrával prakticky všechno. Velice brzy si ho všimli v Prostějově a někdy v jedenácti letech tam začal jezdit trénovat. Oni už nás registrovali a lákali dříve, ale já jsem to nebrala do té doby příliš vážně a ani jsem z něj nechtěla mít vrcholového sportovce. Ve dvanácti letech ho poprvé jmenovali na Summer Cup, což bylo mistrovství Evropy do 12 let, a tam zazářil, když vyhrál všechny zápasy. Ve čtrnácti letech pak vyhrál mistrovství Evropy a to byl milník, kdy jsme si uvědomili, že by v tom mohl být opravdu dobrý. Mezitím skončil s fotbalem a chtěli jsme mu dát šanci, aby se v tenise prosadil.

Ve čtrnácti a patnácti nastala éra, kdy se mu asi nejvíc dařilo. V patnácti letech vyhrál zjara dvě juniorské jedničky v Thajsku a v Malajsii a dostal se až na osmé místo na světě juniorského žebříčku. Na jednu stranu bylo strašně fajn, že se dostal tak vysoko, ale na druhé straně vznikla ta všechna pozdější úskalí. Dobře se hraje první rok, ale horší je to pak, když člověk má své výsledky obhajovat. Poprvé tak Dalík zažil krize, které asi zná každý tenista, který musí najednou začít obhajovat body na žebříčku z pozice favorita. Přesto se ale držel ve špičce a zahrál si celkem na deseti juniorských grandslamech a své výsledky korunoval úspěchem tady v Austrálii, kdy v Melbourne s Jonášem Forejtkem vyhráli v roce 2019 debl na grandslamu.

Pořád nám v té době nedocházelo, že v juniorech je to pořád ještě spíše legrace. Nic nebylo zaručené, přechod mezi dospělé je něco úplně jiného a vlastně se začínalo úplně od nuly. Teď jsme někde na začátku dospělé kariéry a uvidíme, kam až to půjde.

Jaké charakterové vlastnosti ho předurčují k tomu, aby hrál na této úrovni?
Nesmírná cílevědomost, což jsme viděli už v době, kdy byl malý. Když mu trenér řekl, že má něco trénovat, tak do toho bušil na zahradě. Museli jsme mu nahazovat míčky, trénoval údery o garáž a nejraději by hrál pořád. Určitě také soutěživost, která u něj byla už od dětství až extrémní. I na trénincích chtěl vyhrávat tréninkové zápasy. To jsou hlavní vlastnosti, co se týkají sportu.

Rodiče se musí vždy hodně obětovat a podřídit. Vy máte tři děti, což asi nebylo úplně jednoduché, protože určitě i další děti chtěly pozornost...
Měli jsme to jednodušší v tom, že starší děti jsou o dost starší. Když Dalíkovi bylo čtrnáct, tak už to byli dospělí lidé a měli své cesty nalajnované. Dalíkův nejstarší bratr je profesionální tanečník, který dělal konzervatoř s oborem balet a herectví. Stále se tomu věnuje na špičkové úrovni. Dcera tančila a také hrála tenis, ale vše spíš na rekreační úrovni.

Naznačila jste trochu herní krize Dalibora. Jak jste to na rodinné úrovni prožívali a řešili?
Zpočátku jsme to nijak neřešili. Nikdy jsme na něho nevyvíjeli žádný tlak. Vždy to bylo jen na něm. Naopak jsme ho už v dětství museli spíš brzdit v trénincích, aby tolik nehrál, nejezdil a udělal si volno. V době, kdy se mu začalo nedařit, jsme se mu snažili dodat klid a důvěru. Stále jsem ho uklidňovala, že víme, co v něm je. Že to buď přijde, nebo ne, a i kdyby to nepřišlo, tak život není jen o tenise. Hlavní bylo, že nikdy neměl z naší strany žádný extrémní tlak. Tlak pocházel pouze z jeho vlastního očekávání.

Dočetl jsem se, že Dalibor měl zdravotní problémy se srdíčkem. Jak ho tyto obtíže omezují v tenise?
To už se dostáváme do kategorie vážnějších problémů a limitů, které vznikly. Jelikož je křehčí konstituce a drobnější postavy, tak má větší dispozice ke zraněním, která se mu nevyhýbala. Ale před rokem a půl dostal výraznou arytmii v Turecku při zápase (prosinec 2021). Vůbec jsme nevěděli, co se děje, protože jsem se na utkání dívala z domova přes stream. Viděla jsem, že se něco děje, ale doufala jsem, že jsem jen špatně slyšela, protože jsem zaslechla něco o srdci. Potom byl přenos přerušený, takže jsem netušila, co se děje.

Skutečně měl arytmii, kterou měl několikrát i v trénincích, ale sama spontánně odeznívala. Nebyla to tedy ojedinělá záležitost, čas od času ji měl. Nikdy mu ale nebylo zle, vždy mu pouze víc bušilo srdce. V Antalyi to ale bylo jiné. Nebylo mu dobře, měl závratě a byl to takový až kolapsový stav. Muselo se to vyšetřit, takže jsme ukončili sezonu. Zdraví je nejpřednější a vůbec by mi nestálo za to, abych to hodila za hlavu s tím, že to jen něco bylo a odeznělo. Prošel veškerými kardiologickými vyšetřeními, které je možné udělat, a na nic závažného se nepřišlo. Stále je v rovině spekulací, co to vlastně bylo. Faktem je, že čas od času ho arytmie postihne, naštěstí ji ale už dlouho neměl. Kardiologové nám dali požehnání, že by se mu nemělo nic zásadního stát, že srdce vypadá a funguje normálně. Z lékařského hlediska je to složité. Jsem lékařka a o to byla celá situace pro mě horší, protože jsem věděla, co by se mohlo stát. Moc dobře vím, co sportovci mívají za skryté vady a že na arytmii mohou klidně i umřít. Měla jsem sama docela těžké období, kdy jsem si především říkala, aby se s tím hlavně dalo žít. Sport jsme na začátku zcela odsunuli a snažili se řešit, co se mu děje.

Jezdíte s Daliborem často na turnaje?
Když byl mladší, tak jsme s manželem jezdili často. Juniorské grandslamy v Evropě jsme projeli oba. Do Austrálie jsme se prostřídali, jednou byl manžel a jednou já. Když byl Dalík ještě malý a řekli jsme si, že mu dáme v tenise šanci, uspořádala jsem si práci tak, abych byla pánem svého času a byla flexibilní.

Fruhvirtovy tu mají početný tým, zatímco Dalibor tu má jen vás. Proč tu s vámi není nějaký trenér?
V jistém smyslu to je hendikep, což si uvědomuji. Během přechodu do dospělé kategorie měl trenéra pana Mašíka, se kterým jezdil dva roky a v Prostějově s ním trénoval na plný úvazek. Já byla jen divák. Pak se za nějakých okolností po dvou letech v dobrém rozešli a nastal okamžik, kdy si Dalík řekl, že nechce za každou cenu jen tak nějakého trenéra a raději si počká na okamžik, kdy se někdo objeví. Také si řekl, že by si rád zkusil objíždět turnaje sám, byl nějaký čas o samotě a srovnal si hlavu. Je to v podstatě jeho rozhodnutí, nebylo to o tom, že bychom nedokázali nějaký tým sehnat. Jezdí trénovat do Prostějova, kde má sparingy a kde se mu věnuje pan Navrátil, pokud je v Prostějově, případně jsou tam jiní trenéři. Má tam zázemí, jaké potřebuje, má tam také svého kondičního trenéra. Na výjezdy je schopný jezdit sám. Je dost starý a má vlastní železný režim, který je schopný dodržovat.

Přišlo mi, že Dalibor hraje méně turnajů než většina kluků z Česka. Jaký to má důvod?
Souvisí to čistě se zdravotními potížemi. Vždy přišlo něco, o čem ale neinformujeme. Vždy přišel nějaký zdravotní problém nebo hendikep, přičemž se nejednalo o prkotiny, tak jsme trochu přibrzdili. Máme dvorního fyzioterapeuta, který zná Dalíka od třinácti let, takže pokud se něco objevilo, zarazili jsme po konzultacích celý proces, aby nedocházelo k prohlubování zdravotních problémů. Souvisí to s tím, že je náchylnější ke zraněním, měl sérii zdravotních obtíží a tomu jsme se chtěli vyvarovat.

Dlouho se pohyboval na hraně účasti v grandslamové kvalifikaci. Teď se mu povedlo projít do hlavní soutěže Australian Open, což by mu mohlo pomoci i žebříčkově. Jak velkým tématem je u vás Daliborův žebříček?
Byla doba, kdy jezdil s panem Mašíkem, kdy to neřešil vůbec a zakázal si sledovat žebříček. To bylo v době, kdy měl ke grandslamovým kvalifikacím daleko. Pak se během roku s panem Mašíkem, kdy mu bylo osmnáct, vyhoupl do třetí stovky a udělal velký progres. Zakázal si sledovat žebříček, aby na sebe nevyvíjel tlak a neříkal si, kolik musí ještě uhrát bodů. Málokdo nám to uvěří, ale žebříček neřešíme (směje se). Nedává si nějaké cíle, že tento rok musí do stovky nebo něco podobného. Sama to třeba sleduju, podívám se a mám přehled, ale jsem zvyklá se na tyto věci nevyptávat a neřeším je s ním.

Přikládáte všem turnajům, na které jedete, stejnou důležitost, nebo jsou grandslamy i pro vás výjimečné? Berete to jako svátek či privilegium, že Dalibor hraje na grandslamu?
Určitě je to meta, které se snaží každý tenista dosáhnout. Určitě vnímám trochu jinak, že se dostal na grandslam, a tím víc, že se dostal do hlavní soutěže. Neřekla bych, že radost je větší nebo menší, než když vyhrál challenger na Spartě. Radost a euforie byla úplně stejná. Pro mě je po tom všem, co absolvoval a co má za sebou, důležité, že je nějakým způsobem konkurenceschopný. Grandslam je toho důkazem. Určitě je ale jiný pocit, když projde tříkolovou kvalifikací na grandslamu, než když uhraje dvě kola na jiném turnaji.