Jak se tam můžou konat turnaje?! Češi promluvili o šílených podmínkách uprostřed pouště

Pořadatelství turnajů ITF s dotací 15 tisíc amerických dolarů si v Egyptě střídají dvě místa – oblíbená turistická destinace Šarm aš-Šajch a Káhira.

Přestože se obě města nachází ve stejném státě, rozdíly jsou obrovské.

Moře, pláže, luxus. Tohle na tenisty na okraji egyptského hlavního města nečeká, spíše se musí připravit na pravý opak. Atmosféra třetího světa, na tomhle místě se zastavil čas. Vždyť samotná adresa, na které se turnaj pořádá, o něčem vypovídá.

Desert Road, v překladu pouštní silnice.

„Vím, že někdo měl vidinu vybudování luxusního komplexu. Jenže přišla krize, a tak tyto plány ztroskotaly,“ popsal příběh nedokončeného resortu Jaroslav Pospíšil, bývalý 103. tenista světového žebříčku.

A komentuje i problémy, kterým musí tenisté na okraji Káhiry čelit. „Tamní podmínky nejsou jednoduché, ne každému vyhovují. Pokud jde o kvalitu kurtů, tak ta je dost na hraně. Co se týče podmínek mimo kurty, je vidět, že se situace každým rokem lepší. A nejdůležitější je, že i samotní pořadatelé se snaží o změnu,“ řekl.

Pospíšil má k tamnímu prostředí vřelý vztah a místní ho považují za legendu. „Je pravda, že jsem během své kariéry v Egyptě strávil spoustu času. Vždyť i vůbec svůj první turnaj na okruhu ITF jsem vyhrál právě tam. Celkově mám Egypt rád, hodně lidí i říká, že je mým druhým domovem. Na tamní podmínky jsem si zvykl, nevadí mi, takže mají i částečně pravdu.“

Hmyz, plíseň a zdravotní potíže... 

Daleko kritičtější je k tamním turnajům ITF Aneta Laboutková, hráčka šesté stovky světového žebříčku. „Kurty jsou šílené, nechápu, jak se tam můžou turnaje konat. Jídlo je strašné, většina lidí z něho má zdravotní potíže. Hygiena je na trochu jiné úrovni než v Evropě, a to i v opatřeních skrz covid-19, která prakticky neexistují.“

A podělila se i o své osobní zážitky. „Měla jsem v pokoji spoustu hmyzu, brouky jsem vyhazovala po desítkách. První dvě noci jsem nedostala ani toaletní papír, protože prý žádný nebyl. Snad už tam nikdy nepojedu. To jsem si říkala i minule, teď ale doufám, že jsem se poučila,“ usmívala se tenistka.

Trochu překvapující je, že za jednu noc v hotelu uprostřed ničeho člověk zaplatí stejně, jako kdyby byl v některé z dovolenkových destinací. „Resort se tváří, že je na vysoké úrovni, tedy alespoň pokud jde o ceny. Jenže opak je pravdou. Hráči si musí platit i vodu. Ta, která teče z kohoutku, je totiž naprosto nepoživatelná,“ dodala dvacetiletá Češka.

Podobnou zkušeností disponuje i o dva roky mladší Karolína Nováková. „Na horším turnaji jsem snad nikdy nebyla. V pokojích lezli brouci, sprchy a zrcadla byly plesnivé. Kurty byly dost suché, i když se je snažili kropit.“

A stejně jako její krajanka si povzdechla nad chováním pořadatelů. „Snažili se, ale spolehnout se na ně vůbec nedalo. Výsledky testů na covid-19 jsme měly dostat dva dny před odletem domů, přesto nám je dali až v okamžiku, kdy jsme měly být dávno na cestě na letiště.“

Tenisté v současnosti příliš na výběr nemají. Pokud chtějí hrát turnaje, musí absolvovat cesty i na podobně neatraktivní místa. A to je voda na mlýn egyptskému středisku Al-Solaimanejah, kterému by se jinak většina lidí obloukem vyhnula.