Nejlepší léta mého života, říká o univerzitním tenise Marek Michalička

Naposledy si do role aktivního tenisty odskočil rodák z Prahy během letošního ročníku Tenisové extraligy. V jeho finále se mu v barvách pražské Sparty podařilo získat i cenný skalp světové pětapadesátky Jiřího Veselého. Jednalo se však o výjimku, jinak už se totiž Michalička věnuje hlavně své nové práci, která ho naplňuje.

„Líbí se mi to, moc mě to baví. Je to práce, kterou jsem chtěl dělat. Čekal jsem od toho přesně to, co mi to dává. Je to změna, je to pro mě posun do budoucna,“ říká Michalička o pozici asistenta trenéra na univerzitě v Oklahoma state.

Jak by se na první pohled mohlo zdát, tak jeho pracovní náplní není pouze cepování na kurtu, nevyhne se totiž ani běžné kancelářské administrativě.

„Obnáší to plánování tréninků. Na kurtu jsem tři, čtyři hodiny denně, k tomu pak patří ještě další práce v kanceláři. Papírování, plánování našich výjezdů a celkově se starání o to, aby náš program běžel,“ popisuje vítěz jedenácti turnajů futures ve dvouhře svou běžnou pracovní náplň.

Univerzitní tenis, to však není pro Michaličku žádná velká neznámá, ba naopak. Když byl mladší, rozhodl se totiž vycestovat za moře a sám okusit podmínky tenisu v jiném prostředí.

„Vzpomínám na to víceméně neustále, protože to byly jedny z nejlepších let mého života. Toho rozhodnutí nelituji. Kdybych se mohl rozhodovat znovu, zvolil bych stejnou cestu. Myslím, že pro mladé hráče je to jedna z možností, jak si kariéru trochu prodloužit a oživit,“ říká Michalička.

Jak už jsme naznačili v samém úvodu, ukončil pravoruký tenista aktivní kariéru již v devětadvaceti letech, což se v dnešní době může jevit jako hodně předčasný krok. Sám Michalička, jehož žena navíc pochází ze Spojených států amerických, ale uvádí hned několik dalších důvodů, proč tak učinil.

„Nevím, jestli jsem skončil v úplně mladém věku (úsměv). Už jsem o tom přemýšlel dříve. Nejvýše jsem byl totiž kolem 230. místa na žebříčku, což je sice hezké, ale není to nic závratného. Nedařilo se mi dostat do druhé stovky. Rozhodoval jsem se, co dál a když přišla tahle nabídka, tak jsem se nemusel dlouho rozhodovat,“ měl brzy jasno o svém dalším budoucí působení v pátek třicetiletý hráč.

Roky tvrdého drilu na kurtech, ale také radosti z tenisových úspěch, ale člověk asi jen tak z hlavy nevymaže. I sám Michalička připouští, že se mu po turnajovém kolotoči občas zasteskne.

„Trochu mi to samozřejmě chybí, je to hezký život. Tohle je ale něco jiného, ale myslím si, že tenisu budu mít také hodně. Samozřejmě, že to bude z té druhé pozice, nebudu to vidět z kurtu, ale na lavičce. Uvidíme, jak to půjde (úsměv),“ věří Michalička, že i jeho další působení na poli bílého sportu bude úspěšné.