Český Ukrajinec Sačko o rakouském zázraku: Nevěřil jsem vlastním očím. Kolik si vydělal?

Cesta z tréninku na hotel. Najednou upozornění. Vitalij Sačko se jako náhradník dostal do kvalifikace turnaje ATP Tour 500 ve Vídni. „Nevěřil jsem vlastním očím,“ popisuje Ukrajinec své pocity.

V prvním kole kvalifikace na něj čekal Francouz Pierre-Hugues Herbert, 82. hráč světa. Rozdíl mezi tenisty? Přesně 447 míst. Ze začátku to vypadalo, že se projeví předzápasové prognózy a Herbert jasně vyhraje, vždyť první sadu ovládl 6:1.

Pak nastal zlom. Sačko další sady získal v poměrech 6:4 a 6:3. Následoval zápas pravdy proti Slovákovi Norbertu Gombosovi, jemuž v rankingu ATP náleží 104. pozice. V tom ukrajinský tenista sice vedl 7:5 a 4:3 na svém podání, nakonec však prohrál po dalších sadách 4:6 a 4:6.

Konec rakouského zázraku… teda alespoň zatím. Třiadvacetiletého Sačka podruhé políbila štěstěna, jako třetí lucky loser v pořadí se ocitl v hlavní soutěži! Tentokrát se ale jednalo o ještě větší výzvu, na 529. tenistu světa čekal Dominic Thiem. Na něho nevyzrál, po setech 4:6 a 5:7 se však rozhodně nemá za co stydět.

Jak vás napadlo se přihlásit do Vídně?
Trénoval jsem v Bratislavě. Viděl jsem, že tam je turnaj, tak jsem to chtěl zkusit. Říkal jsem si, že dokážu obětovat těch 200 €, pokud to nevyjde. Člověk za zkoušku nic nedá.

Napadlo vás, že by to mohlo vyjít?
Nějakou šanci jsem tomu dával, asi pět procent. (směje se)

Co jste si říkal, když to nakonec vyšlo a mohl jste hrát kvalifikaci?
Radost! Jel jsem na hotel a díval se na aplikaci ATP. Nevěřil jsem vlastním očím, viděl jsem své jméno a soupeře – Francouze Herberta! Vtipné je, že jsem s ním právě trénoval. (usmívá se)

V prvním setu jste prohrál 1:6, proti jasnému favoritovi jste ale dokázal zvítězit. Co se stalo?
Byl to nezvyk. Hrál jsem na centrkurtu, musel jsem se rozkoukat. Následně jsem se už do toho dostal a šlo to samo.

Pomohlo vám trochu, že jste s Herbertem už trénoval a věděl jste, co od něho čekat?
Abych byl upřímný, tak jsem ani moc nevěděl. Nehráli jsme na body, jen trénovali údery. Nicméně jsem si všiml, že nemá zase tak rychlý styl a dá se s ním v klidu hrát.

I Gombose jste měl na lopatě, nakonec jste to ale nedotáhl do vítězného konce. Byla tam nervozita?
Samozřejmě, nějaká byla. Ale nemyslím si, že jsem kvůli tomu prohrál. Chyběly zkušenosti. Naopak Gombos si na mě věřil, dal do toho vše a i s trochou štěstí to urval.

Nakonec jste se jako lucky loser dostal do hlavní soutěže a najednou stál proti vám Thiem, třetí nejlepší tenista světa. Co se vám honilo hlavou?
Jak jsem se to dozvěděl, tak jsem si nedokázal připustit, že se něco takového mohlo stát. Vždyť jsem byl až třetí v pořadí! To se často neděje. Ze začátku byla euforie, pak už jsem se ale připravoval na utkání.

Jak jste se cítil, když se blížil samotný čas zápasu?
Byl jsem natěšený. Na druhou stranu jsem měl v hlavě, aby to nebyla ostuda. Ať se proti takovému hráči dokážu chytit. To bylo pro mě nejdůležitější. Ze začátku jsem hrál hůř, potřeboval jsem si zvyknout. A to i na počet diváků, těch bylo daleko více než na kvalifikaci. Když se mi podařilo dostat do zápasu, tak jsem už nepřemýšlel, jestli vyhraji nebo ne.

Určitě nebudu lhát, pokud řeknu, že to pro vás byl neuvěřitelný zážitek.
Přesně tak. Ani jsem neměl v hlavě prostředí, spíše jeho jako osobnost. To, že hrajeme na jeho domácím kurtu, mi vlastně došlo až potom.

Cítil jste trochu, že byl Thiem doma pod tlakem? Naopak vy jste neměl co ztratit?
Určitě, měl jsem z toho takový pocit. Nezačal agresivně, čekal na moje chyby. Po prvním vítězném setu už se uvolnil a hrál daleko lépe.

Byl to pro vás životní turnaj? Stíhal jste světovým hráčům.
Už jsem si delší dobu myslel, že bych na to mohl mít. Trénoval jsem s tenisty z TOP 100 a nehrál jsem špatně. Ale jak říkáte, byl to můj největší kariérní úspěch. Nastoupit na takovém turnaji, získat obrovské zkušenosti…  

Kromě toho, že jste si zahrál proti takové hvězdě, jste také inkasoval pěkné peníze. 18 000 € je více než polovinou toho, co jste kdy tenisem vydělal.
Je to příjemný bonus. Budu se cítit na turnajích uvolněněji, s vědomím, že mám pod sebou takový finanční polštář. Je to i dobrá motivace k tomu, abych na sobě makal dál a nebylo to naposledy, co jsem si takhle vydělal.

Všiml jste si nějakého mediálního zájmu z Ukrajiny? Nepamatuji si, kdy nějaký ukrajinský tenista hrál takhle velký zápas.
Ano, už od kvalifikace se mě média ptala, jaké jsou to pocity hrát na takhle velkém turnaji proti hráčům z nejlepší stovky. Je to pro mě trochu nezvyk být ve středu pozornosti. (usmívá se)

Příjemný?
Rozhodně. Nevadilo by mi, kdyby to bylo častěji. (směje se)

Vy jste Ukrajinec, nicméně mluvíte perfektně česky. Jaký je váš životní příběh?
V Česku jsem asi od osmi let. Taťka mě vzal do Česka, do tenisové akademie v Prostějově. Měli jsme tu být chvilku, nakonec jsme tu ale zůstali až do dneška. Je tu více kurtů než na Ukrajině, celkově daleko lepší podmínky.

Byly to těžké začátky? Jiný jazyk, jiné prostředí…
Zvykl jsem si docela rychle. Po dvou týdnech mě přihlásil taťka do školy, to mi pomohlo. Potom jsem už s jazykem neměl problém.

Vracíte se do své domoviny?
Párkrát za rok. Jsem převážně v Česku nebo na turnajích. Abych řekl pravdu, tak si připadám více doma tady než na Ukrajině. Strávil jsem tu větší část mého života, mám tu spoustu kamarádů a známých.

Máte i české občanství?
Nemám, jsem tu zatím na trvalý pobyt. Snad se to ale změní, o občanství jsem si požádal.

V Česku dlouhou dobu trénoval i Sergij Stachovskij, momentálně nejlepší ukrajinský tenista. Znáte se?
Ano, více jsme se ale seznámili letos na Davis Cupu (Ukrajina zvítězila nad Tchaj-pejí 3:2 – pozn. red.). Nicméně s jeho rodinou se známe už delší dobu.

V zápase jste byl součástí týmu, do ostrého utkání jste ale nezasáhl. Je velkou motivací si jednou pod ukrajinskou vlajkou zahrát?
Vždy je čest reprezentovat domácí krajinu. Určitě je to jeden z mých cílů.