Zpověď 25leté Štefkové: Došly mi vnitřní baterky, konec byl strašidelný. Co plánuje v budoucnu?

Ráno se probouzela s ukrutnými bolestmi zápěstí. Nemohla hrát, nemohla ani fungovat v běžném životě. V jednom rozhovoru vzpomínala, jak úpěla každé ráno s rukama nad hlavou. Napoprvé léčebné martyrium zvládla. Po dvou letech se však nemoc vrátila.

Tehdy 24letá hráčka další boj s nejistým koncem už podstoupit nechtěla. Pět měsíců po oznámení konce kariéry svolila Barbora Štefková s exkluzivní zpovědí pro Tenisový svět. V dost netradičních podmínkách – tentokrát musela svůj úsměv skrývat pod rouškou a místo kávy v kavárně si vychutnávala sluneční paprsky na lavičce v parku.

V obsáhlém rozhovoru prozradila podrobnosti o konci kariéry, svých dalších plánech i studijních povinnostech na prestižní vysoké škole. Zároveň však zavzpomínala na Lucii Šafářovou nebo Karolínu Muchovou. A taktéž třeba překvapila, že se z tenistky může třeba v budoucnu stát vinařka Bára Štefková.

S tenisem jste začínala už v šesti. Po osmnácti letech vás musím oslovovat už jen jako bývalou tenistku. Jaká je to změna?
Cítím, že velká. Už nežiji tenisový život, začala jsem žít normální život. Funguji úplně stejně jako mnoho dalších obyčejných lidí, kteří nesportují. Mám na všechno spoustu času. Můžu chodit bezstarostně ven, vídat se, s kým zrovna chci. Trávím mnohem více času s rodinou a kamarády. Ráda jezdím do přírody, takže se často seberu a jedu někam na výlet do lesa. Prakticky samé běžné věci.

Pro hodně sportovců právě tohle v uvozovkách znormalizování denní rutiny bývá velký psychický šok. Sedí doma v úzkostech, chybí jim stereotyp, který zažívali mnoho a mnoho let. Byl tohle třeba u vás problém, že najednou nepůjdete dopoledne na kurt? Že tenis se vás už přestal týkat?
Byla to hrozně velká změna, protože, jak jste i říkal, byla jsem zvyklá úplně na jiný denní režim, než jak žiji nyní. Trvalo mi vůbec si zvyknout, ale tak to má asi každý sportovec, který musí v hlavě takto velkou změnu zpracovat. Nevím, jestli je ten proces zvykání a transformace už u konce. Rozhodně to ale není tak strašidelný pocit jako na začátku.

V čem to bylo u vás konkrétně strašidelné?
Kvůli tomu neznámu. Ptala jsem se sama sebe: Co budu dělat? Čemu se budu věnovat? Jakou budu mít náplň času? Najednou jsem měla volné dny, k tomu jsem ještě cítila, jak mi tenis chybí. Protože já jsem ho hrála opravdu ráda. Byla to taková pestrá směsice pocitů, se kterou jsem se musela vyrovnat.

Tomáš Berdych mi v zatím posledním rozhovoru pro Tenisový svět přiznával, že sám vlastně neví, co přesně dělat po konci kariéry. Že potřebuje čas, aby se trošku zorientoval a usadil se. Měla jste to tak podobně?
Po konci kariéry mám opravdu hodně volného času. Až na pár aktivit. Já jsem tenisu věnovala celou svou energii a kvanta času, neměla jsem během kariéry ani prostor o něčem jiném přemýšlet. Teď neberu v potaz školu. Takže jsem ani nedokázala stejně jako Tomáš nebo mnoho dalších sportovců v podobné roli rázem přepnout z jedné koleje na úplně jinou. Musela jsem si vzít čas na rozmyšlenou, abych se dala fyzicky dohromady, utřídila si myšlenky.

Posunul vás tenis někam dál jako člověka? Jste třeba odolnější?
To určitě. Musela jsem být často samostatná. Zároveň mi to přidalo i na bojovnosti a podobných vlastnostech, které jsou do života přenositelné.

Hodně hráčů na tenisový život zpětně nadává, že jde o kolotoč cestování a spaní na hotelech. Vy jste si to ale zažila ještě v mladém věku, kdy vaši vrstevníci mohli o takových cestách kolem světa jen snít. Po prohlédnutí vašeho instagramu mi přišlo, že máte cestování ráda.
Cestování mi opravdu až tolik nevadilo. Samozřejmě je to náročné a zdlouhavé, o tom žádná. Ale na druhé straně jsem se vždy moc ráda vracela domů. Tady v Česku je to prostě fajn.

S aktivní kariérou jste nuceně sekla v nejlepším věku. Mnoho hráček – z tuzemska třeba Nicole Vaidišová – to ještě jednou v budoucnu zkusilo. Dokážete si představit, že byste se vrátila?
Je pravda, že se vrací i mnohem starší hráčky než já. Třeba Kim Clijstersová… Já ale tuším, že tenisové dveře už pro mě nejsou otevřené. Hlavně z toho důvodu, že při prvním boji s reaktivní artritidou jsem se pak vracela ukrutně dlouho. Nebylo to raz dva. Stálo mě to mnoho fyzických a psychických sil. Moje vnitřní baterky jednou dojdou. Takže závěrem – spíše ne.

OSUDOVÁ NEMOC

Máte v současnosti ještě nějaké zdravotní omezení?
V tuto chvíli už ne. Zápěstí se mi neozvala od Vánoc.

Jak probíhá dále vaše léčení?
Dojíždím k jedné paní doktorce, která mi míchá kombinaci homeopatik a bylin. Dala jsem navíc teď tělu prostor k zotavení. K vystoupení z rozjetého vlaku. Tělo se dává dohromady, ale trvá to mnohem, mnohem déle, než jsem čekala.

Poprvé se vaše problémy objevily už v roce 2017, kdy jste přerušila sezónu. Co za medikaci a léčebné postupy jste za tu dobu vyzkoušela?
Když se mi to objevilo poprvé, tak prvního půl roku nebyl nikdo schopný říct, co se se mnou děje. Řešili jsme to i s profesorem Kolářem, stejně tak s doktory Voráčkem (pozn. Vlastimil Voráček, lékař fedcupového a daviscupového týmu) a Kebrlem (pozn. Radek Kebrle, specialista na chirurgii ruky, který operoval i pořezanou levačku Petry Kvitové). Ale i oni si ze začátku spíš mysleli, že jde o přetížení organismu. Tím, že mě ale bolela obě zápěstí, bylo postupem času jasné, že nepůjde o mechanickou záležitost. Vyzkoušela jsem mezitím rehabilitace, zábaly, léky, náplasti, mastičky, teplo, zimu. To bylo fakt už na hlavu.

Kdy se ta bolest projevovala?
Nezávisle na zápasech. Většinou to začalo hned po probuzení. A trvalo to bez přestání několik hodin nebo i dní.

S reaktivní artritidou bojovala na konci roku 2015 i Lucie Šafářová. Nemohla tehdy kvůli ní hrát ani finále Fed Cupu. Probíraly jste spolu někdy svoje zkušenosti?
Lucka to měla tehdy více akutní než já. Byla dokonce snad i v nemocnici. Měla horečky, bolely jí velké klouby. Díky podobným symptomům moje problémy posléze rozklíčoval i pan profesor Kolář. Hned jak jsem od něj jela, tak jsem Lucce volala. Popovídaly jsme si spolu a probraly jsme její zkušenosti.

S Luckou jste dosáhla na jeden z vašich největších úspěchů. Ve čtyřhře na WTA turnaji na Mallorce jste spolu v roce 2018 došly až do finále. Zároveň jste s ní hrála loni v domácí rozlučkové čtyřhře na J&T Banka Prague Open, což byl pro ni předposlední zápas kariéry vůbec. Jak na ni coby tenistku a člověka vzpomínáte?
Je to hrozně skromná, hodná a milá holka. Vídáme se spolu dodnes. Jak se teď více pohybuji v Brně, tak máme s Luckou takovou holčičí skupinku, s níž se pravidelně scházíme. Moc ráda vzpomínám i na ten zmiňovaný debl na Spartě, to bylo tehdy hodně emotivní.

Když jsme už u toho bilancování, co byste označila za váš kariérní úspěch? Bude to Wimbledon 2018, kde jste se dostala přes tři kola kvalifikace až do prvního kola, kde jste nakonec prohrála s Kiki Bertensovou? Tehdy navíc kvůli první zdravotní pauze pro mnohé šokujícím způsobem až coby 715. hráčka žebříčku.
Určitě to tak bude. A pak každá účast na grandslamu, byť jen v kvaldě. To byly krásné zážitky. Vzpomínám často ale i na tu Mallorcu, kde se nám to s Luckou sešlo, že jsme si to tehdy užily na kurtě i mimo něj.

Coby rodilá Hanačka jste se několikrát objevila i na domácí půdě na ITS Cupu v Olomouci, který v minulých letech lákal na velká česká jména. Pořadatelé vás mnohokrát s Karolínou Muchovou hodně propagovali a fanoušky to na vaše zápasy logicky táhlo. Nakolik to bývalo svazující?
Bývalo to takové všelijaké. Vždy jsem byla ráda, že nemusím nikam cestovat, že to mám doma a budu mít na zápasech rodinu. Tlak na mě ale byl mnohonásobně větší, než když jsem hrávala někde v cizině.

Z osobní zkušenosti ale třeba vzpomínám na ITS Cup 2018, kdy jste šokovala i nás novináře a vyřadila jste v prvním kole favorizovanou Kristýnu Plíškovou.
Ona tehdy byla ve stovce, takže to byl pro mě po Wimbledonu jeden z těch největších skalpů. Ale nemyslím, že by to byl nějak krásný tenis. To bylo takové ušmudlané, nahoru a dolů. (smích)

Dohledal jsem si, že jste mi po tomto zápase bez viditelných pochybností říkala, že je ta stará Bára Štefková znovu zpět…
(skočí do řeči) To tehdy nikdo nemohl tušit… Já jsem věděla od Lucky, že se jí to vrátilo podruhé. Takže jsem v koutku duše tušila, že se to může stát. Ale chodila jsem do zápasů v takovém rozpoložení, že jsem na to nechtěla vůbec myslet. Jela jsem ve standardním režimu.

Kdy se vám reaktivní artritida vrátila? V lednu 2019 jste ještě Olomouckému deníku říkala, že zdraví drží.
Někdy v dubnu nebo květnu 2019. Před J&T Banka Prague Open. Na začátku dubna jsem totiž ještě hrála šedesátku v Istanbulu a už jsem tušila, že to bude špatné. Hrála jsem tam s bolestmi. Tušila jsem, kolik mi minulá léčba vzala času a úsilí a že bolesti jsem předtím přebíjela jen kortikoidy. Ty jsem ještě zkusila potom v květnu v podobě několika injekcí, které mi zabraly na pár dní, ale bolesti pak začaly znovu. Tehdy jsem vytušila, že bych na ně musela chodit pravidelně. A to by asi nebyla úplně dobrá cesta.

Kdo byl vaší oporou v takových krušných časech? Pomohla vám i třeba vaše matka Sylvia, která sama na přelomu osmdesátých a devadesátých letech hrála na okruhu?
Jojo, byla to hlavně máma. Ona je moje jistota. Vím, že za ní můžu přijít kdykoliv s čímkoliv a vždy mě podpoří. Byla mi nablízku a všechno viděla. Samozřejmě byla výhoda, že taky hrávala tenis, ale i kdyby nebyla bývalou tenistkou, tak by to nehrálo roli. Moc mi pomohla.

Poslední zápasy jste odehrála na trávě v červnu v 's-Hertogenboschi. Konec kariéry jste oznámila na instagramu 5. listopadu. Byla to tehdy nějaká forma úlevy, že jste už nemusela odpovídat, jak to s vámi do budoucna bude? Že už nebudou další kortikosteroidové injekce?
Zprvu ne. Já jsem dál chtěla hrát, nechtěla jsem končit kariéru ve čtyřiadvaceti. To možná až za pár let. Uklidnila jsem se až postupem měsíců, kdy jsem si uvědomila, že se musím dát do pořádku, abych mohla fungovat alespoň nějak v normálním civilním životě. 

Změnila vám reaktivní artritida nějak náhled na život? Přeskupila vám nějak třeba hodnoty, že si kupříkladu vážíte víc maličkostí?
Já jsem vždy věděla, že je zdraví klíčové. Ale jak je člověk v zápřahu a jede tréninky a turnaje v rychlém sledu, tak nemá ani prostor o tom tolik přemýšlet. Byl to zajetý kolotoč, z něhož je hrozně těžké vystoupit a s odstupem to hodnotit. Teď vidím, jaký je to masakr pro hráče a jejich těla. Co musí během kariéry vydržet.

Velkou část kariéry jste se pohybovala v oblastech žebříčku, kde je hodně věcí nejistých. Hráči nemají konstantní příjem nebo často ani sponzory. Trenéři s nimi nemůžou jezdit na každý turnaj.
Pro mnoho kluků a holek to musí být hrozný tlak. Hlavně pro někoho, kdo bývá v situacích, že pokud nevyhraje, tak nebude mít peníze na zpáteční letenku nebo na hotel. Já jsem to naštěstí nikdy v kariéře nemusela podstoupit, což je moje velké štěstí. Nemusela jsem chválabohu nikdy v hlavě přemítat, že v případě prohry to bude konečná.

Navíc v aktuální situaci, kdy se nehraje, se to ještě vystupňovalo. Dochází k takovým situacím, kdy Adam Pavlásek vtipkuje v rozhovoru pro Deník Sport, že ho naštěstí ještě neodpojili od elektřiny. Britka Naomi Broadyová vážně uvažuje nad výpomocí v supermarketu. Nejste nakonec ráda, že už se vás tahle bezprecedentní situace spojená s pandemii SARS Covid-19 netýká?
Pro všechny to musí být těžké. Zvlášť, když jsou zvyklí cestovat z kontinentu na kontinent. K tomu se navíc přidává finanční stránka. Někdo musí platit trenéry a nevydělává. Pro hráče mimo elitní pozice na rankingu to musí být hrozné. Neumím ale tipovat, jestli někdo třeba raději ukončí kariéru.

Vy jste dlouho bydlela s rodiči v Břuchotíně, což je vesnice jen pár kilometrů od oblasti, která byla v březnu na 14 dní neprodyšně uzavřena kvůli rozhodnutí hygieny. Dotklo se vás to nějak?
Já už teď bydlím v Olomouci. Měla jsem v té oblasti jen jednu známou, kterou na cestě do práce ráno zastavili na hranici a musela se vrátit na 14 dnů domů. Takže naštěstí nijak zvlášť. Tato situace je ale hodně nepříjemná. Trvá to dlouho.

V Olomouci momentálně bydlí kromě vás další známé tenisové jméno. S Karolínou Muchovou jste podobná generace, několikrát jste spolu hrály i čtyřhru. Jste kamarádky?
Jojo, bavíme se spolu i po mém konci v tenise. Nedávno jsme spolu byly dokonce na cyklovýletu v rouškách.

Někteří experti ji tipují na budoucí českou jedničku. Co na její hře obdivujete?
Je dost šikovná a má hodně variabilní hru. Zvládá hrát perfektně odzadu, zároveň dokáže často chodit na síť hned po servise. Má šikovnou ruku, hrává spoustu kraťasů. Je to trošku jiný styl, než na co je hodně holek na okruhu zvyklých. Nestřílí to tam jen od základní čáry.

Berete ještě někdy po konci kariéry raketu do ruky?
Když jsem bývala před karanténními opatřeními v Brně, tak jsem dvakrát do týdne hrála s jednou malinkou holčičkou.

Takže jste se našla v trenérství.
Ne, to určitě ne. Mně je příjemné, že ji to baví. Do trenérské role se nehrnu. Já jsem tenisu dala všechno jako hráčka. Manažerská činnost by mě možná bavila, to přiznávám. Můžu zůstat ve sportovním prostředí, ale není to nutnost. Přesnou představu o budoucnosti ještě nemám.

V nedávném rozhovoru pro server Aktuálně.cz jste nicméně uváděla, že v Brně máte rozplánované nějaké akce. To souviselo s tenisem?
To byly mezinárodní eventy související s vinařstvím. Musím se přiznat – jsem vinař začátečník. Dostala jsem se k tomuto oboru náhodou, konkrétně k organizačním věcem s ním souvisejícím. To mě baví. Ale specialista na vína zatím fakt nejsem. (smích)

Z TENISTKY VYSOKOŠKOLAČKOU

Vy jste sice ve 24 letech ukončila kariéru, ale zároveň jste k tenisu souběžně distančně studovala obor Sport a trenérství na Fakultě tělesné kultury Univerzity Palackého v Olomouci. Až prakticky na Marii Bouzkovou jste byla na tak vysoké tenisové úrovni v tomto unikát. Začít studovat tedy bylo zpětně prozíravé, že?
To teda bylo… (přemýšlí) Jeden z důvodu, proč jsem šla po maturitě na vysokou, byla taková pojistka, protože ve sportovním životě může přijít kdykoliv vážné zranění a pak člověk nemá nic. Tehdy jsem brala tenis pořád jako prioritu a jela jsem ho na sto procent, vysoká tehdy pro mě nebyla ani nějaká nutnost. Když jsem měla čas, tak jsem pošudlila školu. Teď můžu čerpat z toho, že jsem to vydržela. Jela svou druhou kolej. Mohla jsem tak po Vánocích v klidu udělat státnice.

A bakalářku jste obhájila?
Ještě ne, to mě čeká až v červnu. (úsměv) Měla jsem i tenisové téma. Píšu o regeneraci a zdravotních rizicích u tenisu.

Rozhodovala jste se pro vysokou sama? 
Bavila jsem se po maturitě s rodiči. Shodli jsme se společně, že bych na to měla, že jsem chytrá. Nebyla jsem tehdy ani do ničeho tlačena.

Můj kolega studuje distančně stejný obor a dojíždí. Co jsem od něj slyšel, tak FTK UP aktivním sportovcům vychází dost vstříc a snaží se jim v tzv. duální kariéře, tedy kombinaci profesionálního sportu a studia, pomoci. Cítila jste od lidí z fakulty podporu a péči, abyste bakaláře dotáhla do konce?
Určitě, měla jsem to ze strany školy perfektně nastavené. Měla jsem model studia, kdy se do školy muselo dojít osobně asi jednou za měsíc, na dva až tři dny. To se mi teda málokdy podařilo. (smích) Měla jsem vyjednaný ještě individuální plán, díky kterému jsem si všechno mohla domlouvat i mimo standardní termíny zkoušek nebo vyučování.

V propagačním videu fakulty tvrdíte, že nejtěžší jsou zkoušky z anatomie a fyziologie, což je hodně o memorování. Jaká to pro vás byla výzva?
Byly to nejtěžší zkoušky, ale mě obecně tyto předměty o člověku a těle dost baví. Víc než třeba ekonomie.

Díky již takřka vystudované vysoké máte oproti jiným výhodu. Doporučila byste vaši cestu i dalším sportovcům? I třeba vašim mladším bratrům, kteří hrají hokej?
Mít zadní vrátka je po mé zkušenosti fakt super věc. Ostatním sportovcům to můžu vřele doporučit. I můj starší brácha (pozn. Jan Štefka) aktuálně studuje v Americe na univerzitě business a k tomu hraje hokej (pozn. prestižní univerzitní ligu NCAA za tým American International College). Teď je teda už doma, protože jim koronavirus přerušil školu.

Vaše fakulta patří v Česku mezi nejprogresivnější a nejmodernější ve svém oboru. Děkan Michal Šafář navíc býval dlouhá léta mentálním koučem Petry Kvitové a je to praktik, který dodnes hodně spolupracuje třeba s házenkáři. Neuvažujete, že byste zkusila v tak vlídném prostředí pokračovat na magisterském stupni?
Ještě to nemám na sto procent rozhodnuté. Ale na férovku přiznávám, že se mi moc nechce. (smích)

A na léto po bakalářce už nějaké plány máte?
Chtěla jsem se někam zajet podívat, poznávat nějakou novou zemi. Ale nejspíš mi to nevyjde. Velké výlety z toho v aktuální situaci asi nebudou.