Wimbledon si připomíná smutné výročí. Před 76 lety jej naplno zasáhly hrůzy 2. světové války
Právě 11. říjen se navždy stal jedním z nejčernějších dní v historii All England Clubu. Během bitvy o Británii za druhé světové války bylo na londýnskou čtvrť Wimbledon svrženo více než tisíc bomb, které zabily 150 lidí a více než dva tisíce osob připravily o jejich obydlí. A v noci na 11. října 1940 utržil přímý zásah i wimbledonský areál.
Hned pět pětisetlibrových německých náloží tehdy zasáhlo centrální dvorec a jeho přilehlé prostory. Do areálu All England Clubu během války dopadlo dohromady šestnáct bomb a následně trvalo dlouhých osm let, než byly škody zcela opraveny. Ačkoliv v Londýně bylo mnoho pro Německou říši mnoho důležitějších cílů k útoku, Wimbledon se od vyhlášení války v roce 1939 vždy ocitl v palebné linii. Nacházely se zde totiž dvě důležité továrny pro válečný průmysl, jedna se zaměřovala na výrobu kulometů a druhá produkovala zapalovací svíčky.
Nedaleké prostranství Wimbledon Common bývalo využíváno pro vojenský výcvik, strategicky důležité letiště v Croydonu se nacházelo jen pár mil daleko a německému velení bylo také dobře známo, že ve Wimbledonu žijí dva tehdejší významní britští představitelé, Leslie Hore-Belisha, ministr války, a velitel stíhacího letectva Hugh Dowding.
První bomby zasáhly wimbledonskou čtvrť již v srpnu 1940 a o dva měsíce později se jim nevyhnul ani areál All England Clubu. Z oněch pěti bomb, kterými byl osudné noci na 11. října zasažen, dvě spadly na golfové hřiště ve Wimbledon Parku, jedna přistála u severovýchodního vchodu na Church Road, další zničila klubový dům a poslední zasáhla přímo centrální dvorec.
Škody způsobené bombovými útoky ale nebyly jedinou válečnou vzpomínkou, která ve wimbledonském areálu zůstala. Mezi lety 1939-1945 totiž byla řada budov uzpůsobena pro potřeby hasičů, ambulance a služeb první pomoci. Prakticky celý areál byl využit při válečném úsilí. „Jedno z parkovišť byla rozoráno a pěstovala se na něm zelenina. Prasata, slepice, kachny, husy a králíci byli chováni v provizorních dřevěných domech,“ vzpomíná John Barrett v oficiální historii Wimbledonu.
Samotné kurty ale byly udrženy ve stávajícím stavu a již měsíc po německé kapitulaci, v červnu roku 1945, na nich proběhlo turnaj hráčů z ozbrojených složek, kterému přihlíželo pět tisíc diváků. Turnaje se zúčastnil také Dan Maskell, který se později proslavil komentováním Wimbledonu na stanici BBC a vysloužil si přezdívku „hlas tenisu“.
Když byl populární wimbledonský turnaj The Championships následujícího roku znovu obnoven, nejednalo se pro organizátory o vůbec snadný úkol. Museli se totiž potýkat s poválečnými omezeními, neboť škody na dvorcích byly plně napraveny až roku 1949. K tomu se přidaly i logistické problémy zahrnující přídělový systém, což mělo kupříkladu za následek, že si zámořští hráči vozili na turnaj vlastní steaky, které uchovávaly v hotelových ledničkách.
Za těchto okolností bylo překvapivé, že se bezprostředně po válce příliš neměnilo národnostní složení soutěžících hráčů. V roce 1939 bylo ze 128 tenistů 56 Britů, přičemž ostatní soutěžící pocházeli z 25 různých zemí. O sedm let později pak zápolilo 47 Britů a zbylí tenisté přijeli z 23 zemí. Zajímavé srovnání pak přináší ročník 1967, v němž naposledy hráli amatérští hráči, a v hlavní soutěži se tehdy představilo pouze 13 domácích hráčů. Tento trend klesajícího počtu domácích tenistů pokračoval i nadále, avšak důležité je, že se nejslavnější turnaj světa dokázal s následky druhé světové války vypořádat a může každým rokem psát další kapitolu své novodobé historie.
