Trenér Krejčíkové Kartus musel držet emoce na uzdě. V nitru jsem se ale klepal, přiznal

Při cestě své svěřenkyně za životním úspěchem přitom sám prožíval velmi krušné chvíle. „Od pátku jsem nic moc nejedl, jak jsem byl nervózní. Divím se, že to Báru nesemlelo, to jsem čuměl,“ přiznal.

Chvílemi sám netušil, jestli to, co poslední tři týdny po boku Báry prožíval, byla skutečně realita, nebo jen pouhý sen. „Když volám domů, tak říkám, kdy se probudím, že to nemůže být pravda,“ vyprávěl během rozhovoru. „Ještě mi nedochází, co se za ty tři týdny podařilo. Vyhrála Štrasburk a pak Roland Garros. Prostě tři týdny krásné práce, až na mix bez jediné prohry. To je neuvěřitelné!“

Období ve Francii bylo i pro něj obrovsky vysilující, vždyť s Bárou prožíval každý míček. Navenek se ale snažil držet emoce na uzdě. „Vřelo to ve mně. Samozřejmě jako z trenéra ze mě musí vyzařovat klid, potřebuji hráči dodávat klid a jistotu. Když uvidí, že jsem nervózní, nedopadne to dobře. Musím ale říct, že v nitru jsem se klepal,“ přiznal.

Slzy štěstí
Držet emoce pod pokličkou musel dlouho. Ale vlastně ani nebyl skoro čas ani na chvíli vypnout. Vše totiž pro oba začalo už 24. května. Krejčíková ve Štrasburku zvládla dva obraty z 0:1 na sety, ve finále porazila Cirsteaovou a okamžitě se museli vypravit do Paříže.

Tam nebyl start ideální, s Kristýnou Plíškovou v prvním kole ztratila první set a musela předvést další obrat. Pak následovaly poměrně hladké a rychlé výhry jak ve dvouhře, tak ve čtyřhře. Poslední dny však byly opět neskutečně vyhecované. Infarktové semifinále se Sakkariovou, premiérové a úspěšné sobotní finále proti Pavljučenkovové. A i kouč Kartus konečně mohl emoce pustit ven.

„Bára byla velmi nervózní. Moje role byla dopoledne ta, že jsem se ji snažil mentálně dobře připravit, aby byla klidná, aby se nebála, aby bojovala. A tím pádem jsem musel potlačit své pocity, které jsem před finále měl. A když proměnila mečbol, tak jsem se složil zase já,“ pravil s tím, že si po finálové bitvě poplakal. „Nikdy by mě ani ve snu nenapadlo, že bych se mohl ve svých 48 letech něčeho takového dožít, takové pocty. Koučovat hráčku, která hraje finále Roland Garros. Je to nepopsatelný zážitek. Když padl ten poslední okamžik a my jsme dobyli Paříž, tak mi vyhrkly slzy, že to není možné.“

Kouč, jehož domovskými kluby jsou ŽLTC Brno a SK Raketa, navíc věří, že se nejedná o ojedinělý úspěch jeho svěřenkyně. Je podle něj totiž již dostatečně vyzrálá, aby ustála tlak i očekávání, která po Paříži rozhodně přijdou.

„Má obrovskou výhodu, že toho dosáhla v pětadvaceti. Tlak je obrovský a snaží se semlít každého. Je rozdíl, jestli to semele devatenáctiletou holčinu, nebo jestli bude schopna tomu tlaku čelit v pětadvaceti,“ upozornil. „Bára má navíc ještě jednu výhodu. Je mentálně silná, v hlavě to má v pořádku a ví, co chce, což bylo vidět na těch zápasech. Myslím, že ji to nesemele. Pořád jí říkám, ať se od toho snaží oprostit. Pořád si já ani ona neuvědomujeme, co nastane, nemáme ani zkušenosti, co všechno může nastat.“

Začátek? Bára prostě zazvonila
Úspěšné spojení Aleše Kartuse a Barbory Krejčíkové přitom začalo trochu netradičně před Turnajem mistryň v roce 2018. „Stejně jako u Jany (Novotné) u mě Bára zazvonila, na nějaké doporučení,“ vyprávěl Kartus o počátku spolupráce. Zprvu se souhra nově složeného týmu týkala jen tréninku v Česku.

„Když byla na výjezdu, tak jsme vše řešili po telefonu. Když jsem dodělal přes den práci v klubu, tak jsem si pak po večerech pouštěl její zápasy, ze kterých jsem si dělal rozbory a po telefonu jsme řešili, co by mělo a nemělo být. Když se otočila doma, tak jsme to řešili osobně,“ nastínil režim, který spolu měli.

Zvrat přinesla doba covidová, při níž se veškerý sport zastavil. Profesionálové se ke své profesi mohli vrátit o poznání dříve a tehdy, jak Kartus podotkl, se rozjela jejich spolupráce naplno.

„Bára půl roku nikde necestovala, jezdila do Šlapanic a začali jsme pořádně pracovat. Vyvrcholilo to loňským podzimním Roland Garros, kde jsem s ní byl. Pak jsem byl v Ostravě, do Lince jsem už necestoval, protože mám povinnost v klubu a dlouhé výjezdy dělat nemůžu,“ vysvětloval. A v podobném duchu pokračovali i v této sezoně, kdy za Češkou letěl do Abú Zabí, ale posléze vynechal výpravu do Austrálie.

„Domluvili jsme se, že je potřeba to zintenzivnit, tak jsem si zařídil, že s ní absolvuji Štrasburk a Roland Garros,“ pokračoval muž, který se trenéřinu učil od Jana Kukala. Nyní by rád s Bárou odcestoval také do Londýna na slavný turnaj v All England Clubu. Napřed si ale musí splnit další povinnosti.

„V první řadě musím do klubu. Musím se domluvit se šéftrenérem, protože bych s Bárou chtěl absolvovat výjezd na Wimbledon. Jsou to takové největší akce, na kterých bych nerad chyběl,“ přemítal o dalších krocích.

„Bára bude čekat, jestli budu moct. Já doufám, že to dobře dopadne a že budu moct. A musíme se do budoucna domluvit jak na počtu výjezdů, tak časově, co jsem schopen zvládnout. Vypadá to, že mě bude chtít u sebe. Vždy, když s ní vyjedu, mám pocit, že mezi námi chemie funguje,“ dodal Aleš Kartus, trenér čtvrté české grandslamové šampionky.