Raonic je po famózní první polovině sezony v krizi. Dokáže nalézt formu v evropských halách?
Poté, co byl Milos Raonic loňskou sezonu po turnaji Masters v Šanghaji nucen předčasně ukončit, do té letošní vlétl jako uragán a ještě v polovině dubna se držel na druhém místě žebříčku Race. Avšak od chvíle, kdy se s US Open překvapivě rozloučil již ve druhém kole, jeho výsledky rozhodně nejsou ideální.
Pětadvacetiletý Kanaďan disponuje velmi atypickou postavou, která mu na jednu stranu dává možnost servírovat lépe, než jeho soupeři, ale na druhou stranu je kvůli svému somatotypu často nucen potýkat se se zraněními. Ta se mu nevyhnula ani v závěru minulé sezony a do letošního roku tak vstupoval až na 14. pozici žebříčku ATP.
To mu ale nezabránilo v jejím úvodu šokovat své soupeře skvělou hrou a hned na úvodním podniku v Brisbane si došel pro titul, když ve finále s přehledem porazil Rogera Federera. Na následném Australian Open pak v pětisetovém maratonu udolal Stana Wawrinku a nakonec dokráčel až do semifinále, kde nevyužil nadějné vedení 2:1 s Andym Murraym.
Na výborné výkony dokázal navázat i po měsíční pauze na turnaji Masters v Indian Wells, kde se ale naplno projevilo jeho stále trvající prokletí – finálové bitvy velkých turnajů. V předchozích dvou finále podniků, které Raonic hrál, neuhrál ani set, a tentokrát se proti Novaku Djokovičovi zmohl na zisk pouhých dvou gemů. To ale rodáka z černohorské Podgorice nezlomilo a i dále pokračoval ve velmi solidních výkonech, na následujících třech Masters došel do čtvrtfinále, a to i na nepříliš oblíbené antuce.
Kariérní zlom pro vytáhlého Kanaďana přišel v průběhu travnaté sezony, pro kterou se dohodl na spolupráci s legendárním Johnem McEnroem. Nejprve si zahrál finále na tradičním podniku v Queen’s Clubu a následně došel do finále i ve Wimbledonu. Ani zde své prokletí velkých turnajů neprolomil, ale postup do grandslamového finále pro něj byl dosud největším úspěchem kariéry.
Milos Raonic se stejně jako četný zástup jiných tenistů a tenistek rozhodl vynechat olympijské hry, avšak stejný efekt, jako například pro Karolínu Plíškovou, to na něj nemělo. Kanaďan si sice na následném Masters v Cincinnati zahrál semifinále, poté se ovšem velmi překvapivě loučil s US Open po prohře s kvalifikantem Ryanem Harrisonem již ve druhém kole a rozhodně negativně vzpomíná i na své vystoupení v Petrohradě, kde padl v úvodním zápase s domácím Michailem Južným.
Na turnaji v Pekingu Raonic nenastoupil k semifinálovému utkání z důvodu vyvrtnutého kotníku, avšak na následné Masters v Šanghaji se již zdál být plně připraven, což potvrdil, když v úvodním zápase bez problému přehrál v životní formě hrajícího Itala Lorenziho.
Velké překvapení ovšem přišlo v dalším kole, v němž na Raonice čekal velmi oblíbený soupeř Jack Sock, s nímž Kanaďan vyhrál posledních osm vzájemných zápasů. Přitom úvod zápasu v žádném případě nenasvědčoval tomu, že by se na trendu posledních let mělo cokoliv změnit. Raonic nadělil svému soupeři v první sadě dokonce kanára, avšak utkání po zlepšeném výkonu Socka dospělo do tiebreaku třetího setu, který kanadský tenista prohrál poměrem 8:10. Na tom by samo o sobě nebylo nic tak překvapivého, kdyby tito soupeři během osmi posledních měření sil spolu nesehráli hned devět zkrácených her, z nichž všechny (!) ovládl právě Raonic.
V Šanghaji tak skončily hned dvě velké série a nyní je otázkou, jakými výkony se bude Raonic prezentovat ve zbytku sezony. Pozitivní pro něj bezpochyby je, že až do konce roku neobhajuje žádné body a bude mít tak šanci zaútočit klidně na třetí místo žebříčku ATP, které by bylo jeho kariérním maximem. Strachovat se nemusí ani o start na londýnském Turnaji mistrů, který má již nyní jistý, a na podnicích v Basileji a Paříži, na něž je přihlášený, se tak může plně soustředit na svou hru a snažit se napodobit své vynikající výsledky z úvodu sezony.
