Strýcová v upřímné zpovědi: ve dvaceti jsem chtěla ukončit kariéru

„Když mi bylo dvanáct, musela jsem rozhodnout mezi tenisem a krasobruslením. Upřednostnila jsem tenis. Byla to moje volba, ne mých rodičů. Život tenistky není vždy tak jednoduchý, jak si lidé myslí. Není to jen o krásných hotelech a cestování. Bylo mi šestnáct, když jsem byla světovou juniorskou jedničkou. Během jednoho roku jsem se dostala na 56. místo v žebříčku WTA a najednou šlo vše z kopce. Prošla jsem si těžkými časy ve svých dvaceti letech. Právě v tomto věku jsem se poprvé vdala. Byla jsem hodně zamilovaná. Znali jsme se pouhé tři měsíce. Strávili jsme spolu celkem osm let. Oba jsme věděli, že jsme byli mladí, když to celé začalo. Byla jsem jedna z mála dvacetiletých holek, která chtěla raději děti, než cestovat a potkávat ostatní tenisty. Chtěla jsem ukončit kariéru a už nikdy nehrát tenis. Už jsem prostě nechtěla střídat hotely a neustále zapomínat čísla pokojů.

V juniorech jsem byla zvyklá vyhrávat, což se najednou úplně změnilo. Člověk si rázem začínal pokládat otázku, čím to je způsobeno. Každý má tyto myšlenky. Důvěra v sebe sama je rázem ztracena. To bylo ve chvíli, kdy jsem se propadla v žebříčku na 220. místo. Ten sešup byl hrozně rychlý. Otočilo se to v mých pětadvaceti, zejména díky osobám v mém okolí. Teď mi bude 34 let a moje láska ke sportu ještě nikdy nebyla tak hluboká. Důvodem toho je také to, že právě tenis je jednou z věcí, kterou umím dělat opravdu dobře. Trvalo to trochu času, než jsem si uvědomila, co pro mě tenis znamená. Člověk si začne uvědomovat, že mu chybí ten adrenalin. Pocit vítězství zkrátka nejde ničím nahradit. Je to něco neuvěřitelného. Miluji, když mohu sama sobě dokazovat, že to stále mohu dokázat. Dokázala jsem najít sílu a lásku k tenisu i ve chvílích, kdy to vypadalo, že ho nenávidím. Snažila jsem si sama sobě připomínat, jak moc mi tenis bude chybět.

Můj táta měl ošklivou nehodu, než jsem se narodila. Doktoři mu sdělili, že už nikdy nebude chodit. Pracoval v dolech a všechno na něj spadlo. Vytáhli ho ven, ale jeho nohy nefungovaly, jak by měly. Zabralo mu to dva roky tvrdé práce, aby dokázal, že se doktoři spletli. Ukázal obrovskou vnitřní sílu, když se znovu učil chodit a dokonce začal jezdit na snowboardu. Jeho víra nevzdávat se mě motivuje celý můj život.

V posledních dvou letech jsem byla velice spokojená s tím, co dělám. Jsou i chvíle, kdy je pro mě náročné cestovat, ale už si vybírám pouze turnaje, kde jsem spokojená. Když jsem nadšená z toho, že na tom turnaji mohu být, právě v té chvíli ze sebe dokážu vydat maximum a ukazuje se to na výsledcích. Trvalo mi nějakou dobu, než jsem si uvědomila, že výsledky nejsou tak důležité a právě štěstí by mělo být na prvním místě. 

Tenisový svět je falešným světem. Mladí hráči si myslí, že vše přijde jednoduše, ale mně osobně to zabralo několik let, než jsem se dostala tam, kde jsem. Musela jsem si najít vlastní cenu a když se poohlédnu, musím říct, že jsem si zvolila správnou cestu."